PERIPLÚS,

JEHO CHARAKTERISTIKA

A VZTAH K JINÝM ŽÁNRŮM
Vladislav Knoll

I.

Mezi zachovanými řeckými díly se poněkud ve stínu velkých zeměpisných spisů skrývají také dílka, která jsou známá pod společným označením periplús, tedy obeplutí, jež se objevuje také v užívaných názvech všech těchto spisů. Jedná se o dosti různorodý soubor děl z různých období, která se navíc většinou citují ve spojitosti s dalšími podobnými drobnými zeměpisnými dílky, jako například periégése.  Je to bezpochyby pouze nevelký vzorek někdejšího bohatství těchto knížek nebo, nebojíme-li se toho slova, příruček, které měly zpravidla velmi konkrétní praktický význam a využití. Autoři nemalého počtu těchto děl nebyli příliš známí, a proto bylo mnoho těchto spisů připisováno věhlasným osobnostem, které se podobnou tématikou zabývaly.

 

Základní rozdělení antických zeměpisných spisů

Co se týče zeměpisných spisů, můžeme je rozdělit asi do třech základních skupin, které se mezi sebou liší pojetím látky, její strukturovaností a vůbec předmětem zájmu. Již byly zmíněny dva typy zeměpisných děl - đĺńßđëďőň a đĺńéŢăçóéň. Společnou charakteristikou obou děl je popsání určité oblasti se zmíněním významných měst, vsí, řek a národů postupně v určitém směru. Dalo by se tedy přesněji říci, že je zde vybrán nějaký začátek pomyslného putování a popis autorův pokračuje od jedné země nebo oblasti ke druhé, může se zabývat i detaily. Často zkoumá jednotlivé oblasti zvl᚝. Rozdíl mezi periplem a periégésí spočívá v předmětu zájmu autora. Periplús se totiž, jak název napovídá, věnuje téměř výhradně pobřeží a líčí tak jednotlivé země a oblasti z hlediska námořníka. Periégése nám pak nabízí spíše shrnutí důležitých informací z dané oblasti jako celku, její tvar, leckdy se můžeme setkat s prostým výčtem měst nebo dalších míst.

Rozdílné je většinou rovněž samotné poslání těchto děl, jemuž odpovídá i jejich struktura a obsah. Účelem periégése je samotné obecné poučení o tom, jaké země, národy a města na světě existují. Slouží tedy zejména k poučení nebo zábavě čtenáře. Proto v těchto dílech nacházíme četnější drobné exkursy, zajímavosti a více všemožných narážek na mythologii. Dalo by se říci, že s periégésí se téměř kryje tzv. chórografie, která se vyznačuje stejnými charakteristikami i atributy. Mezi tato díla lze řadit spisy různé délky rozsahu, jsou mezi nimi i texty básnické.

Proti těmto dvěma skupinám stojí samotné spisy geografické, jak jsou nám definovány v díle Klaudia Ptolemáia (1. kapitola, I. knihy - rozdíl mezi geógrafií a chórografií). Geografie se totiž podle těchto řádek zabývá oikúmenou jako celkem a je pokračovatelkou spisů nazývaných peri/odoj th=j gh=j. Prostřednictvím geografie se seznamujeme s všeobecným schématem a rozměry světa s jednotlivými zeměmi. Geografie se také snaží podat co nejpřesněji polohu a souvislosti mezi jednotlivými zeměpisnými body, jakou jsou opět města, národy, země, řeky, pohoří apod.

účelnost periplu

Periplús je naproti tomu charakterisován více či méně svojí účelností. Protože jsou jednotlivá díla psána z hlediska námořníka, plavícího se podél pobřeží po moři, zahrnují v různé míře informace užitečné nebo nutné pro námořní plavbu, které zde bývají často na úkor zajímavostí nebo dalších poznámek, jichž je obecně v periplech méně než v periégésích. Uvádění zajímavostí nesouvisejících s námořníkovými potřebami lze snad v periplech chápat jako jakési odlehčení popisu, jinak soustředěného na ryze praktické záležitosti. V těchto dílech se proto objevují údaje o vzdálenostech mezi jednotlivými orientačními body, pozornost je věnována reliéfu pobřeží, objevují se i klimatické zvláštnosti některých oblastí, které by měly námořníka zajímat, místa, kde je možné načerpat zásoby, a další informace, o nichž bude podrobněji pojednáno níže.

 autor periplu

O periplu tedy můžeme tvrdit, že se jedná v podstatě nejen o předání určitých vědomostí, ale i prakticky využitelných zkušeností. Z tohoto aspektu také vyplývá, že v samotném periplu lze hledat i osobnost samotného autora, který se zde může obracet na čtenáře nejen v úvodu, ale i v dalších důležitých částech díla, případně se podělit se svými prožitky. V popisu případných úskalí na cestě můžeme spatřit i názor a snad i stopu prožitku samého autora. Ve většině periplů se ovšem autor snaží zachytit skutečnost co nejobjektivněji. Vyskytují se také periply, které se zabývají jednou určitou cestou, při níž jsou objeveny dosud neznámé kraje. Ty se od ostatních podstatně liší, jelikož jsou v nich přítomnost a zážitky autora zřetelné.

Proto by se dalo říci, že periplús můžeme považovat ve většině případů za jakousi námořní příručku, určenou ke konkrétnímu využití, zatímco periégésis za jakousi jednoduchou učebnici zeměpisu. Vzhledem k tomtuto charakteru obou druhů děl si lze všimnout, že právě chórografie může mít blíže k literárnímu dílu. Samotné periply bývají napsány námořníky, kteří danou trasu skutečně propluli a mohou se tak stát zkušenými rádci dalším, kteří je budou následovat. Periégése bývají pak psána spíše kompilátory, kteří sesbírali své vědomosti zejména z jiných spisů nebo zdrojů, což samozřejmě nevylučuje, že se na některá místa nepodívali. Proto se často periégése zabývají větší nebo šířeji pojatou oblastí. Musí se ovšem poznamenat, že i v případě periplu se mnozí autoři zřejmě snažili svá díla rozšířit o zkušenosti jiných námořníků, periplús, vzniklý kompilací, pak byl většinou ochuzen o praktické námořnické rady.

Nyní ale obrame pozornost na předmět našeho bádání. Přesvědčme se pozorným rozborem struktury a obsahu periplů o společných znacích tohoto žánru. Bude dobré si rovněž ukázat, jak se struktura a její jednotlivé prvky podílejí na naplnění účelu těchto děl. Zároveň bychom si také měli uvědomit, jaký cíl autoři napsáním jednotlivých děl sledovali, pro kterou skupinu čtenářů byla díla vytvořena a jaké informace tyto spisy nabízejí. Zároveň se pokusme porovnat periplús s ostatními příbuznými spisy a nalézt, kterými žánry je periplús ovlivněn a co jej s jinými žánry spojuje.

 

Dochované a známé periply

Skylax z Karyandy v Kárii žil ve skutečnosti v 6. století. Podle Hérodota  byl pověřen perským králem Dáreiem prozkoumáním ústí Indu. Vrátil se pak se svou výpravou podél Arabského poloostrova. Spisek , který se nám zachoval pod Skylakovým jménem (dále Skyl.) však pochází nejspíše z let 338-335 př. Kr.  V kratičkém úvodu autor pouze vyčíslí údaje, které čtenář v jeho díle najde, a přistupuje rovnou k věci. Začíná Héraklovými sloupy a popisuje pobřeží Evropy až po Černomoří a pak Asie a severní Afriky jednotlivě podle oblastí nebo kmenů, které zde sídlí. Jeho stručný styl se mění při závěrečném popisu oblastí za Héraklovými sloupy, kde se pozastaví nad životem a zvyky místních obyvatel (černochů - Aithiopů).   Charakterem a  strukturou  se Pseudo-Skylakově dílu dosti podobá )Anagrafh/ th=j  (Ella/doj, jejímž autorem je Dionýsios, syn Kallifóntův. Z tohoto spisu se zachovala jen malá část: úvod s popisem Řecka od Ambrakie po hranici Peloponésu podél Korinthského zálivu. Další zlomek je věnován Krétě a Kykladám.

 Anonymní spis Stadiasmo_j h)/toi Peri/plouj th=j mega/lhj qala/sshj (dále Stad.)  pochází pravděpodobně z doby Augustovy . Podle předmluvy k samotnému dílu můžeme usuzovat, že původně mohl sledovat postup autora od Alexandrie podél pobřeží Afriky až k Héraklovým sloupům a poté z Alexandrie zase na východ podél pobřeží Asie po Dioskúriádu u Pontu a od Bosporu podél evropského pobřeží po Héraklovy sloupy.

Dílo Peri/plouj th=j )Eruqra=j qala/sshj (dále Eryth.)  bývalo přisuzováno Arriánovi, jedná se ale nejspíš o dílo nějakého obchodníka z 1. století. Dílo zahrnuje plavbu od egyptského přístavu Myos hormos a Bereníké nejprve podél afrického pobřeží (1-18) až k ostrovu Menúthiás (Zanzibar) a posléze od přístavu Bereníké podél asijského pobřeží přes přední Indii s ostrovem Taprobané (Ceylon) až k ostrovu Chrýsé (Sumatra?) a zemi This (východní pobřeží zadní Indie, možná Čína).

Dílo Obeplutí Černého moře (Peri/plouj Po/ntou Eu)cei/nou) bývá připisováno Arriánovi (95-175), ovšem dochovalo se nám ve dvou odlišných verzích.  První verze (dále Arr.) , která je s největší pravděpodobností skutečně spisem Arriána z Nikomédeie v Bithýnii (autor populární Alexandrovy anabáze, spisu Indika a dalších, zlomkovitě dochovaných historických, strategických a jiných spisů), byla napsána podle inspekční plavby, uskutečněné kolem roku 131/2 autorem jakožto legátem císaře Hadriána v Kappadokii . Dílo je v podstatě součástí dopisu, adresovaného samotnému císaři, jedná se tedy právě o zprávu o provedené inspekční cestě. Popis začíná Trapezúntem a pokračuje až k Dioskúriádě (1-11), pak se popis vrací k Bosporu a posléze se dostáváme opět do Trapezúntu (12-16). Pak se naváže opět k trase z Dioskúriády a pokračuje se podél pobřeží k Tauridě a pořád dál až do Byzantia.

 Druhá verze (dále Eux.) , která zachovává i věnování císaři Hadriánovi, je zřejmě dílem neznámého byzantského autora z 6. století . Jeho hlavním pramenem byla mimo periplús skutečného Arriána ještě periplús Menippova  (z té čerpal i sám Arriános ) a Pseudo-Skylakova . Velké části spisu jsou opsány v anonymním podání periplu doslova. Dílo je však koncipováno zcela jinak. Výchozím a konečným bodem je chrám Dia Úrijského na Bosporu, popis je veden zpočátku východním směrem.

 Nikoli nedůležitým zeměpisným pramenem je dílo Markiána z Hérakleie . Ten je autorem (dále Mark.) dvou knih Obeplutí vnějšího moře (Peri/plouj th=j e)/cw qala/sshj) z přelomu čtvrtého a pátého století po Kristu. První kniha tedy popisuje západní i východní pobřeží Rudého moře, obeplutí Arabského poloostrova a Persie až do Indie a jižní Číny. Druhá kniha popisuje obeplutí atlantického pobřeží Hispánie, Gallie, Germánie až po Sarmatii (tedy do Baltského moře). V díle se zvl᚝ popisují i ostrovy (Taprobané - Ceylon, Británie). Za každou částí následuje shrnutí naměřených vzdáleností.

