BITEVNÍ SCÉNY
V IUSTINOVĚ EPITOMĚ Z POMPEIA TROGA

Vladislav Knoll
2004

Římská epitomé

Výtah z dějin Pompeia Troga Philippika (EPITOMA HISTORIARVM PHILIPPICARVM POMPEI TROGI), sepsaný někdy ve 2.-3. století M. Iunianem Iustinem bývá často řazen mezi další výtahy neboli epitomé, které měly ve stručné a přehledné formě informovat čtenáře o dějinách. Oblíbeným excerpovaným autorem býval Livius, jehož dílo se stalo jedním ze základních pramenů děl jako Florovy Epitomae de Tito Livio, ze 2. století po Kristu, nebo samotných perioch, tedy stručných obsahů jednotlivých Liviových knih. Nutno připomenout, že existují rovněž sebrané prology, tedy také vlastně takové stručné obsahy, ke všem knihám původního Trogova díla.

Mezi další epitomy patří dvě knihy spisu Historia Romana Velleia Patercula z 1. poloviny 1. století po Kristu a spisy, složené Aureliem Victorem, nebo jemu pouze připisované, tedy De Caesaribus, De viris illustribus a pozdější anonymní dílo Libellus de vita et moribus imperatorum breviatus. Ve druhé polovině 4. století vznikla Breviaria Eutropiovo a Sexta Rufa. Většina těchto děl byla napsána o římských dějinách a postupně se z nich staly učebnice nebo příručky, čtené zejména úředníky nebo hodnostáři, u nichž se předpokládala ucelenější znalost římských dějin. To svědčí samozřejmě i o tom, že v této době nebyly už ani v těchto kruzích obecně znalosti o římské historii příliš hluboké.

Oblíbenost a hojné užívání těchto spisů mimo jiné zapříčinila často i částečnou či úplnou ztrátu původního rozsáhlejšího díla, které sloužilo těmto stručnějším spiskům jako předloha. Množství materiálu, které původní rozsáhlá díla nabízela, nebyla vstřebatelná pro běžného čtenáře a nemohla tak sloužit k základnímu poznání nebo rychlému seznámení se s látkou. Tak tomu zřejmě bylo i s předpokládaným dílem, zvaným Enmannsche Kaisergeschichte , napsaným zřejmě někdy mezi lety 337-361 a vyprávějícím dějiny po smrt Konstantina Velikého. Toto dílo sloužilo jako pramen pro nám dnes známé epitomy. Význam těchto stručných děl pak přežil i díky svým utilitárním kvalitám až do novověku. Na mnoha školách a universitách bylo totiž těchto epitom vedle klasických velkých autorů používáno jako učebnic římských, případně světových dějin a dokonce i jako učebnic latinského jazyka a rhétoriky.

Epitomai měly rozdílnou strukturu a byly sepsány často k ne zcela stejnému účelu.  Nikoli náhodou byl jak zdroj základního seznámení se s římskými dějinami nejčtenější Eutropius a Florus. Eutropius totiž představuje právě jakousi přehlednou učebnici římské historie od počátků po smrt císaře Ioviana (364). Jeho Breviarium je sestaveno do deseti krátkých knih, látka je relativně rovnoměrně rozložena a jednotlivé události jsou opatřeny i letopočty.  Dílo Florovo, rozdělené do dvou knih naproti tomu představuje jakousi encyklopedii římských válek od Romula po dobu Augustovu, v níž si každý zájemce může snadno nalézt základní údaje o nejdůležitějších válkách, povstáním a bitvách republikánské éry. Dílo je sestaveno rovněž v zásadě chronologicky, dělící čarou mezi oběma knihami jsou Gracchovské reformy.

Autorství díla

Vraťme se ale k dílu Iustinově. Iustinův počin bezpochyby zaujímá mezi zmíněnými epitomai výsadní místo. Na první pohled se Iustinova epitomé liší již svým rozsahem, který dosti předčí ostatní podobné spisy. Iustinova epitomé se také narozdíl od ostatních podobných dochovaných spisů nezabývá čistě dějinami římskými, ale jedná se vlastně o dějiny světové. V tomto díle je možné se dovědět více podrobností o popisovaných událostech a narozdíl od zbylých epitomé vzhledem k šíři záběru čtenář může sledovat i širší souvislosti, příčiny a následky. Doví se také různé další zajímavosti o známých i méně známých osobnostech a zemích. Případné je, že Římané v tomto díle rovněž vystupují, ale povětšinou jako druhá strana, na kterou nespadá hlavní tíže vyprávění.

Autor původního spisu, totiž Historiae Philippicae je Pompeius Trogus, který žil a působil v době Augustově a pocházel, jak se o tom sám ve svém díle (i ve výtahu z něho Iust.XLIII,5,11) zmiňuje, z oblasti Vokontiů v Narbonské Gallii (samo jeho jméno Trogus je keltského původu). Trogus se na témže místě svých Historií zmiňuje i o významných členech své rodiny, kteří sami byli přítomni významným událostem římských dějin. Jeho děd například dostal občanství od Gnaea Pompeia během války se Sertoriem, strýc Trogův byl velitelem jezdců pod týmž Cn. Pompeiem během války s Mithridatem. Otec Pompeia Troga je zmiňován v Caesarově Zápiscích z války galské (V,36,1) - byl totiž Caesarovým tajemníkem.

Název Trogova spisu byl pravděpodobně inspirován spisem Theopompovým (4.stol.př.Kr.)  (Istori/ai Filippikai/. Nejvíce pak bylo Trogovo dílo zřejmě inspirováno spisem Peri_ basile/wn, které sepsal řečník Tímágenés z Alexandrie , který se dostal jako zajatec roku 55 před Kristem do Říma a později zde žil pod ochranou Asinia Polliona. Centrem pozornosti v jeho díle rovněž byla monarchie makedonská, zvláště Alexandr Veliký. Jsou zmiňovány protiřímské tendence tohoto díla.  V díle jsou vyzdvihováni i nepřátelé Říma, jako byli Parthové či Mithridatés. Tímágenés je snad i autorem myšlenky translatio imperii, v rámci níž je Římská říše, zcela opačně než v díle římských historiků, viděna jen jako jedna z řady říší, které získaly na nějaký čas světovou nadvládu, o níž ale opět jednoho dne mohou přijít. Za vliv Tímágenův se považují i četné zeměpisné a etnografické exkursy v díle Trogově - Tímágenés byl mimochodem i autorem Periplu v pěti knihách. Trogův spis se dokonce leckdy považuje i za latinsky přepracované dílo Tímágenovo.

Za jiné prameny Trogova díla se považují spisy Dinóna a Efora o dějinách perských, Tímaia o dějinách sicilských, Fylarcha o době diadochů, Kleitarcha o době Alexandrově, Poseidónia o válce mithridatské a samozřejmě spisy Polybia a Theopompa.  Samy Historiae Philippicae byly napsány pravděpodobně někdy kolem roku 7 nebo 9 po Kristu. Pro rok 9 po Kristu hovoří zmínka v díle mnicha Matouše Westminsterského (začátek 14. stol.) Flores historiarum. Mimo samotné Filippiky je Pompeius Trogus rovněž citován jako autor díla přírodovědného (De animalibus), převážně čerpajícího z Aristotela, do něhož při své práci na díle Naturalis historia přihlížel i Plinius .

Za pozornost stojí pasáže, v nichž jsou Římané zpodobňováni nepříliš hrdě nebo kladně. Tyto momenty se připisují vlivu Tímágenovu. Nemůžeme samozřejmě stanovit, kolik takových epizod bylo v původním díle Trogově, každopádně i v epitomě Iustinově je možné ještě takové narážky nalézt. Patří mezi ně například řeč Aitólů (kolem roku 232) k Římanům (XXVIII,2), v níž jsou připomenuty římské porážky a chronologicky chybně je zde kárána jejich zbabělost ve válce s Hannibalem (...portas aduersus Karthaginienses aperiendas, quas clauserit metus Punici belli). Ještě důrazněji a mnohem podrobněji jsou římské porážky a bezpráví vůči východu vypočítány v řeči Mithridatově (XXXVIII,4-7), o které bude pojednáno později. Na bezpráví Říma, který bezdůvodně napadá své sousedy, a jeho touhu po světovládě si stěžuje illyrský král Démétrios (XXIX,2,1-6) Filippovi V., což je spatřováno jako bezprostřední příčina vyhlášení 1. makedonské války (roku 215). Návod na porážku Římanů slyšíme z úst Hannibalových na dvoře Antiocha Velikého (XXI,5,2-9). Poněkud na římské poměry odvážně  je vylíčena povaha vítězství Římanů nad Makedonci u Kynoskefal (XXX,4,16 Sed Macedonas Romana Fortuna uicit).

 Poněkud znevažují římskou statečnost také pasáže o strachu Římanů o spojenectví Hannibalově s Antiochem (XXXI, 1,9 Quae etsi falsa nuntiata fuissent, apud timentes (Romani) tamen pro ueris habebantur; XXXI,2,1 senatus metu perculsus). V předehře  ke 2. makedonské válce (roku 200) je zpochybněna rovnost jednání Římanů se spojenci (XXX,3,6 Statim igitur titulo ferendi sociis auxilii bellum aduersus Philippum decernitur). V dobrém světle se Římani neukazují ani v pasáži věnované Židům, kterým po jejich od Démétria II. Syrského (roku 141) přenechali cizí území. V jediné větě se skrývá jízlivá poznámka, že z cizího se Římanům lehce rozdávalo (XXXVI,3,9 facile tunc Romanis de alieno largientibus). Jiným druhem takovýchto poznámek jsou momenty, kdy jsou Neřímané, ba dokonce i římští nepřátelé dáváni naroveň Římanům, což by byla z římského pohledu tvrzení jistě rouhačská. Achájský vojevůdce Filopoimén je tak dáván naroveň římskému vojevůdci Flamininovi (XXXVI,3,9) a Parthové jsou dáváni naroveň Římanům, s nimiž se vlastně, podle slov zapsaných ve Filippikách, dělí o světovládu (XL,1,1 Parthi, penes quos uelut diuisione orbis cum Romanis facta nunc Orientis imperium est,...).  Je vlastně zajímavé, že se takovéto poznámky zachovaly dejme tomu z Tímágena přes Troga až do Iustinovy epitomy. Proč je zde asi Iustinus zachoval? Přece to snad nebylo proto, že by bezmyšlenkovitě převzal některé pasáže z Troga téměř doslova. V případě Trogova nejednoznačného vztahu k Římu se připomíná keltský původ historika.

Sám M. Iunianus Iustinus  hovoří o sestavení tohoto díla tak, že je to vlastně dítko jeho volného času (otium), stráveného v Římě. V úvodu ke své práci chválí snahu Pompeia Troga a zejména skutečnost, že se odhodlal napsat světové dějiny řečí latinskou a pokusil se tak vlastně o krok k vyvážení nepoměru mezi řeckou a latinskou historiografií. Vzhledem k tomu, jak nadšeně mluví Iustinus právě o tomto počinu Trogově - napsání hellénistických a světových dějin latinsky, můžeme se domnívat, že právě toto bylo základní příčinou, proč si Iustinus vybral k podrobnějšímu studiu právě tento spis. Protože o osobě Iustinově mnoho nevíme, můžeme jen spekulovat o tom, jaké byly jeho znalosti řečtiny, které by mu případně mohly bránit v plném vychutnání si spisů řeckých, věnovaných témuž tématu. Jako účel tohoto svého díla Iustinus krátce uvádí, že má sloužit těm, kteří řeckou kulturu a tedy i historii studovali, k připomenutí a těm, kteří ji nestudovali k poučení (praef. 4). Toto sdělení nás může vést k výše zmiňované myšlence, že i Iustinovo dílo má sloužit zejména k poučení těch, kteří danou látku téměř neznají. Má jim tedy zpřístupnit ty nejdůležitější informace o světových dějinách, které autor s největší pečlivostí vybral. Na druhé straně toto dílo samozřejmě v zásadě neaspiruje na post konkurence řeckým podrobným a studovaným spisům. Nemá je nahradit, i když se tomu tak téměř vlastně stalo, ale vzdělanému člověku má spíše pomoci si vzpomenout na souvislosti, základní body ze světových dějin.

Co se týče samotného vybírání a proporcí výsledné Iustinovy epitomy, píše nám sám v úvodu, že sebral do svého spisu ty nejdůležitější a nejpamátnější události (cognitione dignissima) a přitom vynechal všechno to, co by nebylo pro čtenáře zábavné (voluptate iucunda) a užitečné nebo nutné jako příklad (exemplo necessaria). Těmito svými slovy chce Iustinus zřejmě vyjádřit i svou snahu o vtisknutí jakéhosi morálního poučného poslání svého díla, zároveň tak možná naráží i na rhétorická pravidla (docere, delectare, movere). Jeho výběr není tak ohraničen samotným významem události nebo postavy pro samotné světové dějiny, ale také využitím těchto informací v života. Zjednodušeně, aby si z jeho práce čtenář také něco odnesl a nebyl zbytečně zahlcován nepodstatnými fakty, ze kterých se nemůže poučit, ve kterých nemůže nalézt jakousi libost z jejich poznání. Vždyť historie je učitelkou života.