 Markiános se rovněž ujal vydání děl Menippa z Pergamu a Artemidóra z Efesu. Jako zdroj pro posouzení původního rozsahu těchto děl nám slouží předmluva Markiánovy epitomé z Menippova periplu , věnovaná Markiánovu příteli Amfithaliovi. Menippův periplús bylo rozděleno na tři knihy, jak bylo zvykem podle tří světadílů (Asie, Evropa, Libye). Dílo začínalo Hellespontem při svatyni Dia Urijského, probralo Černé moře. Od Hellespontu pak postupně podél pobřeží popíše celou Evropu až k Héraklovým sloupům a odtud se vrací k Hellespontu popisem Libye, tedy severního pobřeží Afriky a východního Středomoří . Z trosek Markiánova přepracování se nám zachovalo toliko obeplutí Černého moře.

 Dalším Markiánovým počinem bylo vydání epitomé rozsáhlého jedenáctisvazkového díla zmíněného Artemidóra Efezského. Jeho dílo bylo napsáno kolem roku 102 před Kristem a bylo i jedním z pramenů, užívaných Strabónem . Artemidóros zcestoval celé Středozemní moře a vyplul i za Héraklovy sloupy a Rudým mořem do Indického oceánu.  Při psaní vlastního díla užíval Markiános Artemidóra jakožto jeden z hlavních pramenů. Zlomky z Artemidórových spisů jsou v podstatě minimální.

cestopisné periply

 Mimoto se nám zachovalo ještě krátký periplús Hannónův , překlad z féničtiny, napsaný kolem roku 465 př. Kr. o cestě podél Afrického pobřeží na jih. Hannón se zřejmě dostal až do Guinejského zálivu, kde popisuje setkání se srstnatými lidmi (Ăďńßëëáé). Arriánovi pak vděčíme za zachování parafráze spisu Alexandrova admirála Nearcha Para/plouj th=j )Indikh=j.   Tento cestopis tvoří převážnou část Arriánova spisu  )Indika/ (kapitoly 18-42).  Popisuje velmi čtivě Nearchovu plavbu z řeky Indu až po Mezopotámii, která se uskutečnila kolem roku 325/4. Vyprávění je velice živé, popisuje setkání s místními kmeny, všechny peripetie během cesty a nakonec i shledání s Alexandrem Velikým u Harmozeie. Původní rozsah spisu nemůžeme přesně posoudit. Arriános si v každém případě zachovává od vyprávění odstup (nevypráví jej jakoby ústy Nearchovými v 1. osobě).

nedochované periply

Stejnou oblastí jako Hannón se zabýval i spis Euthymena z Massálie , který se vydal hledat, kudy vytéká Nil zpátky do moře. V parafrázované podobě se nám kromě periplu Nearchova spisu i dílo neznámého massalského námořníka v Avienově knize Ora maritima . Zlomkovité zprávy máme o periplu Pýthea z Massálie (Peri_ w)keanou=). Z různých zmínek se dovídáme rovněž o existenci dalších takových děl, jako bylo např. periplús Damasta Sigejského, který čerpal zejména z Hekatáiovy práce , víme o existenci Obeplutí Kaspického moře, jehož autorem byl jakýsi Patroklés , z dalších autorů jsou připomínáni Timosthenés z Rhodu, admirál Ptolemáia Filadelfa, Simmeás, Ktésiás, Apellás z Kyrény, Fileás z Athén, Androsthenés z Thasu, Kleón Sicilský, Eudoxos Rhodský a další, kteří poměřovali vzdálenosti ještě nikoli podle stadií, nýbrž podle dnů plavby .

II. ROZBOR PERIPLU

Rozbor předmluv

 Úvod v pravém slova smyslu nalezneme pouze u Stadiasma a Markiána. Díla Pseudo-Skylaka a anonymní Obeplutí Černého moře  mají rozsáhlejší titul, ve kterém je vysvětleno, čím se daná díla hodlají zabývat. V případě Eryth. se jedná v podstatě o obsah díla podle kapitol, věnovaných oblastem nacházejícím se podél Černého moře. U Pseudo-Skylaka a se naproti tomu setkáváme se seznamem položek, které čtenář v díle najde (národy, země, přístavy, řeky, délka plavby a 7 obydlených ostrovů). Tak se čtenář vlastně hned stručně a věcně doví, jaké informace může od díla očekávat a zdali mu tedy jeho četba může být prospěšná.

 Předmluva k dílu Stadiasmos je vlastně zároveň věnování spisu autorovu bratrovi (a)delfe_ timiw/tate), jemuž spisovatel vysvětluje svůj záměr podat vyměření podle stadií (stadiasmo/j) Velkého (zde Středozemního) moře co nejpřesněji, aby se po přečtení spisu v tomto již vyznal (o(/pwj e)(/mpeiroj e)/sh|). Autor udá obsah svého díla, tedy jakou oblast ve svém spisu obsáhne, kterým směrem bude popis sledován a následně seznam některých  údajů, které čtenář ve spisku nalezne. Jsou zmiňovány zejména vzdálenosti, užívání větrů a charakter plavby  - poi=oj o( plou=j (chce tím říci, jaké jsou podmínky k plavbě). Netají se tím, že ačkoli je dílo věnováno jeho bratrovi, doufá, že jeho četba bude prospěšná každému (qšlwn pŁntaj ˘nqrčpouj çfele‹n).

 Spis Dionýsia Kallifóntova v úvodu nabízí čtenáři podobný seznam bodů, které budou čtenáři nabídnuty (slavná města, háje, řeky, ostrovy, přístavy a poloha jednotlivých kmenů na Peloponésu - 12 - 16). Toto dílo je věnováno Theofrastovi, který je ujišován, že mu látka bude vysvětlena jasně a zřetelně, aby pro něho celek nezůstal skryt ((/ina mhde_ e)/n se su/nolon dialanqa/nh|) a je zároveň nabádán, aby tomuto spisu věnoval dostatečnou pozornost.

Předmluva Markiánova periplu je nepoměrně rozsáhlejší. Nejprve autor se snaží (a totéž znovu opakuje ve 3. kapitole a ve 2. kapitole 2. knihy) připomenout své zásluhy o vydání výtahu z díla Artemidóra z Efesu, které se zabývalo obeplutím Vnitřního (Středozemního) moře. Nyní se rozhodl se pustit do vypsání obeplutí Vnějšího moře na základě Ptolemaia a měření Prótagorova a následně předestírá stručný obsah svého díla. Již ve zmínce o vydání Artemidórova spisu se zmiňuje o tom, že tak učinil proto, aby nic nechybělo k dokonalému vyjasnění pro ty, kteří se zabývají touto odnoží zeměpisu (ćj mhdn ™nde‹n prŐj teleiotŁthn safťneian to‹j perˆ toŕto tŐ mšroj tÁj gewgraf…aj spoudŁzousi). Chce zřejmě naznačit, že týž motiv jej vede i k napsání stávajícího díla, které je v podstatě jakýmsi pokračováním Artemidóra. Snaží se tak tedy předložit čtenáři popis pobřeží celého světa.

Nekrátkou 2. kapitolu předmluvy zabírá vysvětlováním nesrovnalostí a rozdílů v měření (a)name/trhsij tw=n stadi/wn) vzdáleností u různých autorů a upozorňuje na úskalí užívání těchto údajů v praxi. Zároveň také ubezpečuje čtenáře, že se snaží o co největší přesnost a že svému úkolu věnoval spoustu práce (2,8-9). Celou tuto pasáž, týkající se problémů vyměřování zeměpisných vzdáleností, lze chápat nejen jako vlastní obranu či omluvu před uživateli jeho spisu, kteří si poskytnuté informace ověří v praxi, ale i jako další ujištění o serióznosti celého spisu. Třetí kapitola je jakousi parafrází 1. kapitoly, ve které se rýsuje přibližný obsah díla a záměr autorův po vydání přepracovaného Artemidóra pokračovat zhotovením popisu dosud nepopsaného pobřeží.

Ve 4. kapitole podává přehled velikosti světa (obvodu obydleného světa) podle Eratosthena a Ptolemaia a sám vymezuje polohu a hranice tří světadílů. V 5. kapitole uvádí celkovou délku obeplutí jednotlivých světadílů ve stadiích. V 6. kapitole srovnává podle velikosti světadíly a moře a vyměřuje vzdálenost mezi nejzazšími body světa. 7. kapitola obsahuje seřazení největších zálivů podle velikosti a poslední kapitola předmluvy k celému dílu obsahuje seznam největších ostrovů či poloostrovů (příznačné je, že v těchto seznamech se na prvních místech nacházejí zálivy nebo ostrovy, o jejichž velikosti panovaly spíše mlhavé představy, protože byly z oblastí nejvzdálenějších). Mimochodem, na samém konci Pseudo-Skylaka rovněž nacházíme seznam největších ostrovů. Srovnání je o to zajímavější, že jednotlivá díla dělí od sebe více než 700 zim.

Nesmíme ale zapomenout na to, že mimo této předmluvy k celému Markiánovu dílu se setkáváme i s předmluvami k oběma knihám, kde je opět vypočítáno, jakým směrem pluje pomyslná loď, jejíž plavbu Markiános popisuje. Autor znovu zdůrazňuje svoji snahu o přesné změření vzdáleností (a)name/trhsij) a vypočítává, že v díle uvede jména měst a přístavů, moří i zátok, mysů i ostrovů.

 Porovnáním těchto čtyř předmluv můžeme dojít k názoru, že mezi jejich hlavní složky patřil zejména stručný obsah díla, spočívající v popisu oblasti, kterou se dílo zabývá, a seznam věcných údajů, které čtenář v díle může potkat. Smíme-li soudit podle skutečnosti, že jiné zachované periply tyto úvodní informace postrádají, můžeme si uvědomit, že úvody některých děl byly snad i připisovány pozdějšími opisovači či uživateli, kteří tak chtěli pro sebe i další čtenáře na první pohled ujasnit, o čem díla jsou. Toto můžeme v zásadě srovnat i se zachovanými hypothesemi tragédií. V případě Eryth. a Pseudo-Skylaka můžeme tyto předmluvy považovat i za delší tituly děl, ze kterých již mělo být jasné, oč v těchto dílech jde. Co se týče předmluv Markiána a Stadiasma, zde se může jednat o vlastní obhajobu a vlastní snahu o shrnutí předmětu díla. U těchto dvou děl navíc pozorujeme přítomnost obou zmíněných složek.

Struktura periplu

Struktura děl vyplývá z jejich účelnosti a již z ní se můžeme pokusit dedukovat, co autor tímto dílem vlastně chtěl říci. Podstatou a společným jmenovatelem zmíněných děl jsou seznamy měst (přístavů) a dalších orientačních bodů. Vzdálenosti jsou vypočítány mezi těmito body a to většinou ve stadiích, v případě Pseudo-Skylaka a Eryth. i ve dnech a nocích. Z četby Pseudo-Skylaka můžeme vypočítat, že počítá s rychlostí plavidla 500 stadií (tj. nějakých 90 km) za den. Pseudo-Skylax a Eryth. se také neobtěžují zaznamenat vzdálenosti mezi všemi městy a přístavy, ale pouze mezi nejdůležitějšími. Pseudo-Skylax ve dnech a nocích počítá přeplutí celé oblasti (Skyl. 12: `O ploŕj dš ™sti parŚ Leukan…an šmerîn $ kaˆ nuktîn $. ; para/plouj h(merw=n d /).