V případě otázky, najdeme-li v Iustinově epitomě něco, co vyšlo čistě z hlavy Iustinovy a zřejmě bychom to nenalezly v původním spisu Trogově, by bylo možné odpovědět, že jsou to pravděpodobně právě poznámky a komentáře poučného charakteru, případně hodnocení vojáků, velitelů i celé bitvy, která často doprovázejí děj (příklad za mnohé: II,9,19 Tantam in eo virtutem fuisse,...). Považujeme-li totiž Pompeia Troga za seriózního historika, který se soustředil zejména na fakta, což jistě také nejsme s to objektivně posoudit, můžeme ona zvolání a komentáře připisovat právě Iustinově redakci. Navíc, některé komentáře nám připadají tak bezprostřední, že se nezdá pravděpodobné, že by byly pouze napsány či parafrázovány z původního spisu. Přímé vstupování Iustina do vyprávění, při němž by se otevřeně přihlásil k nějakému ze svých názorů, v díle kromě prologu nenacházíme.

Obsah díla a rozložení látky

Samotný název spisu Historiae Philippicae je částečně zavádějící, i když dějinám Makedonie je skutečně věnována převážná část spisu. Je ovšem pravdou, že dílo je zejména historií hellénských a hellénistických států. Dílo samotné má 44 knih, které jsou sestaveny sice více méně chronologicky, ale vlastní popis dějin přeskakuje mezi jednotlivými oblastmi, často se po několika knihách, které tvoří jakýsi delší exkurs v rámci hlavního popisu dějin, vracíme opět k místu, kde před mnoha stránkami popis skončil. I drobná zmínka o nějakém místě, národě nebo osobnosti může vyvolat i rozsáhlé vysvětlení původu a vlastností a přesměrovat aspoň na čas těžiště zájmu díla. Již při prvním prolistování knihou, obsahující Iustinovu epitomu si všimneme nestejnou délku, případně i dost veliké rozdíly v délce jednotlivých knih. Tyto rozdíly lze přičíst jistě už i záměru samotného Pompeia Troga, ale jistě do tohoto rozvržení podstatně zasáhl onen výběr zajímavých a poučných událostí podle rozumu a svědomí Iustinova. Mezi nejdelší knihy pak patří kniha druhá, popisující zejména dějiny Athén a řecko-perské války, knihy XI. a XII. popisující tažení Alexandra Velikého a kniha XXXVIII. popisující válku Mithridata Pontského s Římany se známou Mithridatovou řečí k vojsku. Nejkratšími knihami je např. kniha čtyřicátá o vládě arménského krále Tigrana v Sýrii a XXXIII. o 3. makedonské válce. Jednotlivé knihy tvoří většinou určitý tématický okruh, který se nezřídka soustřeďuje na určitou hlavní postavu, která v závěru knihy často umírá nebo se přehoupne do další zřetelné fáze svého života. Příkladem nám může sloužit rozdělení Alexandrova tažení mezi dvě kapitoly smrtí Dáreia III., čímž se vlastně změnil charakter celé války.

Sama struktura díla pak vypadá takto. 44 knih Iustinova Výtahu z Pompeia Troga můžeme rozdělit například do devíti větších skupin po čtyřech až šesti knihách, které spolu tvoří aspoň nějaký logický celek, i když je přece jenom jakékoli dělení ryze vykonstruované a v zásadě nesmyslné, protože jednotlivá témata se, jak bude rozebráno níže, postupně prolínají. Určitý celek zahrnují knihy I-VI., jejichž děj se v zásadě kryje s látkou řeckých dějepisných prací Hérodota, Thúkydida a Xenofontových Hellénik. Zahrnuje tedy především klasickou dobu do konce thébské hegemonie (362), z toho první kniha je věnována říším asyrské, médské a perské (známé příběhy z Hérodota), přičemž první zmiňovanou historickou postavou je asyrský král Nínos. Objevují se tu rozsáhlejší exkursy o dějinách Skythů, Athén a Sparty. Samotný tento první oddíl klasických řeckých dějin zabírá asi více než pětinu celého díla. Druhým oddílem bychom mohli chápat vypsání raných dějin Makedonie (kn. VII.), vládu Filippa II. (VIII. a IX. kn.) a Alexandra Velikého (kn. XI. - XII.). Zajímavostí je porovnání povah Filippa a Alexandra v závěru IX. knihy. Na první pohled nečekaně je mezi knihy o Filippovi a Alexandrovi vsunuta stručná kniha X., obracející pozornost na intriky a změny panovníků na perském dvoře. Je však vsunuta právě sem zřejmě především z chronologických důvodů. Třetím oddílem lze chápat knihy XIII. až XVII., zahrnující války mezi diadochy. Jako závěr třetího oddílu lze chápat smrt posledních Alexandrových vrstevníků, Lýsimacha a Seleuka (281). V závěru XVII. knihy je nám nabídnut náhled do dějin Épeiru v souvislosti se začátkem vyprávění o Pyrrhovi. Tyto tři první oddíly (knihy I. - XVII.) zahrnují svým rozsahem polovinu celého díla.

Poměrně uzavřený je oddíl čtvrtý, zahrnující knihy XVIII.-XXIII, který využívá zmínky o Pyrrhově výpravě do Itálie a na Sicílii na samém počátku XVIII. knihy k popisu dějin kartháginských (kn. XVIII.-XIX.) a vlády syrakúských tyranů Dionýsia I., Dionýsia II. a Agathokla (kn. XXII., XXIII.). Zřetelný chronologický výkyv, který nás i v případě Sicílie donesl až k 1. polovině 4. století před Kristem, je nakonec dohnán smrtí Agathoklovou a nástupem krále Hieróna (269). Pátý oddíl by mohl zahrnovat knihy XXIV. - XXVIII., hovořící především o období vlády makedonských vládců Antigona Gonaty Démétria II. a Antigona Dósóna. Důležitým tématem tohoto oddílu jsou boje s Gally, kniha XXVII. se věnuje boji mezi syrskými vládci. Konec je spojen s vyhynutím celého pokolení hellénistických vládců (smrt Antigona Dósóna r. 221).

Knihy XXIX.-XXXII. zaujímají vládu makedonského krále Filippa V. a syrského vládce Antiocha III., objevuje se zde přirozeně i postava Hannibalova, ovšem hlavně v souvislosti s válkou Antiocha III. proti Římu. Jako konec oddílu lze chápat vymření protagonistů předcházejících knih. Sedmý oddíl je jakýmsi pohřebištěm hellénistických dynastií. Kniha XXXIII. se věnuje velice stručně válce Perseově, v další knize jsme svědky zničení Korinthu (146), v knihách XXXV. a XXXVI. se hovoří o válkách v Sýrii, nacházíme tu zajímavou kapitolku o dějinách Židů, která je značně v rozporu s našimi biblickými znalostmi, a závěrem lze chápat konec Pergamu (133) a válku s Aristoníkem. Nutno dodat, že tento oddíl, který zahrnuje období kolem 40 let, je jedním z nejstručnějších.

Osmý díl je vyplněn z větší části popisem rané vlády a válek Mithridata Pontského (XXXVII.-XXXVIII.) a soudobou historií Sýrie a Egypta (XXXIX.-XL.). Vládou arménského Tigrana v Sýrii (83-69) končí relativně souvislý chronologický výklad dějin hellénistických říší v Iustinově i Trogově díle. Polovinu poslední, deváté části (kn. XLI.-XLII) zabírají stručné dějiny Parthské říše až po dobu Augustovu, které jsou uzavřeny exkursem o pradějích Arménie. Čtyřicátá třetí kniha je věnována římským čili latinským mýtům do založení města a stručnými dějinami Massilie. Poslední kniha Iustinovy epitomé z Trogových Filippik se věnuje Hispánii.

Upřeme však nyní svou pozornost především na popis bitevních scén, kterých je samozřejmě v Iustinově epitomě z Pompeia Troga požehnaně, protože lidská historie je především historií válek. Pro epitomický charakter díla samozřejmě musíme počítat s tím, že mnoho válek či bitev je odbyto pouhou stručnou zmínkou nebo výčtem dobytých zemí a vybojovaných válek. Zajímavé je si také porovnat význam a péči, jakou Iustinus věnuje jednotlivým bitvám. Některé události, které dnes považujeme za velice významné,  postihuje, zdálo by se, až příliš nedbale, jindy vyzdvihuje pro změnu dílčí spor. Vzpomeňme si, že jeho kritériem je zaznamenat události nejen cognitione dignissima, ale i iucunda a exemplo necessaria. Proto někdy politicky významné války mohou být opomíjeny na úkor zdánlivě nedůležitých šarvátek, které jsou ale pamětihodné statečností jejich účastníků, nějakým zvláštním úkazem atd. Podívejme se proto zblízka na popisy bitev, válek, chování vojáků a velitelů v Iustinově epitomě, abychom se pokusili si učinit lepší přehled o používání daných kritérií při vytváření onoho florum corpusculum na základě posuzování rozsáhlé práce Trogovy.

 Popis samotných bitev v Iustinovi, není-li omezen pouze na jedinou větu, se zabývá téměř výhradně přípravami a bilancí těchto bitev. O samotném průběhu střetu se dovídáme pouze v případě, že v něm došlo k zajímavé události, jak bude ostatně popsáno později. O strategických či taktických podrobnostech bitvy se z Iustinovy práce prakticky nic nedovídáme. Předpokládáme-li, že v původním Trogově díle takové údaje byly, což je velice pravděpodobné, byly pak zřejmě Iustinem vynechány jako nezajímavé. To je asi rovněž jeden z důvodů, proč se o některých méně významných bitvách dovídáme takové podrobnosti, které se však týkají téměř výhradně popisu statečnosti bojujících, osobnosti vojevůdce nebo zmínky o zajímavém zvratu v událostech. Rozsáhlost prostoru, věnovaného významným bitvám, lze tak pravděpodobně vysvětlit i tím, že kolem těchto bitev se během času vytvořila spousta příběhů nebo epizod spíše legendárního charakteru.

      Ale ukažme si tyto poznámky na konkrétních příkladech. Mezi nejlépe popsané patří nejspíše bitvy řecko-perských válek (kniha druhá) a tažení Alexandra Velikého (hlavně bitva u Gaugamél XI,14). Podíváme-li se však podrobněji, zjistíme, že se právě o průběhu samotné bitvy nic nedovíme. Kupříkladu v pasáži o bitvě u Marathónu (II,9) je nejprve líčeno přibližování se Dáreiova vojska a jeho velikost a pak je zmíněna osobnost Miltiadova. O samotné bitvě je nám sděleno, že byla zahájena rychlým útokem Řeků ještě předtím, než Peršané stačili vystřelit šípy. I tato poznámka je Iustinem podsunuta jako důkaz statečnosti a bojechtivosti Athéňanů (audacia, alacritas animorum). Pak následuje již přímo zpráva o porážce a útěku Peršanů na lodě. Následuje rozsáhlá bilance bitvy, protkaná pochvalnými komentáři Iustinovými včetně výčtu statečnosti významných protagonistů. V podobném duchu jsou zmíněny i jiné bitvy, třeba ve střetnutí u Gaugamél (XI,14) rovněž po popisu odhodlání Makedonců zvítězit při útoku na perské vojsko následuje ihned konstatování, že bitva byla jedna z nejkrvavějších vůbec a že Dáreios prchl. Zato je ovšem rozvláčně pojednáno o náladě a povzbuzování vojska vojevůdci před bitvou a statečnosti Alexandra Velikého. Jako poslední příklad uvedu bitvu u Pydny, která je vůbec odbyta údajem o tom, že po příchodu L. Aemilia Paula byla bitva bez velkých průtahů vybojována (XXXIII,1,6 non magnam moram pugnae fecit) a dále už se jen rozebírá hrdinná smrt mladého Catona, syna Catona Censoria. Jinými slovy, dovídáme-li se v Iustinově epitome něco konkrétního o samotné bitvě, je to zpravidla pouze její zahájení a konec. Zdá se tedy, že nejdůležitější je pro Iustina skutečně vyhledávat příklady statečnosti vojska či vojevůdce, případně zajímavosti, které však nesouvisí přímo s taktickým rozborem střetnutí. To je snad i kritérium, podle kterého si Iustinus vybírá bitvy, o nichž se více rozepíše. V každém případě, nejčastěji je v Iustinově epitomě bitva odbyta krátkou zmínkou o jejím konání, jež není pominuto kvůli souvislostem v rámci jedné války nebo dějinnému období.