Většina děl tedy postupuje v popisu jednotlivých oblastí podle směru plavby. Města nebo tyto oblasti jsou oddělovány ve všech dílech stejně, většinou pomocí předložek typu a)po/, meta/, u ostrovů e)k - Tedy po tomto městě, zemi se nachází toto, odtud tam je to tolik stadií atp.  (např. Skyl. 3 'ApŐ d 'Ibťrwn œcontai L…guej kaˆ "Ibhrej migŁdej mšcri potamoŕ `Rodanoŕ; Skyl. 5 'ApŐ d 'Ant…ou Turrhnoˆ œqnoj mšcri `Rčmhj pŇlewj; Arr 16 ˘pŐ d Qermčdontoj e„j BÁrin potamŐn stŁdioi ™nenťkonta. ™nqšnde e„j QŇarin potamŐn ˜xťkonta;. Eryth.8,1-3 MetŚ d tžn AŮal…thn ›teron ™mpŇriŇn ™sti toÚtou diafšron š legomšnh Malaë, ploŕn ˘pšcousa stad…wn ćj Ńktakos…wn; Mar. II.32 'ApŐ d Oمdrou potamoŕ e„j MararmanŐn limšna stŁdioi tn, stŁdioi sn; Stad. 305 'ApŐ tîn nťswn e„j Salam‹na stŁdioi n, Stad. 272,1 'Ek `RŇdou e„j 'AlexŁndreian stŁdioi df). Označení vzdálenosti mezi oběma zmiňovanými body často ani nemá sponu (např. u Stad.), leckdy je tento prostý výčet obohacen slovy jako die/xei.

charakter děl

Z popisovaných děl je nejprozaičtější Eryth., která se neomezuje pouze na nejnutnější slovní zásobu ani u popisu vzdáleností. Dílo je jinak plné nejrůznějších exkursů a informací zejména obchodního rázu (co lze odkud dovézt, atp. - o tomto níže), uvádění vzdáleností je zde propracováno podstatně organičtěji než u Arriána (no, i Eryth. býval připisován Arriánovi), kde jsou vyprávěcí, prosaické kapitoly nepravidelně střídány tabulkovitými výčty měst, řek a jejich vzdáleností. Velmi podobnými větami je tvořeno celé dílo Stadiasmos, které je navzdory svému co nejúspornějšímu stylu podobně jako spis Arriánův protkáno i užitečnými radami pro námořníka či dalšími poznámkami.

Struktura Arriánova je pak následující: ryze prosaické jsou kapitoly 1-6, popisující Arriánův pobyt v Trapezúntu a Apsaru a spolehlivé zvládnutí mořské bouře u pontských Athén, kapitoly 8-9 popisují zvláštnost vody v řece Fásis a pobyt ve stejnojmenném městě a kapitoly 21-23 popisují Achilleův ostrov Leuké. Zbytek je v zásadě prostý výčet vzdáleností mezi jednotlivými městy a řekami maximálně s kratšími odbočkami, jako např. zmínka o Kavkazu (11,5) a citování z Aischylova Připoutaného Prométhea (19) při ilustraci různých názorů na hranici Evropy a Asie (oproti obecnému názoru, že touto hranicí je Don / Tanais, je v Aischylovi uvedeno Rioni / Fásis)

 I v rámci své poměrné stručnosti je dosti nerovnoměrná i struktura díla Stadiasmo_j th=j mega/lhj qala/sshj. Důraz zachované části díla je kladen hlavně na úsek z Alexandrie na západ až po Malou Syrtu (kap. 1-113), zde je věnována náležitá péče nejen samotným výpočtům vzdálenosti, ale i praktickým postřehům, užitečným pro cestování lodí touto oblastí. Následující popis Foinikie a jižního pobřeží Malé Asie je čím dál tím méně podrobný. Část věnovaná řeckým ostrovům je již prakticky prosta jakýchkoli komentářů. Je to vlastně tabulka vzdálenosti jednotlivých ostrovů mezi sebou (kap. 268-296). Podrobněji je opět zpracováno obeplutí Kypru (297-317) a Kréty (318-355).

 Jakési vnitřní členění můžeme najít v dosti základní míře u Pseudo-Skylaka, jehož jednotlivé pasáže jsou řazeny podle národů či kmenů (e)/qnh). Každá kapitolka věnovaná národu, případně ostrovu je jakýmsi malým vnitřním celkem, v rámci nějž jsou vyjmenovány města, řeky, přístavy, mysy apod., které nejsou navzájem poměřovány. Takto se od popisu pobřeží můžeme výjimečně ve Pseudo-Skylakovi podívat i na pevninu (např. 46,12-14 E„sˆ d kaˆ Ľllai pollaˆ pŇleij Lakedaimon…wn. 'En mesoge…v d' ™stˆ SpŁrth kaˆ Ľllai polla…). Lze tedy říci, že základní jednotkou tohoto díla je vlastně e)/qnoj (příp. nh=soj, xw/ra), naproti tomu u ostatních děl je jím právě jeden zeměpisný bod, ke kterému jsou poměřovány ostatní. Jednotlivé takové body pak mohou být nadále různě nabobtnalé, doplněné o další poznámky. U Pseudo-Skylaka také můžeme najít pokus o změření větších celků, jak uvidíme dále u Markiána (např. 13: "Esti d š Sikel…a tr…gwnoj, tŐ d kîlon ›kaston aŮtÁj ™stˆ mŁlista stad…wn af.).

Poměrně důmyslné členění však nalézáme u Markiána. Ten se snaží o maximální přehlednost a snadnou vyhledatelnost příslušných pasáží, které čtenáře zrovna zajímají. Toho má být dosaženo strnulou strukturou, která se ale z dnešního zachování tohoto díla nejeví tak jasně, jak tomu bylo kdysi. Kromě zmiňovaných úvodů k celému dílu a k oběma částem, kde se přesně popisuje, kterou oblastí se bude ta která část zabývat, musíme po pročtení Markiánova spisu konstatovat, že je vnitřně členěn do určitých oddílů podle zemí či oblastí, jímž se věnuje. Do větších oddílů bylo i rozházeno dílo Arriánovo v nové anonymní redakci, ovšem nutno podotknout, že tyto oddíly nemůžeme považovat za jakési uzavřené celky. U Markiána můžeme hovořit o určitém úvodu ke každému z těchto oddílů, kde je daná oblast vymezena, tedy je vysvětleno, kde má své hranice, což je zpravidla rozebráno podle světových stran (periori/zetai de_ a)po_ me_n a)/krwn.., a)po_ de_ duse/wj...).

Závěrem tohoto vymezení oblasti bývá shrnující věta, která se v původním rozsahu díla často v drobných obměnách opakovala (I,31: Kaˆ š mn Ólh perigrafž toiaÚth, tŚ d katŚ mšroj oŰtwj œcei). Takovou stále se opakující větu nalézáme mimochodem i ve Pseudo-Skylakovi, vždy v momentě, kdy se po popisu nějakého ostrova autor vrátí opět k popisu pevniny ('EpŁneimi d pŁlin ™pˆ tžn ˝peiron, Óqen e„j tžn KÚrnon ™xetrapŇmhn - Skyl. 8; 'EpŁneimi d pŁlin ™pˆ tžn ˝peiron, Óqen ™xetrapŇmhn - Skyl. 13.24; 29.5; 29,48,53,58, 67,97,98, 99). Pak pokračuje skutečné periplús v obyklém stylu (I,21: 'ApŐ toŕ ˘natolikoŕ stŇmatoj toŕ T…gridoj potamoŕ ™pˆ CŁraka Pas…nou stŁdioi p). Po této hlavní části následuje závěr kapitoly, v níž je sepsána velikost celé oblasti, počet národů, důležitých měst, přístavů, řek, poloostrovů, ostrovů, mysů a nakonec délka obepluté trasy v rámci této oblasti. Vzhledem ke zlomkovitosti celého díla není snadné najít kapitolu, u níž by se zachovaly veškeré tyto náležitosti. Typovým příkladem jsou kapitoly věnované Súsiáně, Persidě, Karmánii a Gedrósii (I., 20-33).

účelnost struktury

Struktura každého díla odpovídá, jak jsme již uvedli, jeho účelu. Tím je v tomto případě objektivně a zejména věcně informovat o plavbě v určité oblasti, proto je většinou užíváno co nejjednoduššího vyjadřování, aby zbytečná rétorika neodváděla pozornost čtenáře od samotné látky. Hlavní pozornost děl je, jak vidíme, věnována popisu vzdálenosti mezi jednotlivými geografickými body - námořník tak může ještě před počátkem vypočítat, jakou dobu mu plavba zabere, kolik si má tedy připravit zásob a tak podobně. V některých dílech také nacházíme čas od času i shrnutí vzdálenosti určitého delšího úseku, což ještě více usnadňuje toto vypočítávání (např. ve Skyl. a Mark.). Třeba o Stadiasmovi lze tak povědět, že není v podstatě psán pro někoho, kdo se zajímá o cizí kraje. Je to cenný průvodce zkušeného námořníka, který leckdy popisované končiny zřejmě navštívil ne jednou. Také se zde popisuje oblast relativně dobře známá, tedy Středozemní moře a pobřeží, náležící Římské říši. Dílo tedy vlastně má usnadnit dopravu a soukromou či obchodní mezi přístavy impéria a slouží tak vlastně doslova jako nᚠdnešní atlas. Za atlas nebo mapu, převedenou na text lze také považovat v zásadě všechny periply.

Rozdíly ve struktuře nebo pozornosti, věnované jednotlivým pasážím lze tak vysvětlit jednak známostí té které oblasti pro širší veřejnost a samozřejmě také zkušenostmi samotného autora při plavbě v dané oblasti. Pozornost je tak věnovaná spíše místům, která jsou vzdálenější, něčím zvláštní či nebezpečná (o tomto dále). Leckdy se i sebestručnější autor může nechat svést při popisu málo známých krajin, které zaujaly jeho pozornost natolik, že se nemůže čtenáři se svým pozorováním nesvěřit. To je případ Pseudo-Skylakův, jehož jinak poměrně stručné a rovnoměrné rozvržení látky je náhle na konci díla porušeno rozsáhlým popisem země a lidí za Héraklovými sloupy. Rozsáhlé prozaické exkursy Arriánovy, případně další poznámky k textu mají souvislost s posláním autora v těchto krajích, na třech místech se totiž zabývá místní římskou posádkou, zmiňuje se i o zaplacení žoldu a návrzích na případné úpravy. Na ostatních místech se snaží opět upozornit na některé zajímavosti z těchto vzdálenějších končin. Podobně by bylo lze vysvětlit i prozaičnost spisu Eryth., které se zabývá celé oblastí ne zrovna notoricky známou a hodně pozornosti věnuje obchodu a využití místních zdrojů.

 Rovnocenným důvodem pro právě takovou strukturu děl, jakou v periplech nacházíme, je snaha o co největší přehlednost, totiž aby byly potřebné údaje co nejsnadněji nalezitelné. Už proto popis pobřeží je veden v zásadě jedním směrem, aby bylo možné sledovat skutečnost na základě spisu, případně porovnávat vlastní poznatky s uvedeným dílem. Můžeme se domnívat, že byly-li některé z těchto spisů skutečně užívány v terénu, k čemuž bych se přiklonil zejména v případě Stad., ale i Eryth. a Eux., mohly být individuálně rozšiřovány o poznámky samotných uživatelů - čtenářů. Svým pečlivým vnitřním členěním se snaží systematizovat látku Markiános, jehož dílo se ale pro velkou pozornost, věnovanou zeměpisným popisům jednotlivých oblastí blíží žánru periégése - chórografie. Při praktickém využití během samotné plavby by asi uživatel tyto pasáže přeskočil. Jinak se Markiános také vyznačuje i faktickou absencí námořnických poznámek a rad, což potvrzuje i jeho slova v úvodu ve smyslu, že se, narozdíl od ostatních spisů, jedná o dílo vzniklé kompilací a nikoli zkušeností.

Zajímavou ilustrací tendencí autora přizpůsobit styl svého díla přímým potřebám potenciálního čtenáře je Eux., tedy nová verze Arriánova spisu, kde se autor snažil právě vyrovnat zmiňované Arriánovy nerovnoměrnosti ve struktuře díla. Dílo je především narovnáno co se týče směru (viz výše) a jsou podstatně zkráceny nebo vynechány Arriánovy exkursy. Přesně řečeno, je vymazáno Arriánovo řešení pracovních problémů (organisace římských posádek) a popis bouře. Exkursy popisující krajinu, místa či národy, jsou zachovány, případně jsou ještě přidány další. Pozornost zasluhuje i jakási aktualisace díla, i když jsou aktuálnější termíny dávány často do protikladu spíše s údaji ze Skyl. . Nacházíme tak i novější názvy některých míst a především jsou počty vzdáleností ve stádiích doplněny o přepočty na římské míle (např. 58.. 'ApŐ d toŕ ƒeroŕ Ľlsouj tÁj `EkŁthj e„j Borusqšnhn potamŐn naus…poron, tŐn nŕn DŁnaprin legŇmenon, stŁdioi s, m…lia k$, %, $.).

Projev autorovy osoby v periplu

Při psaní svých periplů se snažili autoři zachovat většinou od čtenáře co největší odstup, aby se dílo zdálo pojato co nejobjektivněji. Proto jsou leckdy užity třeba participia (např. parapleu/santi), které mají zdůraznit obecnost vyprávění. Výjimkou jsou spisy Arr. a Stad., které jsou samy o sobě věnovány určité osobě (tedy císaři a bratrovi), proto tedy v těchto dílech není vzácné obracení se na adresáta díla, leckdy se autor téměř snaží s adresátem navázat rozhovor, Arriános například připomíná císaři, kteří vládci dostali vládu od něj (např. 11,3 e)k sou= th=n basilei/an e)/xei) nebo se k němu obrací i jinak (Arr. 3,1 w(j oi}sqa). Ve Stad. se autor ke čtenáři - svému bratrovi obrací (tedy opět ve 2.os.jednotného čísla) zejména, pokud ho chce zřetelně upozornit na nějaké nebezpečí, které jej může při plavbě potkat. Setkáváme se tak s konkrétními výkřiky typu pozor, kterými chce autor připoutat čtenářovu / bratrovu pozornost a uchránit jej tak před potížemi či nebezpečím (např. Stad. 126 limšna oŮk œcei, ˘llŚ sŁlon œceiˇ ˘sfal…zou; 302 pŇlij ™stˆn ˘l…menojˇ ˘sfal…zou tŐn tŇpon; 57 `O ploŕj kŁmptetaiˇ pleÚsaj ™j stad…ouj $ Ôyei ˘krwtťrion prote‹non prŐj ˜spšranˇ parŁkeitai d brŁch metšwraˇ fulŁssou paraplšwn; 304 œcei d ™n tÍ katagwgÍ coirŁdajˇ diafulŁttou).

Můžeme se tudíž domnívat, že anonymní autor napsal toto dílo ke speciální příležitosti, totiž před odplutím svého bratra na moře. Mohlo třeba jít o bratra mladšího, kterého ostřílený autor Stadiasmu seznamoval tímto prostřednictvím se svými zkušenostmi. Také se samozřejmě může jednat o stylisaci. Obrácení se ke čtenáři ve 2. osobě singuláru můžeme najít na jednom místě i v Eryth. a to rovněž ve chvíli, kdy autor spisu líčí čtenáři nesnáze, které jej mohou počkat, bude-li překvapen bouří u Barygazy (46,9 Ótan mž diere…sVj, tÁj plťmhj a„fn…dion ™pelqoÚshj, ŘpŐ tÁj prčthj kefalÁj toŕ ˇoŐj (ta ploi=a) ™mp…mplatai). Lze říci, že v těchto případech se autor Eryth. podobně jako ve zmíněných případech i autor Stad., nezdržel obrátit se přímo osobně na čtenáře, aby ho tváří v tvář varoval před nebezpečím. Dnes se například můžeme setkat s lidmi, kteří v podobně vypjatých situací přecházejí náhle např. z vykání k tykání. Je tak poměrně účinně přilákána pozornost adresáta.

 Podívejme se také na další projev autorovy lidské osobnosti v periplech, tedy na případy, kdy autor hovoří sám o sobě. Zvláštní kapitolku v tomto případě tvoří úvody, kde se autor obrací k adresátovi díla přímo a bez ostychu. V případě Stad. se jedná dokonce o 1.os.sg. (e)/doxe/ moi, e)mfani/w), protože autor se přece ke svému vlastnímu bratru nebude obracet v množném čísle. To nalézáme (pluralis modestiae) v hojné míře v dlouhém úvodu k díle Markiánově, který se obrací k široké čtenářské veřejnosti. Své dílo 1.os.sg. začíná také Pseudo-Skylax (a)/rxomai de_...) a objevuje se i ve zmiňované spojovací větě mezi popisem ostrova a pevninou (e)pa/neimi). Ve vlastním textu se setkáváme s osobou autorovou pouze u Arriána, který ve svých vyprávěcích pasážích hovoří o sobě a posádce svých lodí v 1.os.pl. (h(/komen, katei/domen, lanqa/nomen, h)/lqomen, e)ple/omen, e)ka/mptomen...). Tento stav je opět způsoben charakterem spisu, který dovoluje i přímé líčení vlastních zkušeností.  V zásadě však můžeme říci, že se autoři periplů snažili o co největší objektivitu svých prací, pokud do díla vstupují vlastní zkušenosti autora, jsou podány bez vypravování příběhů o tom, jak autor k této své zkušenosti došel. To totiž pro čtenáře-uživatele není podstatné, protože ten očekává věcnou informaci o možnostech plavby ve zvolených končinách. Kdyby měl zájem o cestopis, jistě by sáhl po jiné knize.

 Osobní zkušenosti autora samotného však snad můžeme přibližně odhadovat i bez vlastního podání přímých zpráv. Vodítkem nám může být sám způsob, jak autoři píší jednotlivé pasáže. S trochou nadsázky lze říci, že by nebylo nemožné i rekonstruovat, jak asi původní plavba některých autorů vypadala (musíme ovšem brát v úvahu skutečnost, že někteří z nich se do popisovaných krajů plavili několikrát nebo vůbec). Zejména co se týče určitých speciálních rad, nebo postřehů, lze odvodit, jestli zde autor byl či nikoli. Například v Eryth. se zdá, že závěrečné pasáže (od 58), které jsou již popsány mnohem ledabyleji než předchozí, bez podrobných popisů místních surovin, sám autor již nenavštívil, ale znal je z vyprávění jiných námořníků. Kapitola 57 je také jakési malé shrnutí, lépe řečeno pozastavením se pro čtenáře po vyčerpávajícím popisu předešlých oblastí západních břehů Přední Indie. Příliš vehementní upozorňování na nebezpečí některých míst nám může naznačovat, že autor sám měl velké problémy se s nimi vyrovnat, a samozřejmě pokud se dovídáme více informací o určitém přístavu, nebo je nám detailně popsáno, jak v něm co najdeme, pak je téměř jisté, že zde pisatel byl a přistál. Absence takových popisů může znamenat, že zde autor nepřistál, nenalezl zde nic zajímavého či problematického nebo tuto oblast považuje zkrátka za dostatečně známou.

 

Námořnické rady

Důležitým prvkem periplu, leckdy vedle vyměřování vzdáleností tím nejdůležitějším, byly poznámky pro námořníky, námořnické rady (Diller: nautical notices) a popis členitosti pobřeží, určený ke správné navigaci plavidla. Tyto údaje musely být pro námořnickou praxi nesmírně cenné, a proto se lze domnívat, že díla, v nichž tyto informace převládaly, předpokládala konkrétní praktický užitek, jelikož pro seznámení se s cizím pobřežím pouze teoreticky bez dalšího využití, jsou tyto zprávy nepříliš důležité. Lze si také všímat frekvence takových poznámek v jednotlivých textech, jejich přítomnost či nepřítomnost v určitém úseku může svědčit zejména o tom, znal-li daný autor tuto oblast skutečně tak dobře, či se o ní dověděl pouze z vyprávění. Autor také seznamuje čtenáře se svými zkušenostmi, které mohou být i negativní. Absence takových poznámek v určité pasáži může také znamenat, že autor považuje oblast za dostatečně známou a soustřeďuje se tak zejména na kraje, kam se tak často nepluje. Takovéto poznámky objevujeme ze studovaných spisů v hojné míře ve Stadiasmu a Eryth. a také v Arriánově Eux., takže je jasné, že v těchto dílech měly tyto údaje skutečně klíčovou roli, zatímco ve Pseudo-Skylakovi jich je jako šafránu. Přítomnost takových informací právě v těchto spisech ilustruje jejich pravděpodobný účel. Arriánův počin je například cestovní zprávou, která má konkrétně císaře informovat o plavbě v Černém moři, aby nových poznatků mohlo být později využito pro jednodušší dopravu oblasti.

přistávání

Nejčastěji se toto čtenář doví tak, že se v textu jednoduše objeví slovíčko limh/n, případně limh_n e)sti/ / lime/na e)/xei. To je sice zcela obecné tvrzení, se kterým si ale vystačí například Markiános. Příliš konkrétnějších informací o tom, jaký je onen přístav či jak se do něho lze dostat, nám nepodává ani Pseudo-Skylax. Nalézáme u něj například slůvko eu)li/menoj (28,94), vyskytující se i v dalších dílech, konkrétnější informaci nalezneme např. při popisu Kypru (103 So/loi kai_ au{th lime/na e)/xei xeimerino/n), kde se dovídáme alespoň účel přístavu. Ve Stadiasmu, Eryth. a Arriánovi objevujeme i přesnější informace, pro koho to či ono kotviště vlastně je (u(/formoj, o(/rmoj e)sti/), nebo jaké jsou podmínky pro kotvení, případně pro jaké lodi je toto místo určeno (o(/rmoj forthgoi=j - pro nákladní lodě, ploiari/oij mikroi=j - pro malé lodě). Jsou zde i upozornění na sezónu, v níž lze přístav použít (o(/rmoj qerino/j), neklidné moře (sa/loj).

 Neméně užitečnou informací jsou jistě i poznámky, jak je možné se do takových přístavů nebo měst vůbec dostat. Někde to nepředstavuje problém, ovšem leckde jistě námořníci ocenili užitečnou radu z periplu, která je upozorňuje na některé nesnáze nebo ukazuje správnou cestu. Velice podrobný je popis vplouvání do nejdůležitějšího indického přístavu Barygaza u Eryth. (42-46). Nejprve je čtenáři vykresleno co nejplastičtěji samotné místo a jeho poloha a následně problémy při vplouvání do přístavu. Dále se spisovatel zmiňuje o královských navigátorech, kteří plavce bezpečně zavedou do Barygazy, a následuje (celá kapitola 46) důrazné upozornění, že tuto informaci nelze podceňovat a je podrobně popsáno hrozící nebezpečí. Jinde jsme upozorněni na samotné nebezpečí (kaˆ š katagwgť ™stin ™pˆ tÍ pŇlei dÚskoloj pŁnu Stad. 113). Na jiném místě Arriános daný přístav zhodnocuje, že sice není zcela bezpečný, ale dá se za příznivého počasí využít (Arr. 14,3 Órmoj nausˆn oŮk ˘sfalťj, saleÚoien d' ¨n ˘paqe‹j, e„ mž mšgaj ceimën katšcoi).