Jinak se v díle samozřejmě setkáme s mnoha válkami, které jsou odbyty stručně, protože je Iustinus, nebo již Trogus nepovažovali za dost významné nebo pamětihodné. Často je charakteristický větší důraz na příčiny a důsledky celé války než na samotnou chronologii bitev, mohou být záměrně vynechávány delší časové úseky, které nejsou významné a jejichž zdůrazněním by se otupila naléhavost sdělení. Toto je nejvýrazněji vidět např. při popise vyústění 3. messénské války ve válku athénsko-spartskou, kdy se Iustinus v jednotlivých fázích omezuje na vypočítávaní prostých informací beze ztráty souvislosti (III,6). Typickým spojovacím výrazem mezi na sebe navazujícími událostmi je např. interiecto tempore (XXII,1,6; XXXI,1,3...). Některé války jsou Iustinem zkráceny na tvrzení, že bylo válčeno varia victoria (např. XX,5,4) nebo se jen zmíní o počtu bitev a výsledku (např. proelia secunda). Po skončení bitvy se Iustinus může stručně zmínit o osudu poraženého (II,12,26 multae captae naues, multae mersae; IV,5,9 fugientes partim capit, partim caedit).  Mezi jednotlivými bitvami nacházíme spojovací prvky, při nichž se např.  vojevůdce pokusí změnit podmínky boje (II,11,19 Xerxes duobus uulneribus terrestri proelio acceptis experiri maris fortunam statuit).

Bitvy pod vlivem nadpřirozených sil

Pozornost Iustinovu upoutalo několik bitev a válek, ve kterých hraje určitou roli nějaká nadpřirozená síla, tedy ovlivňování dějinných událostí samotnými bohy, ať už věštbami, jednáním nebo samotnou účastí na událostech. U věšteb většinou záleží na správné interpretaci, protože bůh pouze naznačuje, výpovědi lze chápat různými způsoby. Čtenář první knihy si všimne absenci známé věštby, dané lýdskému králi Kroisovi. To je ale jistě způsobeno tím, že zájem autorův je soustředěn na postavu Kýrovu jako nástupce mohutné říše médské. Z athénských dějin nacházíme známé věštby ohledně rané spartsko-athénské války (II,6), v níž mají Sparťané vyhrát, pokud nezabijí athénského krále. Jak víme, athénský Kodros se sám nabídne a převlékne za otrhance. Jinou věštbou je (II,12) epizoda z řecko-perských válek, kde má být obec hájena dřevěnými hradbami. Ne hned dobře pochopenou věštbu nalézáme v kapitole o 2. messénské válce (III,5), kde je hlásáno, že spartský vojevůdce musí být Athéňan. Jak víme, Athéňané poslali Sparťanům Tyrtaia, který se sice jako voják neosvědčil, ale jako básník dokázal povznést náladu vojáků natolik, že přestali dbát o svůj život. Příkladem špatně pochopené věštby, je výrok Dia Dodónského, určený Alexandru Épeirskému (tedy strýci Alexandra Velikého), který si měl dát pozor na řeky Padúsia a Acherón (XII,2). On znal tyto řeky pouze z Épeiru. Byl však v bitvě zabit právě u stejně se jmenujících řek v Itálii.

Jak vidíme, těmito věštbami vlastně bohové byli s to zcela zvrátit průběh války, což nám snad i Iustinus chce ukázat. Vždyť ve všech zmiňovaných případech, ať už byly dané věštby pochopeny správně či nesprávně, se původně očekávaný výsledek zcela.obrátil. I první věštba Sparťanům měla vlastně sdělit, že k onomu zabití athénského krále dojde. Sparťané se snaží tomuto předejít, to se jim ale nepodaří, neboť osud a částečně i statečnost krále Kodra, řízená nebo spravovaná bohy, dovede k výsledku bitvy, který jako by byl bohy preferován. Také věštba, využitá Themistoklem svědčí o nějakém božím záměru (II,12,15: huius sententiae etiam deum auctorem esse), který si přeje vítězství Řeků a snaží se tento vyplnění takového osudu zajistit. Věštba z messénské války svědčí o tomtéž, Athéňané se sice svým Tyrtaiem jakoby chtěli Sparťanům vysmát, ale nezvratnost božího záměru si našla cestu k vítězství Sparty. A ještě evidentnější to je v případě épeirského krále, který přes svou snahu (přenesl svou politiku do Itálie, místo aby zůstal v Épeiru, kde se nacházely řeky s inkriminovanými jmény) také osudu neunikl. A snad právě to měl na mysli Iustinus při neopomenutí zvláště dvou posledně zmíněných událostí.

Důležitou roli v díle hrají také případy, v nichž obyčejní smrtelníci poznávají boží hněv jako odměnu za své špatné skutky, jimiž se prohřešili buď proti samotným bohům nebo spáchali příliš velké krutosti na obyčejných smrtelnících, které nemohly být nechány bohy bez povšimnutí. Výchovný smysl těchto pasáží je celkem zřetelný, čtenář si má při četbě uvědomit, že žádný jeho čin nezůstane bez odezvy, že musí mít v patrnosti existenci nějaké spravedlnosti, která jeho činy zhodnocuje a zpupnost trestá. Prvním takovým příkladem může sloužit Xerxova výprava (II,12) na Athény. Perský král posílá zničit Delfy, čímž vlastně vyhlásil válku i bohům, což je nevýslovná zpupnost (II,12,9 prorsus quasi non cum Graecis tantum, sed et cum diis inmortalibus bellum gereret). Proto byla v první fázi také tato vyslaná jednotka potrestána tím, že byla strašnými lijáky a blesky (atributy Diovy) zničena. Iustinus přitom připomíná, že to mělo být jakési ponaučení, varování pro Xerxa, že člověk s bohy své síly měřit prostě nemůže (II,12,10 ...ut intellegeret quam nullae essent hominum aduersum deos uires).

Svatokrádeže v Delfách se dopustili také Fókajští (VIII,1) pod vedením Filoméla (roku 356). Ti se zoufalí z nařčení Thébany a odsouzení k vysoké pokutě, uchýlili až k vyloupení delfské svatyně pro zaplacení nového vojska, jak Iustinus píše, jako by byli rozhněváni i na bohy (ueluti deo irascentes). Autor zdůrazňuje, že soud byl veden nespravedlivě Thébany, kteří nedávno Fóky porazili (arbitrio uictorum). Sympatie Iustinovy jsou tedy zpočátku na straně Fóků, ale svatokrádež jim odpuštěna být nemohla, bohové si jejich hněv přece nezaslouží. Tak tedy následuje trest - pyká iniciátor svatokrádeže, Filomélos, který se svým činem vlastně sám proklel (poenas sacrilegii impio sanguine luit). V podobně zoufalé situaci se ocitl i Alexandr (Zabinás), který bojoval o syrský trůn s Antiochem VIII. Grypem (XXXIX,2). Když byl právoplatným vládcem poražen (roku 124) prchl bez peněz do Alexandrie a tam, ze stejného důvodu jako 200 let předtím Fókajští, vyloupil tentokráte chrám Diův tím, že z něho odnesl sochu Níké (Victoria) a později i samotného Dia (Jova). Byl ale při tomto činu přistižen, překvapila ho hrozná bouře (magna vi tempestatis oppressus) - jistě vyjádření hněvu bohů. Nakonec byl zajat loupečníky a vydán králi, jenž jej dal popravit. Tím byl hněv bojů ukojen.

Dalším napadnutí svatého místa, opět Delf (XXIV, 7-8), galským vojevůdcem Brennem (roku 278), je ztrestáno tak, že sami bohové přicházejí na zem. Kněží totiž prý přiběhli z chrámu Apollónova a podávali svědectví, že do chrámu seskočil sám bůh a z chrámu Artemidy a Athény se k němu připojily dvě dívky. Bylo přitom slyšet břinkot a chřestění zbraní (audisse etiam stridorem arcus ac strepitum armorum). Ještě konkrétnějším důkazem přítomnosti boží (praesentiam dei et ipsi statim sensere...) bylo strašné zemětřesení, kvůli němuž se zřítila část skály a navíc začala bouřka. Gallové, kteří si byli jisti vzhledem ke svému vítězstvím, se obrátili na útěk a Brennus v té hrůze spáchal sebevraždu. Prvním božím zásahem byla však již sama věštba před samotnou bitvou, která radila Delfanům, aby neuklízeli víno a obilí, jímž se pak Gallové nacpou a opijí. Tyto příklady boží moci měli být dozajisté morálním poučením a varováním a je jim, zvláště keltskému útoku na Delfy, věnováno dostatečné místo. V textu je přitom samotná přítomnost nebo účast bohů na těchto událostech zdůrazněna.

 Jiný případ přímé účasti bohů v bitvě nalézáme ve druhé a třetí kapitole 20. knihy, kde se pojednává o válce mezi Krotónem a Lokry a přípravu na ni. Válku Lokřanům vyhlásili Krotóňané. Lokrové původně prosili o pomoc Spartu, ale Lakedaimóňané se vymluvili, že by měli Lokrové raději hledat pomoci u Dioskúrů. Protože vykonali oběti při příznivých znameních, měli pocit, že mají určitou naději na vítězství. Krotóňané požádali o konsultaci delfského Apollóna, který jim sdělil, že zvítězí spíše sliby než zbraněmi (prius uotis hostes quam armis uincendos). Slíbili proto Apollónovi desátý díl kořisti. Lokrové mu pak obratem slíbili devítinu. Statečnost a zbožnost Lokrů, kterých bylo osmkrát méně než Krotóňanů, v bitvě u Sagry v Bruttijsku (roku 540) přiměla bohy, aby se bitvy sami zúčastnili - nad lokerským šikem se vznášel Diův orel a na na obou křídlech bojovali dva mladíci, totiž Dioskúrové. Tato bitva je Iustinem vykládána dosti podrobně a ještě se k ní ostatně vrátíme. Zajímavé je, že v samotném textu není vysloveně řečeno, že onen orel a jinoši byli ztělesněním božstev. Jsou spíše popsáni jako nadpřirozené úkazy, které byly patrné pouze během bitvy. Iustinus a tedy i Trogus si dali záležet i na vypsání vznešeného vzhledu oněch hochů, kteří Lokřanům přispěli v boji (eximia magnitudine et albis equis et coccineis paludamentis). Podobně neurčitě bylo popsáno v popisu gallského přepadení Delf zjevení bohů, tam navíc jen zprostředkovaně. Autor tedy sám neposuzuje pravdivost těchto skutečností, ale nechává na čtenáři, aby se tím probral. Zároveň je ale z textu cítit jakási vznešenost chvíle, kteráí dostatečně zapůsobila na duše vojáků či obránců.

 Pozornost a trest bohů si také zasluhují jedinci, kteří se dopustí přílišné krutosti. I některé lidské činy proti lidem, zvláště proti lidem vlastním, mohou, napomíná ve svých příkladech Iustinus, vyvolat reakci božstev. Tak například v Karthágu (XVII,7) byly při moru obětovány i lidské oběti. Zabíjeli tedy vlastní lidi, ne ve válce, ale pro usmíření bohů. Takové činy ale bohy neusmířily, ale spíše rozhněvaly a tak se nebešťané odvrátili se od Nového Města (adversis tanto scelere numinibus). Trestem za to byla naprostá porážka Punů na Sardínii pod velením Mazea. Iustinus věnuje i dostatečnou péči dalšímu osudu Mazeovu, který byl se svým vojskem za neúspěch v sardinské válce poslán do vyhnanství a následně oblehl své město, bera si za svědky lidi i bohy, že nepřišel svou vlast dobýt, ale chce se jen vrátit domů. Následně nechal popravit i svého syna, který jej urazil. Prvotní poznámka o trestu bohů, kterým  byla porážka Karthága na Sardínii, měla možná omluvit následné počínání Mazeovo, který ze zoufalství a vlastně téměř nevinně a po právu žádal ztracenou čest. Nakonec se ovšem v krátké větě dovídáme, že Mazeos byl za oba své činy, totiž proti vlasti i synovi, potrestán.

 Podobný čin spáchali Galati (XXVI,2) před bitvou s Antigonem Gonatou (roku 266), kteří se svých bohů před bitvou zeptali na výsledek srážky. Vnitřnosti obětních zvířat jim zvěstovaly velkou porážku, a proto se uchýlili ke krvavé oběti svých vlastních žen a dětí. I Iustinus tento čin popisuje dosti barvivě, označuje jej za šílenství (furor, rabies), za vražednou válku s vlastními příbuznými (bellum internecivum). Postupovali zkrátka tak krutě, že ani nepřátelé by si to nedovolili (non parcerent aetati cui etiam hostes pepercissent). Iustinus si nemohl odpustit vyvolat ve čtenáři co největší odpor k tomuto činu, vzbudit jeho oprávněné rozhořčení. Vyvolává pozastavení už nad samou nesmyslností tohoto aktu, vždyť válčili proti těm, které by měli válkou chránit. A bohové se na taková zvěrstva nemohou jen tak dívat. A sami Galatové pak táhnou do boje s pocitem, že mají již vítězství v kapse. Následuje zasloužený trest  - Galatové jsou do jednoho pobiti. Sami Lítice (Furiae) obklíčili Kelty dříve než Antigonovi vojáci a sami bohové lidem pomohli Galaty zničit.

 Jako třetí čin, v němž Iustinus hovoří o božím trestu za nesnesitelnou krutost, uveďme vraždu královny Bereniky s jejím synem (40. léta 3. stol.) jejím nevlastním synem, králem Seleukem II. Zde byli bohové rozhořčeni krutým činem proti vlastní rodině, tím spíše, že se jednalo o matku s malým dítětem, trestem (XXVII,2,1 uelut diis ipsis parricidium uindicantibus) bylo ztroskotání Seleukova loďstva ve válce proti obcím, které od něj odpadly během války s Ptolemaiem III. (3. syrská válka). Seleukos sám však tuto pohromu přežil a údajně samy obce se nad svým králem slitovaly a poddaly se mu. V následující bitvě s egyptským králem byl však na hlavu poražen a nedopadl o nic lépe než po ztroskotání svého loďstva.

 Uvedením a vybráním těchto příběhů ve svých Filippikách i v jejich výtahu chtěli Trogus i Iustinus bezpochyby působit na čtenáře výchovným způsobem, aby si uvědomil boží přítomnost nebo skutečnost, že krutý čin nezůstane bez odezvy. Na místo nejhorších zločinů se tak dostává sacrilegium, tj. svatokrádež, a parricidium, tj. vraždění příbuzných. První skutečnost totiž znamená boj proti samotnému bohu, zpupnost a pohrdání jím, druhá boj proti vlastním lidem, vlastní krvi, nerespektování základních pravidel lidského soužití. Jinou věcí je, že autor zcela odsuzuje obětování lidí a věří, že něco takového přece musí být i samotným bohům odporno.

 Podívejme se také na příklady, v nichž mají vliv na válku skutečnosti řekněme náboženské, ačkoli se při nich neobjevuje samo božstvo. Iustinus si dá práci s popisem rituálů, které učinil Alexandr před zahájením asijského tažení. Již před vyplutím rozdal veškerý svůj majetek přátelům se slovy, že on si vystačí s Asií a zmiňuje se o jednom aspektu, který se vůbec táhne celým Iustinovým dílem a bývá nazýván translatio imperii. Jako jsme pozorovali v prvé knize změnu vládu nad světem od Asyřanů k Médům a Peršanům, nyní již sám Alexandr vyzývá, že je na čase, aby se dostala světovláda novému národu, který ji bude spravovat lépe (V,1,7 longa iam satis et matura imperia contigisse quorumque tempus esse uices excipere melius acturos). Symbolický význam má také oběť a tryzna u hrobů trójských hrdinů. Filippos II. použil náboženství ve své lsti vůči Fókům. V bitvě s nimi ve svaté válce si totiž jeho vojáci vzali vavřínové věnce, jako odznak toho, že bojují za Apollóna. Fókové si prý byli vědomi svého prohřešení a studem se dali na útěk, zaplatili nakonec vlastní krví (VIII,2,4 Phocenses insignibus dei conspectis conscientia delictorum territi abiectis armis fugam capessunt). Statečnost zase jindy Tyřanům přidala (XI,10) vzpomínka na jejich královnu Elissu-Didonu, zakladatelku Karthága. Byli si totiž vědomi její statečnosti a tím, že byla z jejich krve a proto tím vehementněji se bránili proti Alexandru Velikému, protože se styděli, že by žena byla mužnější než oni (roku 332). Iustinus tak poukazuje na to, že víra a tradice byly ještě živé, ovšem mocní mužové byli schopni s ní manipulovat.

Srovnávání počtů bojujících, chování vojáků

Údaji, které při popisu bitev často zaujímají pozornost historiků, jsou počty vojáků, případně padlých na obou stranách. Vzhledem k počtu bitev a válek, o kterých se v Iustinově-Trogově díle pojednává, by se objem knihy o něco zvětšil, kdyby se tyto údaje měly nalézat u každé bitvy. Nemůžeme posoudit, jak četná byla tato čísla v původním díle Trogově, ale můžeme konstatovat, že Iustinus zřejmě udával počty bojujících zejména v případech, kde byl u obou stran co možná největší rozdíl a konečným vítězem bitvy nebo války se stala strana, která měla vojáků podstatně méně a dávalo by se jí tak méně šancí. Čím více autor zdůrazňuje velikost onoho většího vojska, tím více je pak možno ukázat statečnost, kterou projevilo menší vojsko. Autor chce ukázat, že úspěch bitvy nezáleží jen na počtu.

Vděčné jsou příklady z řecko-perských válek a z tažení Alexandra Velikého. Iustinus například ohledně Xerxova vojska (II,10,19) uvádí, že bylo tak velké (700 tis. mužů, 300 tis. spojenců, 10 tis. lodí), že je ani celé Řecko takové vojsko nemohlo pojmout a řeky byly jeho postupem vysušovány, tedy vypity (flumina ab exercitu eius siccata Graeciamque omnem uix capere exercitum eius potuisse). Ještě u Marathónu (II,9) se pak setkalo perské vojsko o 600 tisících s 11 tisíci Řecky. Stejnému pak učinil Leónidás u Thermopyl se svými 600 muži veliké škody, když plenili v perském táboře, ačkoli proti nim stálo půl milionu lidí.

V případě Alexandrova tažení (XI,6) považuje Iustinus za vhodné uvést hned na začátku přesný počet Alexandrových mužů (32 tis. pěších, 4500 jezdců, 182 lodí), proti celé Asii je to směšně málo, ale Iustinus upozorňuje, že nezáleží na kvantitě, ale na kvalitě. Každý z těchto pečlivě vybraných mužů byl mistrem (magistri militiae), vojáci svými zkušenostmi připomínali spíše senát nějakého váženého státu (senatum te priscae alicuius rei publicae uidere diceres). Alexandr svou převahu v proslovu před bitvou u Gaugamél (XI,13) zdůrazňuje označením perského vojska za dav (turba), kdežto své za vojsko mužů. Podle Iustina už u Gráníku bylo 600 tis. Peršanů zahnáno na útěk především Alexandrovým válečnickým uměním (arte Alexandri) i statečností jeho vojáků (virtute Macedonum). Při bilancování padlých se opět dostáváme k neporovnatelným číslům - Alexandr přichází o 9 pěšáků a 120 jezdců, jimž se navíc dostane nákladného pohřbu a velké posmrtní slávy a úcty k jejich příbuzným. Podobná číslo nacházíme i v popisu bitvy u Issu (XI,9), kde prý z Makedonců padlo 130 pěšců a 150 jezdců, avšak z Peršanů 61 tisíc pěších a 10 tisíc jezdců (40 tisíc mužů zajato). Dáreiovi náměstci byli podrobeni už jen Alexandrovým jménem (non tam armis quam terrore nominis sui uicit), tedy svým vlastním strachem před Alexandrovou neporazitelností, pověst o níž se rychle rozšířila po několika prvních bitvách. Ale i sami Peršané, když uzří Alexandrovo počtem drobné vojsko v plné kráse před Gaugamélami (XI,13), nestačí se divit, jak je mohlo těch pár lidí již několikrát zahnat na útěk (Persae a tam paucis uicta suorum tot milia stupebant).

 Již jsme zmiňovali případy, kdy k vítězství mnohem menšího vojska přispějí bohové. Bylo tomu tak v oné válce Krotónu (120 tisíc mužů) s Lokry (15 tisíc mužů), kdy jistě kromě zbožnosti přilákala bohy na stranu Lokřanů také nesmírná statečnost, s jakou se vydali do války, kterou sami nevyvolali, ačkoli si uvědomovali svou početní nevýhodu. Iustinus pozorně popisuje pocity Lokřanů, kteří si byli jisti svou porážkou (omissa spe victoriae - XX,3,4), ale při vědomí smrti je právě toto vědomí vybičovalo (ardor ex desperatione) k pocitu, že, pokud sami budou schopni pomstít svou jistou smrt v boji, stanou se vítězi (victores se putarent, si non inulti morerentur). A právě pro jejich statečnost a touhu čestně zemřít jim bohové přinesli vítězství (XX,3,6 Sed dum mori honeste quaerunt, feliciter vicerunt). Podobně, jak už bylo zmíněno, byli bohové nakloněni i čtyřem tisícům obráncům Delf, kteří se postavili na odpor 65 tisícům Keltů. V obou případech se prý bohové sami bitvy zúčastnili.

 Kromě statečnosti je ceněna ve Filippikách i správná strategie, která rovněž dokáže vytvořit značnou výhodu pro malé vojsko proti většímu. Tak je tomu třeba v případě války proti Aitólům (XXIV,1), kterou pod záminkou zabrání posvátného pole vyvolaly řecké obce v čele se Spartou (kolem roku 280). Zatímco spojenecké síly pustoší aitólské území, sami jeho obyvatelé napadají partyzánským způsobem roztroušené nepřátele a nakonec se podaří pouhým pěti stům mužů pobít 9 tisíc nepřátel a vyhnat násilníky ze země. Podobným způsobem si zajistil vítězství (XLI,6) i baktrijský král Eukratidés II. (vládne od roku 140) nad indickým vládcem Démétriem, jímž byl obležen. Eukratidovi se povede se třemi sty vojáky obdobným způsobem jako dříve Aitólové zvítězit nad 60 tisíci indickými vojáky. Sám si pak Indii podle slov Trogových podrobil.

 Při popisování určité bitvy se autor zaměřuje často na chování samotných vojáků, na jejich statečnost či zbabělost, na pohnutky, které roznítily jejich srdnatost nebo je přinutily k útěku. Kromě objektivně popsané bitvy, ať stručně či šířeji, jsou pro nás zajímavé i autorovy postřehy a komentáře, v nichž oceňuje statečnost jedné či druhé strany, kárá stranu opačnou, nebo se vyjadřuje k výsledku celého střetnutí. Tak například uznává  statečnost Athéňanů u Marathónu, kteří nečekali, až Peršané vystřelí šípy, ale vyrazili jim vstříc (II,9,11 nec audaciae eius euentus defuit). Iustinus považuje za správné i na jiném místě  podrobněji popsat žár, který vznítila ve spartských duších hudba Tyrtaiova ve 2. messénské válce (III,5,10 tantum ardorem militibus iniecit), takže dbali spíše o pohřeb než o záchranu. Zároveň je oceňována i statečnost Messénů, kteří se tohoto spartského zanícení (animatum exercitum) nepolekali, ale snažili se je překonat (III,5,13 Messeniis autem non timorem res, sed aemulationem mutuam dedit). Protože na obou stranách byli mužové, toužící po boji, byla bitva jednou z nejkrutějších vůbec (III,5,14 Itaque tantis animis concursum est, ut raro umquam cruentius proelium fuerit). Podobnou charakteristiku nalézáme i u popisu bitvy u Gaugamél (XI,14,2 Raro in ullo proelio tantum sanguinis fusum est). Ostatně i zde dávali Peršané přednost spíše zemřít, než být poraženi (mori quam vinci praeoptabant).

 Vzorem statečnosti se nám vůbec jeví podle Iustinova díla Sparťané, ti jsou téměř vždy na straně řecké svobody, neváhají bojovat s plným nasazením, ale dovedou si svou tvář zachovat i ve chvílích nejtěžších. Velmi hrdě zní komentář Iustinův o porážce Leonidově u Thermopyl (II,11,18). Leonidás byl se svými druhy odhodlán zemřít. Již jsme se zmínili o tom, jak s malou hrstkou ještě před pádem učinili Peršanům velké škody. Padli však mezi ohromným vojskem Peršanů podle Iustinových slov non victi, sed vincendo fatigati. Na jiných místech je oceňována i statečnost nikoli jen spartských vojáků, ale i řadových občanů. Když se například Thébané po vítězství u Leukter (roku 371) snažili dobýt Spartu (VI,7), postavila se jim na odpor pouhá stovka starců a hochů (proti 15 tisícům Thébanů). Iustinus se přímo rozohňuje, když popisuje jejich odvahu. Tito spartští chlapci a starci byli jati pohledem na svou vlast a penáty, takže jim bylo jasné, že mohou jen vyhrát nebo zemřít (...aut uincendum sibi aut moriendum censuerunt). A tak se vlastně pouze této hrstce zdánlivě nemohoucích podařilo to, co ani mužům v plném květu v bitvě u Leukter. Nepřátelské vojsko definitivně ustoupilo, až když bylo jisté, že se vrací spartský král Agésiláos. Sebevědomí, získané při obraně vlasti pak mohli Sparťané zúročit v odvetné bitvě u Mantineie.