 Nepochybně velice užitečné jsou pro praktické využití samotnými námořníky přesnější popisy přístupu na určitá místa, případně je usnadněna námořníkům práce v tom smyslu, že je ukázána nejsnadnější cesta nebo naopak zamítnuta nereálná možnost. Tak například Arr. vysvětluje, kde přesně lze na jednom místě zanechat malé lodi (Arr. 12,4 kaˆ plo‹a mikrŚ Đrm…zoito ¨n prŐj tÍ pštrv tÍ ˘necoÚsV oŮ pŇrrw ˘pŐ toŕ potamoŕ tîn ™kbolîn). Autor nám tedy některá místa vyloženě doporučuje k zakotvení (např. Eryth. 25,10-11 "Okhlij, oŮc oŰtwj ™mpŇrion ćj Órmoj kaˆ Űdreuma kaˆ prčth katagwgž to‹j œsw dia…rousi) jindy nás varuje, že právě zde není bezpečné přistávat (Eryth. 20,13 kaˆ ˘l…menoj š cčra kaˆ dÚsormoj kaˆ ˘kŁqartoj ˇac…aij kaˆ sp…loij ˘prŇsitoj kaˆ katŚ pŁnta foberŁ). Také poradí, není-li jiná možnost, jak se na některé místo dostat (Eryth. 3 `O d tŇpoj ˘l…menoj kaˆ skŁfaij mŇnon tžn ˘podromžn œcwn) nebo nám předem ujasní, kudy plout nelze (Stad. 114 pŇlij mikrŁ ™stiˇ katafanÁ œcei brŁchˇ kčmh ™st…ˇ tŐn d' aŮtŐn trŇpon kaˆ ďde brŁch ™stˆ duskatŁgwga) a kudy je možné se dál dostat (Skyl. 24 Đ d e‡splouj Đ e„j tŐn NŁrwnŁ ™stin oŮ stenŇjˇ e„sple‹ d e„j aŮtŐn kaˆ triťrhj, kaˆ plo‹a e„j tŐ Ľnw ™mpŇrion). Takové pasáže se objevují především v místech, kde přistání nebo proplutí představuje určité potíže, spis tak pomáhá námořníkovi vyřešit rázem problém, který by mu zabral více času, případně by při neznalosti místních poměrů mohlo dojít i ke škodě na lodi či majetku.

 Jistou úlohu mají samozřejmě i určité orientační body, jimiž se může námořník přesvědčit o správnosti směru, jímž se vydává nebo poznat, kudy se má k dosažení cíle ubírat dále. Kromě samotných měst či ústí řek a mysů jsou jistě nejzajímavější popisy takových orientačních bodů, jak to nalézáme na dvou místech ve Stad., kde jsou mysy, které může loď minout, připodobněny ke zvířatům či předmětům (Stad. 73 skŇpelŇj ™stin...ŘyhlŐj, Ómoioj ™lšfanti; Stad. 117 ˘krwtťriŇn ™stin ŘyhlŐn kaˆ perifanj, oŒon ˘sp…j; Stad. 340 'ApŐ KisŁmou ™pˆ T…turon stŁdioi keˇ ˘krwtťriŇn ™stin ŘyhlŐn, katŁdendronˇ blšpei prŐj Ľrkton). Pro zachování stručnosti a sdílnosti díla se autor přiklonil k takovýmto popisům, které snad vyžadují i jistou dávku fantazie - vzpomeňme si třeba na skalní útvary na Ostaši nebo v Teplicko-adršpašských skalách.

hledání vody

Důležitým údajem pro námořníka je rovněž možnost nalezení sladké vody na pobřeží. Námořník si tak podle těchto spisů mohl před plavbou promyslet celou cestu včetně nutných zastávek. Někde se setkáváme s prostým konstatováním, že zde voda je (u(/dwr e)/xei), Eryth. používá také výrazu u(/dreuma, zajímavější a konkrétnější jsou však více či méně přesné popisy, jak se k vodě dostat. (u(/dwr e)/xei epi_ tou= pu/rgou (Stad. 12), u(/dwr e)/xei u(po_ to_ de/ndron (Stad.18), u(/dwr e)/xei phgai=on a)nakto_n e)n toi=j agroi=j (Stad. 26) œcei Űdwr polÝ ™n tÍ nŁpV (Stad. 40) Űdwr œcei potŁmion (Stad. 96)). Ve spisech bývá i stručná charakteristika kvality vody, při čemž spisovatel vlastně doporučuje podle svých zkušeností určité místo k nabrání zásob (u(/dwr e)/xei gluku/ - Stad. 32; potamo_j esti_ plwto/j Stad. 164; Skyl. 107,5-6 "Udwr d ™k tÁj Mare…aj l…mnhj ŘdreÚontai: œsti gŚr pŇtimoj)  Pozoruhodný jest široký popis vody v řece Fásis, který podává Arriános (8), jejíž charakter byl zcela jedinečný, jelikož je neobyčejně lehká, a proto lze pít vodu i z hladiny moře blízko u říčního ústí. Autor opět doporučuje její kvalitu s tím, že je dobře skladovatelná.

Pozornost čtenáře zaujme v díle Stad. také rozsáhlé navigování námořníka po pevnině, a již kvůli hledání vody či něčeho jiného. Leckdy totiž autor uznal, že prostá informace nestačí, a rozhodl se provést čtenáře, jako by ten svíral svitek s jeho dílem v rukou, přesně na potřebné místo. Setkáváme se tak zde přímo se stylem, který dnes nalezneme v turistických průvodcích, vzdáleně se podobající receptům a návodům k použití. Autor zde totiž rozmlouvá přímo se čtenářem (tedy ve 2. osobě jednotného čísla), aby činil iluzi své přítomnosti a neochvějným stylem ubezpečil čtenáře, že je veden správně (např. Stad. 67 parŁdromon Ôyei q‹na leukžn meg…sthn, ˘f' Âj, ¨n ŃrÚxVj, ›xeij Űdwr glukÚ; Stad. 298 nÁsŇj ™stin œcousa phgťnˇ Đ d ploŕj bracÚjˇ Ótan d ™gg…sVj tů nhs…J, tžn gÁn ql‹be dexi´ Stad.30 ParapleÚsaj ćj stad…ouj l Ôyei paremfa…nousan Ľkran Řyhlžn kaˆ megŁlhnˇ kat' aŮtžn Ôyei e„j sŁlon kaˆ l…mnhn megŁlhnˇ ™k d tîn eŮwnÚmwn ceiropo…htoj Órmoj ™st…nˇ œcei d Űdwr ŘpŐ tžn sukÁnˇ diŐ kaˆ Đ tŇpoj SukÁ kale‹tai; Stad. 93 ProsferŇmenoj ™k toŕ pelŁgouj Ôyei cčran tapeinžn, nhs…a œcousanˇ Ótan d aŮto‹j ™gg…sVj, Ôyei tžn pŇlin paraqalŁssion kaˆ q‹na leukŐn kaˆ a„gialŇnˇ š d pŇlij ™stˆ leukž Ólhˇ limšna d oŮk œceiˇ ˘sfalîj Đrm…zou ™pˆ toŕ `Erma…ou. AŰth kale‹tai Lšptij). V posledních dvou příkladech nalézáme až pětifázové vedení, tj. autor nás provází pěti orientačními body, s jejichž pomocí nás dovede na dané místo. Připomíná nám to také případy, kdy nám někdo složitě vysvětluje cestu například na nádraží a snaží se nám co nejstručněji a přitom nejpřesněji popsat to, co v určité fázi uvidíme před sebou, čeho si máme všimnout, abychom se dopracovali k dalšímu orientačnímu bodu. V zásadě jsou nám tedy představeny určité obrazy, které budeme mít před sebou a činnost, kterou máme vykonat, abychom svého cíle dosáhli.

počasí

 Stejní autoři jako dosud, čili pisatelé Eryth. a Stad. nás upozorňují i na klimatické podmínky a počasí, které stačili během svých plaveb vypozorovat. Jedná se například o upozornění, pod jakým větrem v plachtách lze pokračovat v cestě nebo dorazit do dalšího přístavu. Nacházíme tak například doporučení pro napnutí všech plachet s využitím větru (Stad. 16 limh/n esti_ panti_ a)ne/mw|). Podrobně se rozmluví o vlivech větru především na svou konkrétní plavbu Arr. v pasážích, věnovaných popisu prožité mořské bouře (3-6). Také ve Stad. můžeme být upozorněni na nebezpečné vání (Stad. 18 fula/ssou nw=ton), jinde můžeme nalézt poučení o využití místních větrů v četně doby, kdy jich může být využíváno s upozorněním na případná rizika (Eryth. 39,10-13  'AnŁgontai d kaˆ aŮtoˆ oƒ plšontej metŚ tîn 'Indikîn (ane/mwn)* perˆ tŐn 'IoÚlion mÁna, Ój ™stin 'Epif…ˇ dusep…boloj mn, ™piforčteroj d ™ke…nwn kaˆ suntomčteroj Đ ploŕj). Charakteristické pro Eryth. je souběžné užívání řeckých a egyptských názvů měsíců. Spolu se samotným startem plavby by to mohl být jeden z důvodů pro doměnku, že autor pocházel z Egypta. Týž námořník nás upozorňuje několikrát i na nebezpečné proudy (Eryth.13,2-3 cersŇnhson, kaq' Ön tŇpon kaˆ Đ ˇoŕj ›lkei,...) nebo další nebezpečí číhající v moři, jako příliv, víry, divoké vlny (např. Eryth. 40,46). Cenné pro námořníka, plavícího se ve vzdálených vodách byly jistě i praktické a pozorné postřehy, díky nimž lze předvídat nadcházející bouři (Eryth.12,6-7 Shme‹on d toŕ mšllontoj ceimînoj topikŐn tŐ tŐn buqŐn qolerčteron g…nesqai kaˆ tžn crŇan ˘llŁssein). Takovéto poznámky a postřehy svědčí o hlubokých námořnických zkušenostech a znalostech obou autorů, kteří se umí orientovat v daném prostředí. Absenci takovýchto pasáží v jiných dílech lze vysvětlit menšími zkušenostmi nebo i nezájmem o tyto záležitosti.

námořní obchod

Jak už bylo několikrát připomenuto, v centru zájmu díla Eryth. je mimo samotný popis plavby podél pobřeží Rudého moře a Indického oceánu rovněž námořní obchod. Autor tak rozdává ve svém spise mnoho svých zkušeností s obchodováním s domorodci a místními kmeny v různých zemích, podává celkem podrobný výčet hlavních produktů, které se v určitém místě produkují a nabízejí na tržištích (např. 14). Nacházíme zde ale cenné zmínky i o obchodu mezi samotnými orientálními obchodními stanicemi a přístavy, leckdy (např.8) v jednotlivých přístavech rozlišuje pečlivě import a export (proxwrei= - e)kfe/retai). Dovídáme se také s jakými zeměmi dané oblasti obchodují či s jakými jsou ve styku (např. 27-28). Eryth. se nám také může jevit jako příručka hospodářská, kde si případný zájemce mohl vyhledat příslušnou surovinu či produkt, o jehož dovoz měl zájem, a dovědět se snad i dostatečně, jak se k tomuto produktu dostat. Není pochyb, že i další periply měly vlastně za úkol navádět mořeplavce při obchodních cestách, protože to byl jistě jeden z nejčastějších důvodů plavby. Skutečnost, že takovéto hospodářské poznámky nalézáme prakticky jen v Eryth., bychom mohli vysvětlit například tím, že Eryth. se zabývá málo známou oblastí, odkud je navíc možné dovézt ve Středozemí málo dostupné suroviny. Obchodní možnosti ve Středomoří byly známější. Jiným argumentem by pak byl odlišný záměr jednotlivých děl.

 

Exkursy v periplu, typické pro jiné žánry

etnografické

Nyní se podívejme na prvky a exkursy, obsažené v periplech, které na první pohled přímo nesouvisí s plavbou a zdálo by se, že jsou právě zde tak trochu navíc, jelikož jsou vlastní spíše periégésím, kde stojí zcela ve středu zájmu. Přesto i v periplech mívají své neoddiskutovatelné místo a leckdy i praktické využití. Na prvním místě bych zmínil poznámky etnografické. Jedná se vlastně o postřehy o domorodcích, obývajících popisované kraje, které pocházejí buď ze zkušeností autora samotného nebo se je autor dověděl zprostředkovaně, většinou zřejmě během své cesty. Připomněl bych, že takové poznámky nacházíme především v dílech Eryth. a Skyl. Cestovatele či autora periplu tak zajímá povaha místních obyvatel, jejíž znalost je důležitá, ne-li nezbytná pro navazování případných kontaktů, čemuž se v případě obchodního záměru cesty nebo nějakého problému nešlo příliš vyhnout. Tak například Eryth. upozorňuje (9) na hádavé obchodníky v Mundu, poukazuje na safarského krále Charibaela, nakloněného říši (23,26) nebo Arr. (11) přemýšlí, které z národů kolem Trapezúntu jsou horší. Častěji se setkáváme s popisem způsobu života, jako např. poznámky o matriarchátu u Skyl. (21,70), nebo zmínka o pastýřském způsobu života a zvířatech chovaných Araby (Skyl. 104,28-31), libyjskými Maky (109,14-17) nebo obyvateli Spáleného ostrova (Eryth.20). Zajímavá je například poznámka o zasvěcování se mužů a žen kmene Konarů (Skyl. 58) a jistě užitečná poznámka pro cestovatele je upozornění na kanibalské zvyky Makroprosópů (Eryth.62). Jako v předchozím případě již samotné řecké jméno kmenů někdy charakterizuje jeho nositele (podobně: Ichthyofágoi - Eryth.20). Autoři si ojediněle všímají tedy i fysických zvláštností některých etnik (např. Eryth. 62 - ploskonosí Kirrhadové či chvála krásy Libyjců - Skyl. 110,37-43).

O místních poměrech v Azánii (Somálsko) nás informuje podrobněji Eryth. a dává nám tak (16) vhlédnout do místní politiky. Dosti komplexní je popis Aithiopů v díle Skylakově, který je zároveň nejrozsáhlejším exkursem celého díla (112,38-71). Dovídáme se nejen, kde tito obyvatelé žijí, ale i co nabízejí k prodeji zde obchodujícím Féničanům. Také se dovíme, jak fyzicky vypadají (výška, vlasatost, krása apod.) i jakým způsobem bojují a čím se živí. Na samém konci Eryth. (65) se nám zase dostane zajímavého popisu lidového svátku kmene Besatů, žijícího u hranic země Thís (Číny). Jistě, některé z těchto etnografických poznámek mohou mít i čistě praktický charakter, jak už bylo řečeno, ale je patrné, že většina z nich je v dílech zařazena hlavně ze zajímavosti. Autor měl tu čest se s daným národem setkat nebo se o něm doslechl a považoval tuto informaci za natolik zajímavou, aby se o ní ve svém spise se čtenáři rozdělil.

historické

 Zřídka nalézáme v periplech i narážky na historické události nebo přechodné skutečnosti. Samozřejmě právě podle zmínění či nezmínění určitého místa, případně dalších detailů o něm, lze leckdy datovat samotný vznik celého díla. V tomto bodě by se shodovaly periply s dnešními průvodci, které se zmiňují o důležité či zajímavé události, rodných městech významných osobností apod.  Tak se Pseudo-Skylax zmiňuje o Iu jako místě, kde je pohřben Homér (58) nebo Tenedu, odkud prý pocházel astrolog Kleostratos (95). Někdy se můžeme setkat i s narážkami na původ obce. Dovíme se např, že město Leukas v Akarnánii bylo osídleno korinthskými kolonisty, kteří povraždili Akarňany, kteří je sem pozvali (34,7). Na jednom místě je nám sděleno i jméno zakladatele města (Kallistratos z Athén, 67,8-9), jinak jsou ovšem pouze rozlišována města řecká (po/lij  (Ellhni/j) nebo barbarská. Jsou zmíněni i mythologičtí předkové některých kmenů - třeba Héraklův syn Hyllos (22).

Arriánovo dílo je v tomto ohledu jakýsi výjimečný případ, jelikož je vlastně zprávou z inspekční cesty. Nalézáme v něm jména některých současných barbarských vládců kmenů, které autor na své cestě minul, u nichž připomíná, že svou hodnost dostali právě od císaře, jemuž je dílo adresováno. Jako aktuální zprávu třeba oznamuje císaři smrt bosporského krále Kotya (17). Při návštěvě římských posádek Arriános popisuje císaři stav vojáků i opevnění a navrhuje i některé úpravy. Někteří aktuální vládci jsou ale zmíněni i v Eryth. (např. Zóskalés - 5) a tato informace se zde zřejmě ze zcela praktických důvodů - člověk, který se bude tímto periplem řídit, se tak doví, na koho se má v případě potřeby obrátit či odvolat, v každém případě ale i tato informace může být užitečná.

mythologické

V periplech nacházíme mythologické exkursy poměrně zřídka, protože úkol těchto spisů je více spojen s konkrétním užitkem a použitím při plavbě. Proto jsou mythologické poznámky vlastní spíše periégésím. Z našich spisů nacházíme nejhojněji takové mythologické zmínky v Pseudo-Skylakovi a jsou vždy vázané na konkrétní místo, přes něž je vedena plavba. Samozřejmě se zde nesetkáme s nějakými stručnými příběhy, jedná se jen o krátké poznámky pro čtenáře či uživatele spisu, že se právě blíží k místu, kde se zdržoval u Kalypsó Odysseus (Skyl. 13) nebo navštěvuje zemi, odkud pocházeli Géryonés (Skyl. 26) nebo Médeia (Skyl. 81,5-6). Podobně se setkáváme s dějišti známých mythů, s místem, kde byla Andromeda obětována mořské příšeře (Skyl. 104,25) či kde byl připoután Prométheus (Arr.10;19). Arriános nám působí ve své cestovní zprávě místy jako turista, který si kriticky (Arr.9) prohlíží vystavené kotvy z lodi Argó ve městě Fásis, podrobně popisuje ostrov Leuké, kde strávil své mládí rek Achillés, nebo s obdivem vzhlíží k Symplegádám - Kyaneám, které do sebe dříve narážely, ale zastavily se právě po proplutí Iásonovy lodě (25,4). Jinou skupinou takovýchto mythologických narážek je pak vysvětlování původu některých kmenů nebo obcí podle nějaké mythologické postavy, jako je tomu například v případě Médeina bratra Apsyrta či Herkulova syna Hylla ve Skyl.

pamětihodnosti

V periplech mohou být i zmínky o některých památkách, ve valné většině se jedná o chrámy, v nichž samozřejmě cestovatel může vzdát úctu patřičnému bohu. Nejdelší popis takového posvátného místa nalézáme v Arriánovi, který se podrobně zabývá (21-23) Achillovým chrámem na ostrově Leuké (Zmijinyj). Zmiňuje se také o několika sochách. Ryze pracovního rázu je kritika císařovy sochy u Trapezúntu (1), dovídáme se však i o sochách Herma a Filésia v místním chrámu (2) a soše bohyně Fasiané (9), která vítá námořníky, připlouvající do řeky Fásios (Rioni). Tato socha je dokonce stručně popsána s analogiemi na čtenáři známé sochy. Zajímavým pohledem do dějin turistiky nám může připadat zmínka o kotvách lodi Argó, které byly ukazovány v  městě na Fásidě (9).

Další takové zmínky nalezneme v díle Pseudo-Skylakově. Ten nemůže pominout při obeplutí Attiky zmínku o existenci Démétřina chrámu v Eleusíně a Poseidónova na Súniu (57). Více se pak dovídáme o svatyni Héfaistově na lýkijském mysu Sidéru, ve které hoří věčný oheň (100 pu=r au)to/maton e)k th=j gh=j kai/etai kai_ ou)de/pote sbe/nnutai). Kunsthistorika by jistě zaujal popis oltáře (údajně díla Daidalova) Poseidónova na Solontu v dnešním Maroku (112,24-29), na němž jsou reliéfy lidí, lvů a delfínů. Za jinou turistickou atrakci lze s trochou nadsázky považovat údajně hojně navštěvovaný hrob Meneláův na ostrově Kanópu (104,91-2) . Můžeme konstatovat, že takové zmínky se nejčastěji objevují v místech, která nejsou příliš dobře známá, a proto by podle autorova mínění mohla čtenáře zaujmout.

přírodovědné

Naši pozornost si zaslouží i místa, ve kterých jsou autory popisovány zvláštní rostliny, případně živočichové, kteří se v dané oblasti vyskytují, případně jak se pěstují, chovají  a využívají. Takové popisy nalézáme v Eryth., ale jinak lze najít podobné exkursy i dvakrát ve Pseudo-Skylakovi a jednou v Markiánovi. Eryth., v jehož zájmu stojí na předním místě obchod, přímo vybízí k užití takovýchto pasáží, které mohou vyvolat ryze racionální zájem čtenáře, který se tak vlastně může dovědět, odkud může jaké zboží dostat. Eryth. vypovídá o tom, jaká zvířata se kde loví (sloni, nosorožci 4). Upozorňuje také na různé druhy hadů (40) a jiných místech, kde mají vzhledem k plovoucí lodi hadi funkci uvítacího výboru  (38;55). Při popisu ostrova Syagros (Suqutrá) se zabývá zejména místní zvířenou (želvy, hadi, krokodýli a další ještěři), jejími druhy a zejména použitím masa, případně krunýře. Co se týče flóry v Eryth., nejzajímavější je popis růstu a sklizně kadidlovníku v dnešním Ománu (29).

V dalších periplech objevujeme spíše ojedinělé zmínky právě o flóře. Jinak suchého Markiána zaujme v kapitolce, věnované Číně (Si/nai) jezero, zarostlé rákosy tak hustě, že po nich lze přecházet (I,44). Pseudo-Skylax poukazuje na růst silfia u Marmaridů (108,15) a později vypočítává plodiny, které rostou v zahradě Hesperidek (108,30-39). Ve stejné oblasti (ostrov Brachión; dnešní Libye) se Pseudo-Skylax zastavuje u rostliny lótu, snad i kvůli její roli v mythologii (110,13-18). Popisuje velikost plodu této rostliny i její využití.  Podobně jako Markián je také Pseudo-Skylax zaujat jezerem (112,5-12), přesně řečeno jezerem Kéfésiás, u nějž opět popisuje místní rostliny a zmiňuje se i o zvláštních ptácích (ai( Meleagri/dej), kteří se nikde jinde nevyskytují. Narozdíl od Eryth., který se soustředí především na ekonomickou stránku věci, se podobné exkursy vyskytují v dalších periplech zřejmě zejména pro zábavu či poučení čtenáře. V případě Pseudo-Skylakově jistě má určitou roli i vztah daných míst k řecké tradici.

geografické

 Nejinak patří k periplu  i exkursy ryze geografické, které plavce blíže poučují o horách, ostrovech a řekách, se kterými se při své cestě setkávají. V Eux. 82 se tak třeba dovídáme podrobněji o pohoří Haimos a Arrián si neodpustí (11,5) několik slov o Kavkazu, které samozřejmě propojí i s mythologií. U Mark. a částečně i Skyl. objevujeme přesnější vymezení hranic jednotlivých oblastí (např. Skyl. 65 Mšcri ™ntaŕqŁ ™stin ˘pŐ 'Ambrak…aj sunecžj š `EllŁj), jsou určeny hranice světadílů (Arriános si v 19 pomůže při polemice s touto otázkou i citátem z Aischyla). Nacházíme i změření velikosti jednotlivých ostrovů či oblastí (Mark., Skyl.) nebo zmíněné tabulky, srovnávající jednotlivé zeměpisné útvary podle velikosti.