Na jiném místě, po Spartské porážce u Selasie (roku 222), celé spartské občanstvo včetně žen si zachová svoji hrdost a charakteristickou neotřesitelnost (XXVIII,4,3:...magno animo fortunam tulere). Podle slov Iustinových nikdo neoplakával raněné, spíše všichni litovali, že nepadli s nimi, chválili statečnost a smrt padlých, s klidem (XXVIII,4,6:...nullus in urbe strepitus, nulla trepidatio) pomáhali raněným. Nelitovali svého osobního neštěstí, ale jen neštěstí obce (magisque omnes publicam quam priuatam fortunam lugebant). Tak se Sparťané stávají jakýmsi vzorem pro čtenáře, jak by se měl člověk chovat i při vítězství, v boji i v porážce, nestarat se především o blaho své, ale o blaho obce. To je snad jeden z podstatných důvodů, proč Iustinus nevynechává popis těchto několika bitev, vedených Sparťany, o nichž paměť a prameny zachovaly svědectví spartské morálky.

Vyskytuje se i několik případů, v nichž autor srovnává obě válčící strany, klade vedle sebe jejich statečnost, jejich cíle a motivace. Ve zmíněné bitvě u Marathónu jsou tak přirovnávání Athéňané k mužům, zatímco Peršané k ovcím (II,9,12: pugnatum est enim tanta uirtute, ut hinc uiros, inde pecudes putares). Již jsme se zmínili, že podobné srovnání je vloženo i do úst Alexandra Velikého, který ve své řeči., o níž bude řeč dále, označil své vojsko u Gaugamél (XI,13) za muže a perské vojsko za dav, tlupu (turba). Při popisu bitvy u Chairóneie (roku 338) autor připomíná, že Athéňané Filippovy vojáky svým počtem překonávali, ale právě virtus Makedoňanů dokázala rozhodnout v tomto střetnutí o osudu Řecka (IX,3,9:Athenienses longe maiore militum numero praestarent, adsiduis bellis indurata uirtute Macedonum uincuntur). Ale i statečnost Athéňanů je uznána, padli čestně, věděli za koho a za co bojují (Non tamen inmemores pristinae gloriae cecidere).

Výsledek bitvy může ovlivnit i cíl, za který každá ze stran bojuje. Je přitom jasné, na čí stranu se přiklání autor, který v takových příkladech chce zřejmě ukázat, že člověk si má vždy uvědomit, za co bojuje a toto vědomí, pokud mu věří a dokáže v něm vzbudit dostatečně odvahy, ho může donést až ke kýženému vítězství. Například (roku 401) ve válce, vedené Thrasybúlem proti 30 tyranům v Athénách Iustinus stručně poznamenává, že strana Thrasybúlova bojuje s největším nasazením za vlast, kdežto ti druzí liknavě pro cizí nadvládu (hinc pro patria summis uiribus, inde pro aliena dominatione securius pugnaretur). Nutno poznamenat, že na obou stranách bojovali athénští občané (o této epizodě ještě bude řeč). A právě díky především díky odlišné motivaci obou athénských táborů, jak nás chce přesvědčit Trogus i Iustinus, se vítězství přiklonilo na stranu obránců vlasti. Podobně ve zmíněné bitvě u Selasie jsou srovnávány motivace obou stran, kdy Makedoňané, pod vedením Antigona Dósóna, bojují pro svou starou slávu, kdežto Sparťané, vedeni svým králem Kleomenem III., za svou svobodu i záchranu (hi pro uetere Macedonum gloria, illi non solum pro inlibata libertate, sed etiam pro salute certarent.)

 Jasný výchovný účel mají zajisté i příklady, v nichž se porovnává péče dvou znepřátelených stran, věnovaná přípravám k bitvě. Tak jsou porovnány přípravy Antiochovy, který se celou zimu věnoval zahálení v přepychu (XXXI,6,3: in luxuriam lapsus) a slavení svého sňatku (v Chalkidě roku 191). Římský konsul M’. Acilius Glabrio se zatím pilně připravuje k válce (summa industria) a zajišťuje si spojence. A právě v bitvě u Thermopyl se ukázalo, že přípravy na válku odpovídaly výsledku (nec alius exitus belli quam adparatus utriusque partis fuit) - král se dal se svými jednotkami na útěk. Vypravováním a vybráním těchto příběhů do své epitomy sleduje Iustinus jistě záměr utvořit čtenáři příklad správného chování vojáka nebo vojevůdce v bitvě, jehož hlavními ctnostmi by měla být statečnost, čest a pohotovost.

Zvraty v bitvách a životě vojevůdců

 Velké sebevědomí, které se nekryje s činy, nedbalost a pýcha může zapříčinit strmý pád. Iustinus chce možná neopomenutím příběhů, které na takové případy upozorňují, opět poukázat na boží existenci, která nenechá zpupnost bez potrestání. Tak ve válce Achájů proti Římanům (roku 146) Achájové neprojeví žádnou snahu ani péči o nepřítele. Pouze bezstarostně na bojiště přivezou vozy pro odvážení kořisti a nechají své ženy a děti, aby se z blízkých hor na ně dívaly (XXXIV,2). Bitva dopadne podle očekávání, za svou nedbalost jsou osudem Achájové krutě potrestáni - před očima svých blízkých jsou na hlavu poraženi (lugubre spectaculum) a přeživší jsou zavlečeni i se svými ženami a dětmi do otroctví. Tomuto příběhu se podobá i bitva u Leuk u Smyrny (roku 131) mezi konsulem P. Liciniem Crassem a Aristoníkem, nemanželským synem posledního pergamského krále Attala III. Crassus se věnoval spíše sbírání kořisti, než přípravám na válku, a byl za to porážkou náležitě potrestán (uictus poenas inconsultae auaritiae sanguine dedit).

Kvůli své nedbalosti, rozmařilosti a pasivitě přišel o vládu syrský vzdorokrál Alexandros Balás (XXXV,2), který byl za své chování spravedlivě potrestán a v první bitvě s  Démétriem II. byl poražen a zabit (roku 145). Byl to trest i za zavraždění Démétriova otce Démétria I. Sótéra i za vydávání se za syna Antiocha IV. Z jiného soudku je vyprávění o egyptském králi Vezosidovi (II,3), který  poslal ke Skythům posly, aby se mu bez boje vzdali. Skythové jej ale poučili, že by z toho nic neměl, protože oni ničeho nemají. Ať si jen představí, co by se stalo, kdyby oni porazili jeho. A to se právě snažili uskutečnit. Tak prý začala skythská nadvláda nad Asií. Iustinus kárá i nedbalost a přílišnou zálibu v rozkoších, které nakonec mohou muže zcela strávit.

Obzvláště si však Iustinus nechává záležet na popisu osudu Alkibiadova, snad aby zde podtrhl výchovný význam svého díla. Ukazuje totiž, jak lze v krátké době pozbýt moci. Jak po mocném muži, původně tolik oslavovaném, záhy ani pes neštěkne. Roku 407 se vrací Alkibiadés do Athén po mnoha úspěších nad Sparťany i v Asii. Při popisu těchto úspěchů Iustinus papírem nešetří, vypočítává počet bitev, velikost kořisti a zejména slávu, úplný triumf Alkibiadův v Athénách, jak na něj všichni obracejí zrak, je kladen na roveň bohyni Níké (V,4,10 10 in hunc oculos ciuitas uniuersa, in hunc suspensa ora conuertit, hunc quasi de caelo missum et uelut ipsam Victoriam contuentur; V,4,14 Ipsos illi deos gratulantes tulere obuiam, quorum execrationibus erat deuotus). Jeho předešlé válčení proti obci je omluveno či zapomenuto, všichni se předhánějí v udělování poct muži, kterého před sedmi lety odsoudili. Rozvláčné popisování Alkibiadova oslavování a a athénských úspěchů je vystřídáno (V,5) stručným konstatováním veliké porážky Alkibiadova vojska u Notia, kterou Alkibiadova hvězda náhle zapadne, ačkoli se bitvy sám neúčastnil (ALE: V,5,5 arbitrantes uictos se non fortuna belli, sed fraude imperatoris). O něco dříve rozvíjí zcela plasticky Iustinus toto téma při zmínce o nedůstojném návratu Xerxa z Řecka po Salamínské bitvě, dosti zřetelně probraném v Aischylových Peršanech. Zde se Iustinus zamýšlí nad zvraty lidského osudu (II,13,10 Erat res spectaculo digna et aestimatione sortis humanae). Vzpomeňme si na tažení Xerxa do Řecka, kdy se podle slov téhož autora vojsko do Hellady ani nemohlo vejít (II,13,10 exercitus propter multitudinem terris graues erant), nyní skrývá velekrále malý rybářský člun (piscatoria scapha) uprostřed vln, zmítaný zimními bouřemi (ante vix equor omne capiebat).

Iustinovu pozornost si také zasluhují místa, na nichž ve válce rovněž nastane jakýsi zvrat, který není zcela očekávaný a dokáže tak již téměř zvítězivší vojsko rozklížit, změnit charakter bitvy nebo směr války. Pěkně je to například vyjádřeno při líčení jedné spartsko-thébské bitvy (VI,4), v níž jsou sice Sparťané nejprve poraženi (deletis iam suorum copiis), ale následný Agésiláův příchod z Asie a po obnovení bitvy (restituto proelio) obrátí zcela výsledek střetnutí (VI,4,13 hostibus uictoriam eripuit). Strach Římanů před neznámými zvířaty, slony (XVIII,1,6 inusitata ante elephantorum forma; monstra), předá na poslední chvíli vítězství v bitvě u Hérakleie (roku 280) Pyrrhovi. Zcela jiný výsledek než očekávaný měla i bitva u Kúnax (V,11), kde byl vůdce vítězícího vojska, Kýros, zabit, ač předtím svého bratra v boji zranil. Zcela jiným směrem se posunulo sražení dalších dvou bratrů, Seleuka II. a Antiocha Hieraka u Ankyry (roku 240), kde se nakonec bitevního pole zmocnili Galové kvůli falešné zprávě o Seleukově smrti (XXVII,2). Poněkud překvapivý zvrat přinesla Perdikkovi válka proti Kappadokii (vlastně Isauriům), kteří před jeho očima po ústupu z bitvy sami vypálili své město a povraždili své příbuzné (XIII,6). Jako taktickou chybu lze jinak hodnotit krach velkého tažení Antiocha VII. Sidéta proti Parthům, při čemž je po třech vítězných bitvách jeho vojsko po částech zničené při přezimování v parthských městech (v zimě 130/129; XXVII,2).

Iustinus věnuje pozornost také případům, kdy byl již téměř jistý výsledek bitvy zvrácen náhle vzniklým podnětem k odvaze, která bojovníky poráženého vojska vybičovala ke konečnému vítězství. V bitvě Kýra proti jeho dědovi Astyagovi byli médští (I,6,7) útočníci ze zadu popoháněni svými spolubojovníky s vytasenými meči (tergiversantes ferro agi), takže si uvědomovali, že za zády mají také statečné muže, což znásobilo jejich zmužilost. Naproti tomu, když takto zahnali Peršany na ústup, jsou tito zastaveni ženami, kteří na ně volají, aby se vrátili k nim do lůna, když jsou tak zbabělí. Proto se Peršané zastydí a vrátí se do bitvy. Nikoli nepodobné scény bylo možné podle Troga a Iustina spatřit v bitvě u Magnésie (roku 190), kdy pravé křídlo římského vojska prchá před Antiochovými vojáky (maiore dedecore quam periculo ad castra fugeret). Vojenský tribun M. Aemilius ale rozkáže, aby se jim do cesty postavili ozbrojení mužové, kteří by jim vyhrožovali smrtí, pokud se nevrátí do bitvy. Legie se proto vrátila do bitvy, protože vlastně neměla na vybranou - vojákům hrozila smrt ze dvou stran. Proto pak Římané nakonec zvítězili. Jiným způsobem byli v dávné historii Makedonci přepadeni Illyry, kteří chtěli využít nezletilosti makedonského vladaře. Makedonci se v bitvě s Illyry nacházeli již těsně před svou porážkou. Posléze byl ale do bitvy přinesen v kolébce jejich král Aeropos a pohled na nevinné nemluvně Makedonce natolik dojal, že se pustili do boje s novou silou a Illyry nakonec na hlavu porazili (XXI,8,11 simul et miseratio eos infantis tenebat, quem, si uicti forent, captiuum de rege facturi uidebantur.).

Podívejme se také na zvraty ve válkách, které byly způsobeny morálními kvalitami protagonistů. V nich je kárán zřejmě jakýsi neostych osobností před bohy, často následuje trest. Například tyran Dionýsios I., který je obecně vylíčen v dosti špatném světle, je poražen Krotóňany (XX,5), ačkoli se domníval, že válka s nimi bude více než snadnou. Iustinus výsledek této bitvy komentuje, že leckdy zkrátka chudoba spojená se statečností vítězí nad bohatstvím a žádné vítězství není jisté (XX,5,3 Tantum uirtutis paupertas aduersus insolentes diuitias habet, tantoque insperata interdum sperata uictoria certior est). Iustinus i na jiných příkladech kárá přílišnou touhu po moci a vládě, která bývá potrestána. Sám Dionýsios I. je jinak kromě porážky potrestán i smrtí rukama vlastních lidí. Tak je potrestána i touha po moci Démétria Poliorkéta, který se po podrobení Řecka rozhodne se stát pánem Asie. Je však v Evropě snadno poražen Pyrrhem (roku 288) a tak přijde i o svou vlastní zemi, ačkoli toužil po světovládě. Do Pyrrhovy mysli je pak kladena myšlenka, že Démétrios může být zbaven Makedonie, tak rychle, jak se k ní dostal (XVI,2,2 non difficilius Demetrium amittere Macedoniam posse quam adquisierat). Hodnota Démétriova je pak o tolik snížena, o kolik on volil raději se hanebně (turpiter) vzdát Seleukovi, než čestně (honeste) zemřít.