Cestopisné periply

Pozorný čtenář si jistě všiml, že se dosavadní práce nezabývala výše uvedenými spisy, jako je periplús Hannónův a Nearchův. Důvodem pro opomenutí znaků těchto děl v dosavadním rozboru periplů je odlišný charakter těchto děl, který zasluhuje upření obzvláštní pozornosti, nerozptýlené v popisu společně s ostatními díly. Společným rysem těchto děl, který však není v jejich charakteristice vůbec rozhodující, je způsob jejich dochování. Nemáme totiž v rukou jejich originální verze - v případě Hannónově se jedná o překlad z cizího jazyka, o němž nemůžeme ani vytušit, o jak přesný překlad se jedná. V případě spisu Nearchova se jedná o převyprávění z pera jiného autora, který tak dal Nearchovu vyprávění trochu odlišnou perspektivu. V Hannónovi tak narozdíl od Nearcha zůstala tato perspektiva zachována - dílo je psáno v 1. osobě plurálu.

shrnutí rysů periplu

Na první pohled není významného důvodu, proč by tyto spisy mezi periply neměly být řazeny. Obsahují totiž většinu rysů, jimiž je žánr periplús narozdíl od ostatních charakterizován. Mezi ně, jak již bylo podrobně popsáno, patří především plavba podél pobřeží s vyměřením vzdáleností (a)name/trhsij).  V díle Hannónově se vzdálenosti měří na dny a Nearchův spis nám uvádí údaje ve stadiích. Druhou významnou charakteristikou periplů jsou námořnické rady, které mají na základě zkušeností mořeplavce usnadnit plavbu pozdějších cestovatelů. Mezi tyto rady patří především informace o podmínkách přistávání, možnostech doplnění sladké vody a klimatických zvláštnostech dané oblasti. Ve spise Nearchově lze takovéto informace nalézt rovněž, ale narozdíl od ostatních periplů nikoli jako stručnou a věcnou informaci, ale jako součást přímého, tedy neobjektivizovaného popisu autorových zkušeností.

rozdíly oproti periplu

Jinými slovy, dílo Hannónovo a Nearchovo můžeme označit za vyprávění, tedy popis konkrétní, v těchto případech objevné cesty. Pro tato díla tedy není charakteristická snaha o co největší stručnost a věcnost, která by umožnila snadnější užívání periplů jako námořnických příruček. Tato díla jsou jakýmisi cestovními zprávami, které se snaží, zejména v případě Nearchově, podat co nejpodrobnější popis toho, co se stalo během dané plavby a nejen toho, jak se lze v daných končinách plavit. Čtenář by jistě chtěl namítnout, že něco podobného jsme již viděli v případě Arriánova Obeplutí Černého moře. Ano, dílo Arriánovo je v lecčems velmi podobné těmto spisům, rovněž je mnohem literárnější než ostatní spisy. V případě Arriánově si však musíme uvědomit, že zde přes několik zmiňovaných popisných či vyprávěcích pasáží převládá strohý styl podobný ostatním periplům, takže většina Arriánovy cesty byla rovněž objektivizována. Narozdíl především od Nearcha totiž Arriános pouze referuje o vykonání svého poslání (revize vojenských posádek) a přidává informace o několika zajímavých místech. U  Nearcha a Hannóna nenacházíme ony strohé, objektivizované pasáže, typické pro periplús, které se omezují prakticky pouze na výčet orientačních bodů s případnými stručnými námořnickými poznámkami.

Tento charakter spisů Nearchova a Hannónova je podtržen i zvýšeným výskytem prvků, které již jaksi přímo do periplu nepatří. Ve vyprávění o cestě se tak objevují zmínky o jednání s domorodci a subjektivně je i zde vylíčeno pozorování jejich zvyků (např. Ichthyofágové - Arr.Ind. 29). Jsou zde zaznamenána i přírodovědná pozorování (např. setkání s velrybou - Arr.Ind. 30) a mythologické i jiné příběhy. Povaha místních obyvatel se zde ukazuje i přímo na tom, jak se chovali k samotnému autorovi a jeho druhům.

jedná se o periplús?

Chceme-li pak tyto spisy rovněž označovat slovem periplús, musíme jej tedy zřetelně rozdělit na dva základní podžánry, které by se lišily hlavně subjektivní či objektivní perspektivou podávaných informací. Nechceme-li tyto spisy za periply považovat, mohli bychom je řadit mezi cestopisy a tím vlastně spíše za díla literární a nikoli příručky jako ostatní periply. Výraz cestopisné periply pak vymezuje cestu a směr, kterou se dílo ubírá. Můžeme tedy tvrdit, že Arriánovo Obeplutí Černého moře je vlastně na pomezí mezi klasickým periplem  a periplem cestopisným.

Kupříkladu takový typický periplús jako Stad. jako literární dílo číst prakticky nelze, zato Nearchos zůstává i pro dnešního čtenáře zajímavou četbou. Znovu zdůrazňuji, že např. Stad. je od jakýchkoli příhod v podstatě oproštěn, čímž je zdůrazněno určení spisu pro praktické použití. I napsání Stad. totiž předcházela nějaká cesta a vyprávění o ní by si třeba nezadalo s Nearchem, její průběh však můžeme leda nejasně tušit na základě různých narážek.

Praktické využití jako námořnická příručka však nevylučuje ani Hannón s Nearchem - formálně se zde řada důležitých informací, uvedených i v jiných periplech, objevuje, což by mohlo být vlastně obranou zařazení těchto spisů mezi periply. Jedná se zde tedy hlavně o to, zdůrazňujeme-li užitím výrazu periplús stručně řečeno prostor, jímž se dílo zabývá nebo účelnost těchto spisů. Z hlediska antického čtenáře, který neměl ještě, narozdíl od nás, dostatečně přesně ohraničené všechny žánry, bychom se měli přiklonit k prvnímu kritériu zařazování všech těchto spisů pod společný název periplús. Z dnešního hlediska bychom si však mohli dovolit označení periplús zúžit a zejména zahrnout Nearcha pod žánr cestopisy a výrazem cestopisné periply je oddělit od případných cestopisů, odehrávajících se na pevnině, mezi něž bychom s trochou nadsázky mohli vlastně zařadit např. Xenofontovu Anabázi. Zároveň bychom tak zdůraznili i rysy společné se samotnými periply.

III. PERIPLÚS VE VZTAHU K DALŠÍM ŽÁNRŮM

Charakter zeměpisných pasáží v eposu a historiografii

Nyní je na místě stručně si připomenout i další antické zeměpisné spisy a pasáže, v nichž bychom mohli hledat shody s periply, ale zejména zřetelněji ukázat na společné rysy a rozdíly,  jimiž se periplús od ostatních liší, a neméně se zamyslet i nad zdroji některých prvků, obsažených v periplech. Jak již bylo řečeno v úvodu, můžeme u antické literatury hovořit v zásadě o třech žánrech a přístupech zeměpisné literatury - đĺńßđëďőň, đĺńéŢăçóéň (÷ůńďăńáößá), đĺńßďäďň (ăĺůăńáößá). Vedle nich bychom mohli postavit ještě nᚠcestopis. Zároveň však nacházíme geografické popisy či exkursy roztroušeny i v dalších dílech.

epika

Začneme-li ze slušnosti Homérem, s jehož dílem jako zeměpisným pramenem se antičtí zeměpisci v každém případě snaží vyrovnat, musíme konstatovat, že vyloženě zeměpisné pasáže v pozdějším slova smyslu zde vlastně nenacházíme. Z Iliady se v těchto souvislostech poukazuje především na katalog lodí z 2. zpěvu a popis Achillova štítu z 18. zpěvu. V prvním případě by se dalo hovořit o jakémsi přehledu významných řeckých a maloasijských obcí a oblastí, v případě štítu jde vlastně o obraz soudobé řecké společnosti a hospodářství, tedy o záležitost etnografickou. V Odyssey nalézáme popis cesty ze subjektivního hlediska především v 9.-12. zpěvu, kde jsou líčeny i Odysseovy příhody ve styku s domorodci a mythickými tvory, obývajícími jednotlivé ostrovy. Bývá poukazováno na to, že bouře u Malejského mysu vynáší Odysseovu loď z reálného světa.

Dosti odlišně je trasa plavby hlavního hrdiny popsána ve Vergiliově Aeneidě. Zde je totiž Aeneovo putování hlavně z Tróje do Karthága (3. kniha) zasazeno do reálných kulis tak, že je možné rekovu plavbu sledovat na mapě. Dovedeno k dokonalosti je toto zejména v  Argonautikách Apollónia Rhodského (I. 580 - 608, 920 - 960, IV. 303-337, 550-660 a další), kde čtenář očima autora může sledovat pobřeží a téměř by sám mohl zopakovat cestu řeckých hrdinů (až na přeplutí většiny Evropy po řekách). Často se dokonce doví, jak dlouho hrdinům tato cesta trvala, případně jakými větry se řídili. Nejbližší periplu je ale zřejmě Fineův popis cesty z Bosporu do Kolchidy (II. 317-407), kde slepý stařec Iásona upozorňuje na úskalí této cesty, vypočítává domorodé kmeny, někdy i s jejich zvyky a poukazuje i na zajímavosti míst, kterými poplují. Připomeňme si analogickou pasហz Odyssey, kde Kirké podobně radí Odysseovi (XII.37-141). Tyto pasáže jsou vlastně ilustrací funkce a základního tvaru periplu. Vždy i Stad. je vlastně formálně psáno konkrétní osobě a autor se obrací leckdy, stejně jako v těchto epických pasážích, přímo na adresáta, který informace potřebuje využít.

Rozdíl výchozí pozice pro vytvoření homérských eposů a Argonautik (pol. 3.stol. př. Kr.) s Aeneidou (19 př. Kr.) je očividný. Vergilius i Apollónios popisované oblasti částečně mohli znát a podobné spisy, o kterých zde si zde píšeme, měli pravděpodobně přečtené.  Další věcí je, že podobně jako v mnohých periégésích i periplech jsou v Aeneidě i Argonautikách Homérem popsané mythické krajiny jednoznačně zasazeny na mapu. Tak je tomu v Aeneidě se Sicílii jako ostrovem Kyklópů a mnohokrát v Argonautikách kupříkladu v případě ostrova Fajáků jakožto Kerkýry. Eposy, tedy hlavně Homér, jsou tak pro zeměpisné spisy zdrojem látky pro mythologické exkursy.

historiografie

Počátek zájmu o historii u Řeků spadá pravděpodobně do stejné doby jako první snahy o vytvoření si zeměpisné představy o světě. To je jistě produktem širokého poznávání oikumeny prostřednictvím řecké kolonizace. Historie se zeměpisem pak zůstávají nadále úzce spojeny, což odpovídá dobovému úsilí o co nejkomplexnější pochopení světa. Svědčí o tom mimo jiné i skutečnost, že řada z autorů zeměpisných spisů či periplů vytvořila i spisy historické. Příkladem může sloužit i nejznámější logograf Hekatáios z Milétu nebo lékař na perském dvoře Ktésiás. Většinou se však v dílech historiků setkáváme s prolínáním historie se zeměpisnými a etnografickými exkursy, které dokreslovaly celkovou představu o popisované době a prostoru.