Jinde autor kritizuje nenasytnost diadochů, kteří se do sebe pustili krátce po bitvě u Ipsu (roku 301; XV,4), protože se nemohli dohodnout na kořisti (cum de praeda non convenirent). Nesvornost zapříčinila i válku mezi Lýsimachem a Pyrrhem (XVI,3,1 adsiduum inter pares discordiae malum bellum mouerat). Stejně jsou káráni i poslední z diadochů, Lýsimachos a Seleukos, kteří, ačkoli vládli celému světu, nebyli spokojení a začali válčit mezi sebou (XVII,1). Po vítězství Seleukově nad Lýsimachem u Kurúpedia (roku 281) se prý Seleukos chvástá svým vítězstvím, klade svůj osud na roveň božímu daru, avšak brzy potom je sám zavražděn. Iustinus se také pozastavuje na změnách stran a spojenců v rámci válek, jako například ve válkách athénsko-spartských na začátku 4. stol., kdy jsou Peršané spojenci Athén, což vnímá autor jako zajímavý historický paradox (VI,5, 11 uersaque uice haberent nunc socios, quos tunc hostes habuerant, et hostes nunc paterentur, cum quibus iuncti tunc artissimis societatis uinculis fuerant). Podobnou pasáží je boj Konónův v perských službách proti Spartě (roku 393). Konón, pod jehož vedením bylo athénské vojsko poraženo u Aigospotamoi, se tedy sám osobně v srdci nevzdal, ale i když se pak dostal do perských služeb, i tam bojoval za svou vlast a doufal, že pokud porazí na této frontě Spartu, bude se moci vrátit domů a jeho obec dosáhne opět moci, kterou vlastně kvůli němu ztratila. Iustinus se zastavuje i nad skutečností, že kdysi Peršané bojovali proti svobodě Hellénů, ale nyní Hellén bojuje za Peršany pro svobodu Athéňanů (VI,3,6 pugnaturus periculo regis, uicturus praemio patriae). Nakonec byl Konón úspěšný.

V bitvách, líčených v Iustinově epitomě, se nachází i několik líčení válečných lstí, které mohou být i určitou ukázkou jedné ze stránek dřívější strategie. Patří mezi ně z Hérodota známý příběh o Kýrově tažení do Skythie. Kýros zde zanechal v opuštěném táboře víno, kterým se opilo skythské vojsko v čele se synem skythské královny. Stejnou mincí ale oplatila smrt synovu Kýrovi i sama královna, která perského vladaře vlákala k soutěskám stálým ustupováním (I,8). Něco podobného zmiňuje Iustinus i při obléhání Delf Kelty. Báji o Théseovi nám připomíná líčení války mezi Athénami a Megarami, v níž jsou do Megar (II,8) odvezeni jako zajatci athénští mladíci, Megařany pokládaní za ženy, které uloupili při eleusínské slavnosti. Známý je také trik Hannibalův, který v námořní bitvě s Prúsiem II. a Eumenem II. házel (XXXII,4) do lodí nádoby plné hadů, kteří se rozlezli po lodích. Nakonec můžeme ještě připomenout Ventidiovo tažení proti Parthům, kdy v bitvě u Gindaru jakoby prchal před vojskem prince Pakora (roku 38), ale nakonec jej ve svém vlastním táboře přepadl, porazil a usmrtil.

 

Osobnost vojevůdce

Nikoli nepodstatnou složkou v popisu bitev a válek je osobnost vojevůdcova, jeho chování a způsob řešení náhle vzniklých problémů a v neposlední řadě jeho konání v beznadějných situacích, smysl pro čest. Z takovýchto obrazů vojevůdců můžeme rozlišit osobnosti, které by měli sloužit příkladem pro ostatní, potažmo pro čtenáře a ty, které slouží jako odstrašující příklad.

Příkladem špatného člověka a vojevůdce slouží perský král Xerxés, který byl svým charakterem zbabělec, první byl na útěku a v bitvě poslední (II,10). Uznáním statečnosti halikarnasské královny Artemisie, která bojovala v Xerxově vojsku (II,12,23...inter primores duces bellum acerrime ciebat, quippe ut in uiro muliebrem timorem, ita in muliere uirilem audaciam cerneres), se vlastně o to snižuje hodnota Xerxova v očích čtenáře. Vždyť i žena v sobě nalézá více zmužilosti než perský král. Jako odměna za jeho vlastnosti je Xerxův nedůstojný návrat do vlasti, který si Iustinus vychutnává (II,13).

Ilustrativní pro charakter vojevůdce je i jeho chování v nepříznivých situacích, často tváří v tvář smrti. Iustinus si dá práci se podrobněji zabývat některými případy, které podle jeho mínění stály za zaznamenání. Porovnává například chování athénských vojevůdců v sicilské válce (IV,5). Démosthenés po uvědomění si nešťastnosti (male auspicato) a nesmyslnosti celého konfliktu navrhuje se vrátit domů, kde mají na práci důležitější věci, Níkiás byl ale pro to zůstat - Iustinus uvádí několik možných důvodů (IV,5,4 Nicias seu pudore male actae rei, seu metu destitutae spei ciuium, seu inpellente fato manere contendit), z nichž nikoli nedůležitou složkou je sám osud. Po obnovení války jsou pak Arthéňané konečně poraženi. I v této situaci podle Iustinova mínění Démosthenés neztratí tvář a od potupného zajetí se zachrání sebevraždou (morte se vindicat), zatímco Níkiás, který již sám o sobě prosadil onen zkázonosný návrh válku dokončit, jej v tomto činu nenapodobil - svou porážku zvětšil svým ostudným zajetím (IV,5,11 cladem suorum auxit dedecore captivitatis).

Vznešenou a hrdinskou smrt zdůrazňuje Iustinus na jiném místě u Démétria Sótéra (roku 150) v bitvě s Alexandrem Balou (XXXV,1,11 inuicto animo inter confertissimos fortissime dimicans cecidit ), u Antiocha VII, který s Parthy bojoval statečněji než jeho vojsko (XXXVIII,10,10 fortius quam exercitus eius dimicauit) a byl pak svými zbabělými vojáky opuštěn a zabit (roku 129). Malý chvalozpěv následuje po vylíčení smrti thébského vojevůdce Epameinónda, který v bitvě u Mantineje bojoval velice statečně (VI,7,11 non ducis tantum, uerum et fortissimi militis officio fungitur), ale byl zraněn a zemřel. Celá kapitola osmá šesté knihy je věnována významu tohoto muže, nejvýznamnější osobnosti thébských dějin, který byl navíc i vzorem morálky (dbal hlavně o slávu obce) a člověkem oddaným filosofii. Jak žil tak i zemřel a nevydechl naposledy, dokud se nedověděl o vítězství své obce (roku 462). Iustinus navíc užívá obratu, že s jeho smrtí, jakoby všichni zároveň zahynuli, neboť s ním zanikla i moc Théb. Pozitivně je Iustinem hodnocen i spartský král Kleomenés III., jenž po drtivé porážce své obce u Selasie (roku 222) se zdrží jakýchkoli tělesných žádostí a vyzve svůj lid, aby se zachoval pro lepší časy (XXVIII,4,9 hortatus ut se ad meliora rei publicae tempora reseruarent). Z textu je jasné, že Iustinus uznává, že Kleomenés učinil vše, co bylo v jeho silách.

V kritické situaci se, podobně jako Agathoklés při obléhání svého města, ocitá také Eumenés, který je koalicí v čele s Antigonem prohlášen za nepřítele. Ve své řeči k vojsku Eumenés (roku 321/2) ve svém táboře u Sard sděluje, jak se věci mají a povoluje odchod z tábora těm, kdo mají ze služby v Eumenově vojsku strach. V táboře se však objevily letáky, které slibovaly vysokou odměnu jedinci, který vydá Eumenovu hlavu. Eumenés svým vojákům poděkuje za jejich oddanost, tedy, že se této nabídky nikdo nechytil a zároveň je upozorňuje, že se jednalo vlastně o jeho vlastní zkoušku jejich věrnosti. Tak si tedy chytře zajistil udržení si svých vojáků strachem z jeho dalších zkoušek (XIV,1,13 Hoc facto et in praesenti labantium animos deterruit et in futurum prouidit ut, si quid simile accidisset, non se ab hoste corrumpi, sed ab duce temptari milites arbitrarentur.). Podle slov Iustinových pak Eumenovi muži přímo soutěžili v péči o život svého vojevůdce (XIV,1,14 Omnes igitur operam suam certatim ad custodiam salutis eius offerunt). Při obléhání Nory Antigonem pak Eumenés propustí většinu svých (XIV,2) vojáků, aby je ušetřil od zbytečných trýzní. Podobně si vede i Leonidás před bitvou u Thermopyl (II,11), když vyzývá spojence, aby odešli, protože on se svými Sparťany je připraven padnout

Ve výkonech velitelů chválí Iustinus kromě statečnosti i jiné aspekty, čest, velkorysost nebo jiné. Neopomene třeba připomenout přátelská gesta, kterými se opětovali Ptolemaios a Démétrios po vzájemných bitvách. Ptolemaia po bitvě u Gazy (roku 312), chválí, že se v této bitvě proslavil spíše svou mírností než vítězstvím (XV,1,7 In quo proelio maior Ptolomei moderationis gloria quam ipsius uictoriae fuit), protože Démétriovy přátele propustil s celým jejich majetkem bez výkupného a navíc s dary. Je mu kladeno do úst, že válku nepodnikl kvůli kořisti, ale z čestných důvodů (propter dignitatem). Po bitvě u Salamíny na Kypru (roku 306; XV,2) toto gesto opětuje poraženému Ptolemaiovi Démétrios, jenž stejně propustí jeho syna a bratra. Pozitivně jsou hodnoceni v bitvě u Marathónu i Miltiadés, pro svou rozvahu, která je prokázána jeho důvěryhodností a Themistoklés, jehož hvězda začíná vycházet (II,9,15 iam tunc indoles futurae imperatoriae dignitatis apparuit). Miltiadův syn Kimón je vyzdvižen již svými činy soukromými, je chválena i jeho virtus.

V bitvách, vedených Filippem II. Makedonským se zračí charakteristické vlastnosti tohoto krále, jímž byla úskočnost a lstivost. Podle toho, jak bývá popisován, jistě věřil, že účel světí prostředky. Iustinus oznámení o jeho vítězstvích doprovází slůvky jako per insidias (lstí porazil Athéňany, VII,6) nebo astu (IX,2 porážka Skythů, kteří dokonce virtute et numero prastarent). Podobně také přepadl Thessálii, aby si z jejích jezdců učinil jádro svého vojska. V díle se objevují i další zmínky o úskočnosti některých historických postav, jejichž obraz je tak značně pokřiven. Všeobecně špatnou postavou je syrakúský tyran, u něhož je pro větší snížení jeho morálních kvalit přidáno, že onemocněl svými rozkošemi (ex luxuria). V jednom z četných povstání proti své osobě se po své porážce zbaví vyjednavačů o mír (XXI,2). Vraždou řeší Mithridatés (XXXVIII,1) válku s kappadockým krále Ariarathem VII, jehož po uvědomění si vyrovnanosti sil na obou stranách pozve ke schůzce a zabije. Tak byl zabit i Mithridatés II. Parthský, který se vzdal po obležení Babylónu svému bratru Orodovi.

Alexandr Veliký je povětšinou v Iustinovi vzorem statečnosti a odvahy. Choval se, jako by byl jeden z vojáků, bral nebezpečí na sebe (XI,14 pericula sua esse, non militis volebat). Vždy se také řítil do nejhustší řeže a stáll vůbec vždy v první linii. Celkem dosti místa věnuje Iustinus jedné méně důležité bitvě se Sudraky a Mandry (XII,9), kde dosáhla Alexandrova statečnost vrcholu. Snažil se dobýt totiž domorodé město a jak měl ostatně ve zvyku, sám jako první přeskočí městskou hradbu a ocitne se tak samojediný uprostřed tisíců nepřátel, kteří původně nebyli vidět. Pro zdramatizování scény Iustinus uvádí, že jej domorodci poznali, že skutečně stojí proti muži, který již ovládl téměř celý svět a poroto jsou ještě více rozohněni. Tím je vlastně ještě zvyšována Alexandrova statečnost. On se totiž, obklíčený , bránil všem těmto mužům, byl raněn, bojoval i v kleče, dokud mu nepřispěli na pomoc jeho druhové. Na druhé straně je oceněna i povaha Alexandrova indického protivníka Pora (corporis et animi insignis), který vyzval místo bitvy Alexandra na souboj (XII,6), který je s nemalou péčí popsán. Poros se za svoji porážku velice stydí a odmítá dokonce i jíst. I samotný Alexandr je dojat jeho duchem a povolí mu návrat do jeho říše. Vlastnosti Alexandrovy jsou pak porovnány s otcovými, v lecčems je hodnocen nad svého otce výše (IX,8), jako například svým smyslem pro rovný boj, jinak je ale kritisována jeho prchlivost a pýcha.

 Postava Agathokla, krále syrakúského je zpočátku hodnocena velice kladně. Vojevůdské schopnosti syrakůského vladaře se mají projevit právě ve chvíli, kdy se obec nachází v té nejtěžší situaci. Po porážce svého vojska je totiž město obleženo Kartháginci (roku 310). V situaci, kdy již všichni ztrácejí naději na záchranu a Syrakúsy jsou opuštěny od spojenců, Agathoklés se rozhodne přenést válku do Karthága, to jest na půdu nepřítele, podobně jako to skoro o sto let později učinil Hannibal. Iustinus rozepisuje přípravy k tažení, chválí odvahu i nápad. Agathoklés dovoluje odejít všem, kdo chtějí. Přibere také vojáky z řad otroků. Při plavbě do Afriky, při němž jsou vojáci polekáni zatměním slunci (15. srpna 309), je Agathoklés s to je pohotově uklidnit s tím, že to značí neštěstí pro Karthágince a ne pro ně. Pohotovost je jinak u Agathokla chválena již dříve (XXII,1,8: in omne facinus promptissimus erat) v krátkém životopise, nikterak vznešeném, který nám je Iustinem představen. Vůbec zde nalézáme shodné rysy se začátkem Alexandrova tažení do Asie. Agathoklés si rovněž na cestu nenechá téměř žádné prostředky v důvěře v budoucí kořist. Nekompromisnost jeho rozhodnutí je i spálení vlastních lodí u afrických břehů. Je rovněž zajímavé, nakolik je osud Agathoklův srovnatelný s osudem Hannibalovým. Také Agathoklés přenese válku na půdu nepřítele, dosáhne tam mnoha vítězství, ovšem samotné město nedobude. Po letech setrvání vojska na punské půdě přichází již jakési vyčerpání z prodlužování války. Tak je původně vojensky pozitivní obraz Agathoklův v očích čtenáře zpřetrhán koncem jeho afrického dobrodružství, kdy po prohrané bitvě s Puny (XXII,8,7 inconsultius proelium committendo) ztratí většinu vojska a následně je sám opustí. Zrazuje tak důvěru svých vojáků (roku 306) i svého syna, který je chycen Numidy.

Poněkud zvláštní roli má v Iustinově díle postava athénského vojevůdce Konóna, který nastupuje po dalším odvolání Alkibiada (roku 407) v nejkritičtějším, závěrečném období peloponéské války. Iustinus zeširoka líčí obtížný úkol (V,6), k jakému byl Konón povolán. Nebylo totiž již mužů, kteří by za Athény bojovali, a proto byli vyzbrojeni chlapci a starci (inbellis aetas). Ale takové vojsko vůbec nemohlo soupeřit s nepřítelem, takže i tito byli v zásadě vyvražděni nebo zajati, takže se zdálo, že athénská moc i samotné jméno jsou zničeny. Po vybití vlastních občanů v situaci takřka bezvýchodné (V,6,5 perditis et desperatis rebus) byli povoláni i metoikové, otroci a zločinci. Tato sebranka (conluvio hominum) ale Athény zachránit nemohla. Došlo k bitvě u Kozích říček (405), kde, jak Iustinus uznává, projevilo toto vojsko sice velkou statečnost (V,6,8 Tanta uirtus animorum fuit ut, cum paulo ante salutem desperauerint, nunc non desperent uictoriam) a sebevědomí, ale vojenské znalosti a zkušenostri byly přece jenom minimální a tak pouze virtus Athény zachránit nemohla. Konón pak ze strachu před vlastními občany (crudelitatem civium metuens) prchá. Kromě několika samotných medailónků, věnovaných několika osobnostem, můžeme vlastnosti jednajících postav poznat právě z popisů bitev a hlavně z jejich jednání v krizových situacích, kdy se může projevit skutečný charakter člověka. Autor nadšeně chválí, pokud někdo z takové situace nalezne východisko, ale nekárá ani toho, který osudu podlehne, pokud tak učiní čestně a neztratí přitom tvář, tzn. ve většině případů neukončí svůj život. Zajetí bývá totiž označováno za potupu.

Řeči vojevůdců

Důležitou složkou Iustinovy epitomy z Trogova díla jsou také proslovy vojevůdců, kterými se většinou pokouší před bitvou povzbudit své vojáky. Důležité je si uvědomit, že všechny tyto řeči jsou nepřímé. Ojedinělé výroky historických osobností, ovšem v řeči přímé, nacházíme i v jiných epitomách, například v epitomě Florově (mj. XIII, XX) či De viris illustribus (18,2-4; 35,2). Nejedná se však o řeči vojevůdců, srovnatelné s těmi, které nám zachoval Iustinus. Od Alexandra Velikého máme v Iustinovi parafrázovány dvě řeči, je zajímavé si je porovnat, neboť byly proneseny v bitvách u Issu a u Gaugamél, mezi nimiž je rozdíl dvou let. V prvním případu se jednalo o první velkou bitvu v Asii, ve druhém již měli Makedonci za sebou dvě úspěšná střetnutí. Makedonský král snaží povzbudit své muže k co největší odvaze, aby zahnal jejich obavy z jejich nízkého počtu vzhledem k perskému vojsku.  Před bitvou u Issu (roku 333) oslovuje každý z národů, sloužících v jeho vojsku, zvlášť - Illyry a Thráky láká na bohatství, Řekům připomíná války, které ve své historii s Peršany vedli a na vzájemně nevyřízené účty. Připomíná Makedoncům, že právě oni dobyli Evropu a zatím se ještě nenašlo vojsko, které by je porazilo (XI,9,5 nec inuentos illis toto orbe pares uiros gloriatur). Zároveň slibuje, že tato bitva bude v případě vítězství koncem nesnází a vrcholem jejich slávy (XI,9,6 ceterum et laborum finem hunc et gloriae cumulum). Všimněme si, že od této doby po celou makedonskou historii se bude poukazovat na makedonskou neporazitelnost a světovládu (tak hovoří i poslední makedonský král Perseus - XXX,1), často se slibem, že následující námaha bude už poslední. V bitvě u Issu se ještě na souzenou světovládu odvolává Dáreios (XI,9,8 ueteris gloriae Persarum imperiique perpetuae a diis inmortalibus datae possessionis admonere). Před bitvou u Gaugamél může už Alexandr poukázat na fakt, že ačkoli je před nimi obrovské vojsko, podařilo se jim jej už dvakrát porazit a útěkem se lépe bojovat nenaučili (XI,13,8 nec meliores factos putarent fuga). Nabádá také vojáky, ať se nenechají ohromit drahocennou zbrojí i zbraněmi Peršanů, ta pro ně může být spíše kořistí než nebezpečí (XI,13,11 11 Hortatur, spernant illam aciem auro et argento fulgentem, in qua plus praedae quam periculi sit). Bitvu totiž nerozhoduje zdobení zbraní, ale zacházení s nimi (ferri virtute).

Filipp V. pro srovnání se před bitvou u Kynoskefal (roku 197) odvolává právě na země, které byly Makedonci podrobeny. Nastávající bitva je při tom o to důležitější, oč je důležitější svoboda než moc (XXX,4,7 tantoque hoc bellum fortius quam illa sustinendum quanto sit imperio libertas carior). Na druhé straně T. Flamininus poukazuje na západní národy podrobené Římany a připomíná svým mužům, že nyní nemají před sebou neporazitelného Alexandra Velikého, ale Filippa s Makedonci, kteří nejsou ani s to uchránit své hranice. Makedonii přece nelze posuzovat podle její slavné minulosti, ale podle jejich současného stavu (XXX,4,10 10 Sed nec Macedonas ueteri fama, sed praesentibus uiribus aestimandos). T. Flamininus připomíná nedávno Římany poraženého Hannibala, který se v podstatě mohl s Alexandrem měřit. Ale hlavně, Punové byli poraženi právě tímto vojskem, co tu nyní stojí, ale Makedonci se odvolávají na činy svých předků (XXX,4,13 Illos maiorum decora se suorum militum commemorare.). Tento protiklad pak Iustinus ještě shrnuje slovy, že jedni se pyšnili nadvládou nad východem, jiní nad západem, ale v jednom případě šlo o slávu starou, v druhém o svěží zkušenosti  (XXX,4,15 His adhortationibus utrimque concitati milites proelio concurrunt, alteri Orientis, alteri Occidentis imperio gloriantes, ferentesque in bellum alii maiorum suorum antiquam et obsoletam gloriam, alii uirentem recentibus experimentis uirtutis florem).

 Největší řečí, zachovanou v Iustinově díle je řeč Mithridata (XXXVIII,4-7) v níž pontský král přesvědčuje své vojáky o oprávněnosti a snadnosti války proti Římanům (roku 88). Vzhledem ke své délce a propracovanosti se tato řeč pokládá za původní, tj. že jest nezkrácenou verzí, zapsanou již v díle Pompeia Troga. Jeho řeč má následující strukturu: podobně jako ve zmiňovaných případech připomíná vojákům srážky, v nichž právě oni porazili Římany, dále pak se snaží přesvědčit posluchače o porazitelnosti Římanů a ohání se zejména galským dobytím Říma a dalšími boji s Gally a nejinak pustošením Itálie Hannibalem. Upozorňuje také, že právě teď je pro válku s Římany nejlepší doba, protože jejich síla je oslabena boji s italskými kmeny a nájezdy ze severu. Následuje ospravedlnění budoucí války: Mithridatés vzpomíná křivdy, jichž se proti němu Římané dopustili a jejich nespravedlivé zasahování do záležitostí jiných národů, které je ovlivňováno už tím, že samotný post krále je jim protivný. Římské krále Mithridatés považuje za jakousi podivnou sebranku. Další fází je ubezpečení vojáků o jednoduchosti této války. Sám Mithridatés si přece již podrobil národy, které nikdo předtím neporazil, navíc ve válce s Římany bude Asie na jejich straně a podmínky pro válku jsou výborné. Nesmí zapomenout ani na poukázání na bohatou kořist, která se skrývá v Lýdii a Pergamu, které v takové válce dobudou.

 Jiného charakteru je řeč syrakúského tyrana Agathokla, který se z obležených Syrakús (roku 309) rozhodne překvapit nepřátele na jejich domácí půdě. (XXII,5). Řeč měla být pronesena po přistání u afrických břehů, kdy se také konečně vojáci definitivně dověděli, proč pluli a co je čeká. Těžištěm Agathoklovy řeči je porovnání války doma a v cizině. Tyran pak dává jednoznačně přednost válce v cizině, přímo na území nepřátel, kterými jsou ve své vlasti ohrožováni. Argumenty jsou podobné jako v případě Hannibalova přesvědčování Antiocha III. k přenesení války s Římany do Itálie (XXXI,5). Oba vojevůdci se shodují na tom, že na vlastní půdě může být nepřítel zdolán vlastními prostředky.  Agathoklés navíc poukazuje na nenáročnost terénu v Africe, vhodném pro dobývání měst a na budoucí slávu, které se jejich počin dočká. Psychologickým faktorem, ovlivňujícím obranu Punů může být také strach nebo zlomená sebedůvěra. Opět zcela jinou řečí či spíše výzvou je Thrasybúlovo naléhání na občany (magna voce exclamat), kteří byli ve vojsku třiceti tyranů poraženi (roku 401; V,10), že on není jejich nepřítelem, a proto není třeba prchat, neboť on bojoval pro ně, ne proti nim, ne proti obci, ale proti třiceti tyranům (XXX se dominis, non ciuitati bellum inferre).

 Jak vidíme, řečí v Iustinově epitomě není mnoho, ale všimněme si, že se většinou nacházejí v těch nejvýznamnějších bitvách, které byly něčím přelomové. Proto máme tu čest se dvěma řečmi Alexandrovými, který přenesl vládu z Peršanů na Makedonce, a řečí před bitvou Filipp, která byla prvním krokem k přenesení vlády od Makedonců na Římany. Mithridatés je pak hodnocen jako poslední vážný nepřítel Římanů z východu, který snad ještě mohl zvrátit chod dějin, Agathoklova výprava na africké pobřeží má v díle a dějinách rovněž výjimečné místo ve smyslu, že nejlepší obrana je útok. Iustinus se těmito řečmi snaží zejména podtrhnout význam dějinné chvíle, její závažnost, kterou by si měl čtenář dobře uvědomit a posoudit co nejvíce souvislostí, které mají s událostí co do činění. Zároveň mají řeči tu moc, ačkoli jsou zde pouze v nepřímé řeči, vtáhnout čtenáře více do děje, posilují dojem o autenticitě celého vyprávění. Řeči samotné mají většinou povzbudit vojsko k rozhodujícímu boji. Vojevůdce se snaží své vojáky zejména přesvědčit, že bitva bude snadné a připomíná jim dosavadní úspěchy a zkušenosti. Zároveň musí poukázat na slabost nepřítele, obhájit význam i dobu, ke které má k bitvě dojít. Nikoli nedůležitou součástí takové řeči je apel na jakési vojákovo svědomí, musí si uvědomit, za koho bojuje, za jaké ideály. Následovat může i konkrétnější motivace, totiž vysvětlení mužům, co si mohou od vítězství slibovat.

Závěr

 Iustinova epitomé z Filippik Pompeia Troga je dílem historickým, a proto v něm války a bitvy mají dosti podstatnou roli. Jak už bylo řečeno, kritériem pro výběr nebo zdůraznění určitých pasáží Iustinem byla nejen důležitost samotné události v historii, ale rovněž, jestli tato událost může být pro čtenáře poučná nebo zajímavá. Při výběru popisovaných bitev se také soustřeďoval na to, o čem si myslel, že může přinést čtenáři největší užitek. Nejpodrobnější jsou proto popisy nejslavnějších okamžiků starověkých dějin, které by měl čtenář především dostatečně znát a nad kterými by se měl především zamýšlet. Nenacházíme zde tak žádný přímý popis bitvy, zabývající se strategickými a taktickými otázkami. Takovéto popisy snad byly obsaženy v původním díle Pompeia Troga, nezaujaly však dostatečně pozornost Iustinovu. Vybrány jsou postavy a události kladné i záporné, které mohou sloužit jako příklad hodný následování nebo opovržení. V rámci celého komplexu tohoto nekrátkého díla proto potkáváme celou plejádou situací, které jsou řešeny různými způsoby a jejichž způsoby řešení jsou zde čtenáři k disposici. Zároveň si na základě autorových komentářů a subjektivně zbarvených popisů některých scén můžeme udělat představu o tom, co pokládal sám Iustinus za vhodné následování.

Setkáváme se tak s postavami a událostmi, které autor jednoznačně schvaluje a leckdy obšírně chválí. Snaží se nám ukázat statečnost a mravní kvality vojevůdců i prostých vojáků, jejichž největšími ctnostmi jsou virtus, dignitas, kteří se snaží chovat čestně a jsou hotovi své životy položit za blaho obce. Je káráno jednání, při němž se člověk snaží pouze o svůj prospěch, který pokládá nad prospěch společenství. Zároveň je doporučována také bohabojnost, skromnost a úcta k zákonům a tradicím, v průběhu historie je ukázáno mnoho trestů, zvratů osudu, které tvoří život zcela nevypočitatelným. Tak se mohou stát i zmiňované válečné scény a události s válkami spojené alegorií života vůbec a právě ony mohou být dostatečným prostředkem pro poskytnutí čtenáři prostor k zamyšlení. V díle lze nalézt i několik pasáží, významných z hlediska vojenské vědy, vojevůdci jsou vyvyšováni nebo ponižováni za své strategické dovednosti. V neposlední řadě chtěl ale Iustinus své čtenáře nenudit a ukázat jim i zajímavé stránky dějin. Proto se setkáváme i s válkami co do významu malými, ale které mohou čtenáře nejen poučit, ale dokonce jej i pobavit. K ukojení čtenářovy zvědavosti ostatně slouží i bohatství všemožných historicko-etnografických exkurzů, jejichž prostřednictvím se můžeme seznámit s širšími souvislostmi.

 

 

BIBLIOGRAFIE K TÉMATU

-ANGELI BERTINELLI, M. G. & GIACCHERO, M., Atene e Sparta nella storiographia trogiana (415-400 a.C.), Pubbl. Ist. di Storia ant. Univ. di Genova, XII, Genova 1974.

-BENGTSON, H., Die Strategie in der hellenistischen Zeit, Bd 1-3. München 1937-52. (Münchner Beiträge zur Papyrusforschung und Rechtsgeschichte. H. 26.32.36.)

-BIBELJÉ, A., Welche Quellen hat Pompeius Trogus in seiner Darstellung des dritten Perserzuges benutzt?, Dorpat 1888.

-BOERMA, J., Historischer Kommentar zu lustins Epitoma... des P. Trogus, Den Haag 1937. Diss. Groningen. Rec.: RPh Sér. 3,15 (= 67), 1941, p. 69 Bayet.

-BREGLIA PULCI DORIA, L., Recenti studi su Pompeo Trogo, dans PP XXX, 1975, p. 468-477.

-BUSSAGLI, M., Note sulla fonte di Trogo per gli avvenimenti indiani, dans RAL Ser. 8,2, 1947, l0-30

-CASTIGLIONI, L., Studi intorno alle Storie Filippiche di Giustino, Napoli 1925. Rec.: PhW 47, 1927, p. 40-43 (Klotz).

-CROHN, H., De Trogi Pompei apud antiquos auctoritate, Straßburg 1882. Diss. (Dissertationes Argent. 7,1).

-DEVELIN, R., Pompeius Trogus and Philippic History, dans Storia della Storografia 8, 1985.

-ENMANN, A., Untersuchungen über die Quellen des Pompeius Trogus für die griechische und sicilische Geschichte, Dorpat 1880.

-FERRERO, L., Nostoi e ktiseis in Trogus e Velleio Patercolo, Studi in onore di Luigi Castiglioni. 1. Firenze 1960. p. 271-289.

-FERRERO, L., Struttura e metodo dell'epitome di Giustino (Univ. di Torino, pubb. della Fac. di Lett. e Filos. IX, 2.), Torino 1957.

-FORNI, G. & ANGELI BERTINELLI , M. G., "Pompei Trogo come fonte di storia" dans ANRW II. 30.2, Berlin-New-York 1982, p. 1298-1362.

-FORNI, G., Valore storico e fonti di Pompeio Trogo : 1. Per le guerre greco-persiane (Univ. di Urbino, pubb. della Fac. di Lett. e Filos. VII), Urbino 1958.

16.

-GESCHWANDTNER, L., Quibus fontibus Trogus Pompeius in rebus successorum Aleandri Magni enarrandis usus sit, Halle 1878.

-GIACCHERO, Atene e Sparta nella storiografia trogiana. Dalle battaglie di Lesbo alla caduta di Eleusi, (Univ. de Geneva, pubbl. Ist. di Storia ant. XII), Genova 1974.

-GOETZ, W., Translatio Imperii, Tübingen 1958.

-GUNDERMANN, G., Trogus und Gellius bei Radulfus de Diceto. Hrsg. v. G. Goetz, Leipzig 1926. (Berichte über die Verhandlungen d. Sächs. Akad. d. Wiss. Phil.-hist. Kl. 78.).

-GUTSCHMID, A. v., Trogus und Timagenes, dans RhM XXXVII, 1882, p. 548 sq.

-GUTSCHMID, A. v., Kleine Schriften. Hrsg. v. F. Rühl. Bd. 5. Leipzig 1894. p. 19-217 : 1. Die beiden ersten Bücher des P. Trogus. - p. 218-227 : 2. Trogus und Timagenes.

-GUTSCHMID, A. v., Über die Fragmente des P. Trogus und die Glaubwürdigkeit ihrer Gewährs männer, dans Jahrb. f. class. Philol. 2, Suppl., 1856-57, p.177-282.

-HEEREN, A. H. L., Commentationes de Trogi Pompeii eiusque epitomatoris Iustini fontibus et auctoritate (Comm. Soc. Gotting. XIV), Göttingen 1804.

-IEEP, I., De emendandis Iustini Historiis Philippicis, Guelferbyti, 1855.

-KLOTZ, A., Pompeius Trogus, Pauly.Wissowa-Kroll, RE 21 (1952) 142, col. 2300-2313, s. v. Pompeius.

-LA BUA, V., Pirro in Pompeo Trogo-Giustino, dans Scritti storico-epigrafici in memoria di M. Zambelli, a cura di L. Gasperini, Roma 1978, p. 181-205.

-LIEBMANN

-FRANKFORT, T., L'Histoire des Parthes dans le livre XLI de Trogue Pompée. Essai d'identification des sources, dans Latomus XXVIII, 1969, p. 894-922.

-LUCIDI, F., Nota ai "Prologi" delle Historiae Philippicae di Pompeo Trogo, dans Riv. di Cult. class. e medievale XVII, 1975, p. 173-180.

-LYTTON, R. H., Justin's Account of Alexander the Great. A Historical Commentary, Diss. Penns. St. Univ. 1973.

-MALASPINA, E., Uno storico filobarbaro : Pompeo Trogo, Romanobarbarica I, 1976, p. 135-158.

-MAULUCCI, G., Dell'attegiamento ostile di Trogo Pompeo verso Roma, dans Nuova Cultura X, 1930, p. 19-48.

-MOMIGLIANO, A., La valutazione di Filippo il Macedone in Giustino, dans Rendiconti dell'Istituto Lombardo, Classe de Scienze e Lettere LXVI, 1933, p. 983-996 = Quarto contributo alla storia degli studi classici e del mondo antico, Roma 1969.

-NEUHAUS, O., Die Quellen des Pompeius Trogus in der persischen Geschichte, Königsberg 1900.

-PENDERGAST, J. S., The philosophy of history of Pompeius Trogus. Diss. Illinois 1961, Cf. DA 21, 1961, p. 3772-3775.

-PETERSSON, A., De epitome Iustini quaestiones criticae. Diss. Uppsala 1926. (Uppsala Univ. Arsskrift 1926. Filosofi, Sprak vetenskap och historiska Vetenskaper. 4.). Rec.: Gnomon 3, 1927, 417-424 G. Meyer.

-RÜHL, F., Die Textesquellen des Iustinus, Leipzig 1872. (Jahrbücher für classische Philologie. Suppl.-Bd. 6, H. 1.)

-RÜHL, F., Die Verbreitung des Iustinus im Mittelalter, Leipzig 1871.

-SALOMONE, E., Fonti e valore storico di Pompeo Trogo (Iustin. XXXVIII, 8,2 - XL), Pubbl. Ist. di Storia ant. Univ. di Genova XI, Genova 1973.

-SANTI AMANTINI, L., Fonti e valore storico di Pompeo Trogo (Iustin. XXXV e XXXVI), Pubbl. Ist. di Storia ant. Univ. di Genova IX, Genova 1972.

-SEEL, O., ed., M. Iunianus Iustinus, Auszug aus der Weltgeschichte des Pompeius Trogus (Übersetzung, Erläuterungen u.Nachwort). Zürich & Stuttgart 1972. (Bibliothek der Alten Welt).

-SEEL, O., Pompeius Trogus und das Problem der Universalgeschichte, dans ANRW II. 30.2, Berlin-New-York 1982, p. 1363-1423.

-SEEL, O., Die Praefatio des Pompeius Trogus. (Erlanger Forschungen, Reihe A, III), Erlangen 1955.

-SEEL, O., Eine römische Weltgeschichte. Studien zum Text der Epitome des Justinus und zur Historik des Pompeius Trogus (Erlanger Beitr. zur Sprach und Kunstwissenschaft XXXIX.), Nürnberg 1972.

-SEEL, O.,Weltgeschichte vonden Anfängen bis Augustus im Auszug des Justin aus Pompeius Trogus, Zürich

-München 1972.

-SWAIN J. W., The Theory of the Four Monarchies. Opposition History under the Roman Empire, dans Class. Phil. XXXV, 1940, p. 16-17.

-THÉRASSE, J., Le moralisme de Justin (Trogue Pompée) contre Alexandre le Grand. Son influence sur l'oeuvre de Quinte Curce, dans AC XXXVII, 1968, 551-588.

-TREVES, P., The meaning of consenesco and king Arrybas of Epirus, dans AJPh 63, 1942, p. 129-153.

-TSELINE, K. K., Grandes lignes de la conception historique de Trogue-Pompée, dans VDI 4, Nr.26, 1948, p. 208-222.

-URBAN, R., "Gallisches Bewußtsein " und "Romkritik" bei Pompeius Trogus, dans ANRW II, 30,2, Berlin-New-York 1982, p. 1424-1443.

-URBAN, R., Historiae Philipicae bei Pompeius Trogus : Versuch einer Deutung, dans Historia XXXI, 1982, p. 82-96.

-VEYNE, P., Trogue-Pompée (Iust. 38,5,5), dans Latomus 26, 1967, p. 518.

 WEHRLI, C., La place de Trogue-Pompée dans l'historiographie romaine, dans RÉL XXXIX, 1961, p. 65 sq.

 WOLFFGARTEN, H., De Ephori et Dinonis historiis a Trogo Pompeio expressis, Bonnae 1868