Vždy i samotné dílo Hérodotovo slouží i jako zdroj zeměpisného poznání. Hérodotův zájem se kromě samotné historie a řekněme archeologie jednotlivých oblastí soustředí v nemalé míře na etnografické i přírodovědné zvláštnosti nikoli pouze krajin, které jsou v centru pozornosti jeho dějin, ale obohacuje své vyprávění i zprávami z cest do dalekých a neprobádaných končin jako např. do nitra Afriky či na daleký sever. Na začátku druhé knihy je třeba popsán Egypt i s upřesněním vzdáleností mezi nejvzdálenějšími či strategickými body a následuje polemika o toku Nilu. Nejpodrobnějším zeměpisným popisem je však popis země Skythů v knize čtvrté. Můžeme si všimnout, že Hérodotos se snaží podat většinou celkovou představu o charakteru a rozsahu daného území s vypočítáním hlavních hor, řek a národů a udáním jejich polohy, jak je to typické pro samotnou geografii - srovnejme např. úvody k jednotlivým kapitolám Mark. Podobně jsou pak pojaty zeměpisné exkursy i v dalších zeměpisných dílech, které se zabývají delším historickým úsekem, tedy celou historií nějaké země nebo historií povšechnou. Příkladem může být Knihovna Diodóra Sicilského (např. Egypt I.30), Dějiny Polybiovy (IV.38-42) nebo Historiae Philippicae Pompeia Troga (např. Sicílie - IV.1), které čerpaly především z řeckých historických spisů. Obdobné vykreslování mapy určité oblasti s povšechným vyznačením rozmístění hlavních orientačních bodů a národů spolu s rozsáhlejšími etnografickými exkursy nacházíme i v Caesarových Zápiscích o válce Gallské (např. Gallie: I.1; Británie: V, 12-14)

Jiným směrem, navážeme-li právě na Caesara, se historiografie ubírá v případě popisu tažení, čímž se do tohoto žánru dostává téměř periégétická tendence. Tak je tomu v případě různých popisů tažení Alexandra Velikého, kde samozřejmě nemohou být pominuty popisy krajin a obyvatel v zemích, které nebyly do té doby příliš známé. Tak je tomu samozřejmě v případě našeho Arriána či Curtia Rufa. Trochu bokem stojí Xenofontova Anabáse, která popisuje cestu vnitrozemím rovněž s četnými podobnými exkursy. Jak už bylo zmíněno, takový spis již může aspirovat i na označení cestopis, protože právě v případu Xenofontově se s historickými událostmi již téměř nesetkáme, ale zato je nám podáno v podstatě subjektivní vyprávění o cestě z Mezopotámie k Černému moři.

Obecně pak může být o historiografii řečeno, že samozřejmě pro periplús a periégési může být zdrojem historických poznatků. Na základě zmiňovaných historických děl se zdá, že historikové se často pokoušejí o předvedení uceleného obrazu o vzezření dané oblasti, mimořádnou pozornost pak historiografie věnuje etnografickým exkursům, v případě dostatku informací se snaží podat i ucelenější archeologii, tj. nejstarší dějiny popisovaného národa.

imaginativní próza

Bylo by vhodné zmínit se také o dílech, ve kterých se rovněž setkáváme se zeměpisnými prvky, ale narozdíl od ostatních děl jsou zcela výplodem fantazie autora. Jedná se jednak o romány dobrodružné, ale hlavně utopické, případně další podobné literární útvary. Cestování po celém známém světě po moři i po souši je jedním z významných prvků řeckého dobrodružného románu, a už hlavní hrdinové cestují dobrovolně či nedobrovolně. Samotné plavbě či cestě však není věnována zvláštní pozornost a čtenář se dočte hlavně o místech, která jsou spjata s nějakým dějem. Vzdálenost, jež je v románu překonána, však bývá značná, cesta samozřejmě neprobíhá přímo. Výjimečným dílem je v tomto smyslu Lúkiánův spis )Alhqou=j (istori/a, který je sám o sobě vlastně popisem plavby a v lecčems nám připomíná plavbu Nearchovu, ale samozřejmě mnohem více cestu barona Prášila - Münchhausena. Nearchovi se spis podobá i v tom smyslu, že, řekneme-li to vznešeně, jsou zde dostatečně popsány oblasti, jimiž loď proplouvá, spolu s etnografickými či přírodovědnými exkursy. Nejsou tu pominuty ani takové záležitosti jako doplňování zásob či poznámky o počasí a dokonce autor podává i délku plavby (nejčastěji ve dnech) mezi jednotlivými úseky, popřípadě podrobně popisuje krajinu i s vyměřováním navštívené země. To vše má dodávat ironisovanou autenticitu celého vyprávění a tento spis má tedy, navzdory všem svým pohádkovým motivům, v podstatě všechny hlavní znaky cestopisného periplu.

Jiného charakteru jsou řecké romány utopické, které mají blíže k periégési či geografii, jelikož je v nich popisována vlastně jedna oblast. Mezi taková díla patří například Euhémerův Posvátný nápis, Iambúlovy Sluneční ostrovy nebo také spis o Hyperborejcích Hekatáia z Abdér. Všechny tyto spisy či jiné podobné jsou nám, jak známo, dochovány buď v krátkém shrnutí nebo ve zlomcích. Kdybychom brali tyto spisy faktograficky vážně, označili bychom je za spisy etnografické, i když v dílech mohou být zmíněny i přírodopisné zvláštnosti popisované země a popsána města s pamětihodnostmi. V úvodu bývá naznačena poloha popisované země, po níž může následovat stručný popis, jak daná země vypadá. Z parafráze Iambúla vyplývá, že původní dílo bylo pojato jako vlastní svědectví autorovo z daleké cesty, podobně jako Lúkiánovo sci-fi, a neslo se tedy v jakémsi gulliverovském duchu (nejbližší paralelou k Iambúlovi se mi zdá čtvrtá kniha Gulliverových cest).

Z těchto stručných příkladů si můžeme připomenout, že metody, používané v zeměpisných spisech, které se pokouší co nejvěrněji zobrazit skutečný svět, mohou být jistě použity i v knihách, zabývajících se fikcí. Z mnoha takových děl vyplývá, že autoři četli naše periply a uměli si do nich dosadit patřičný příběh či použít jejich prostředky pro satiru či vyjádření filosofického názoru na uspořádání světa. Zdá se, že tyto prostředky mohou dodat těmto vymyšleným příběhům jakousi autenticitu a tak vlastně i více zaujmout samotného čtenáře, ve kterém tak může vyvolat leckdy i stín podezření, že má před sebou pravdivou zprávu. Koneckonců, kdo nám dnes může odpřísáhnout, že všechny informace, uvedené v periplech jsou skutečně pravdivé?

Spisy zabývající se etnografií a pamětihodnostmi

Etnografie je povětšinou těsněji spjata s historiografií, kde je obsažena formou různě dlouhých diskurzů. Máme však i některá díla, kde je etnografie přímo ve středu pozornosti. Nejtypičtějším příkladem by mohla sloužit například Tacitova Germania. Zde samozřejmě kromě samotného výkladu o germánských zvycích, způsobu boje a podobných záležitostech, nesmí chybět povšechný obraz, jak země bývaná Germány vypadá, kde jsou jaké kmeny rozmístěny atd. Je to tedy metoda geografická. Etnografie zabírá stěžejní místo i ve výtazích ze dvou zachovaných knih (I a V - tedy hlavně v této) spisu Peri_ )Eruqra=j qala/sshj Agatharchida z Knidu (2. stol. př.Kr.) . První kniha je etymologickým a mythologickým úvodem k dílu. Z knihy páté vysvítá, že metoda tohoto spisu byla v zásadě podobná periplu, protože je pozornost věnována kmenům a národům, žijícím podél Rudého moře. Narozdíl od periplu je tu tedy převažující prvek etnografický, kterému je v periplu většinou učiněno zadost pouhým výčtem názvů národů. Chybí zde také vyměřování a samozřejmě další atributy periplu - autor se pohybuje spíše po mapě než přímo po moři, jak to zřetelně cítíme z některých periplů. Jinou věcí je, že netušíme, jak vypadaly zbývající knihy Agatharchidova díla, takže třeba není vyloučeno, že se v nich zabýval i jinými než etnografickými záležitostmi. Kromě toho Agatharchidés napsal i zřejmě podobně vystavěná pojednání o Evropě a Asii.

Jistou podobnost s Agatharchidem nacházíme i ve spise )Ana/plouj Bospo/rou Dionýsia z Byzantia. Charakter tohoto díla ilustruje například již jeho úvod, kde se Dionýsios vypisuje ze svého nadšení nad krásou Bosporu, kterou by chtěl alespoň písemně zprostředkovat. Na začátku Dionýsova díla je spodobněno vyznačení hranic s celkovou zeměpisnou charakteristikou Bosporu a následuje (3-6) charakteristika vody, proudu a tvaru pobřeží, což jsou vlastně informace, které nacházíme rozložené i v periplech jakožto jednu odnož námořnických rad. Podobně jako v Agatharchidovi se autor zamýšlí i nad etymologií a většina díla se pak metodou periplu, tj. proplouváním Bosporu zabývá  zajímavostmi, přírodními krásami a chrámy, které tuto cestu lemují. Podobně jako v periplu jsou zde zmiňovány i všechny orientační body jako řeky, města či zátoky. Nenachází se tu však žádné vyměřování a další námořnické poznámky, protože účelem tohoto díla není podat stručnou zprávu, jak Bosporem proplout, ale ukázat čím je Bospor při proplouvání zajímavý. Jinými slovy to, co je v periplu omezováno na krátké zmínky, zde je hlavní náplní. Jsou tu i historické narážky nebo třeba, jak jsme to viděli i ve Stad., vyjádření názoru o tom, čemu se podobají pobřežní skály. Autorova cesta začíná u Athénina chrámu při vstupu do Bosporu a končí u Byzantia.

Jediným úplně dochovaným spisem, zaměřeným na pamětihodnosti, je Pausániova Perih/ghsij th=j  )Ella/doj, která, jak napovídá název se hlásí k tradici periégésí. Pausaniás má skutečně, podobně jako v je typické pro periégétickou metodu, rozdělenu látku podle oblastí. Typickým vzorcem je počáteční vymezení a oblasti, tedy naznačení jejich hranic  a procházka mezi nejzazšími kouty této oblasti. Hlavní náplní díla jsou pak popisy pamětihodností a uměleckých děl, které jsou protkány historickými a mythologickými exkursy. Často lze téměř sledovat krok autorův při jeho přecházení mezi jednotlivými místy.

Jak vidíme, spisy popsané v této kapitolce si vybírají jeden ze zeměpisných spisů jako vzorec pro strukturu celého díla. Uvedli jsme si příklady s využitím postupu geografického, periplútického i periégétického. Tytéž spisy se přitom užívají jednoho či více z těchto aspektů. Tato díla lze řadit v zásadě mezi zeměpisné spisy, případně je chápat jako zvláštní druhy periplů, periégésí apod. Hlavní rozdíl oproti ostatním zeměpisným spisům je v tom, že v nich nenacházíme takovou snahu o vytvoření určité zeměpisné představy o dané oblasti v mysli čtenáře, jehož pozornost je rozmělňována nerovnoměrnými popisy či exkursy.

Porovnání periégése a periplu

Za jednoho z nejstarších periégétů bývá považován Nymfodóros Sicilský (3. stol.), autor periégése svého ostrova Sicílie a mimochodem i několika periplů, z čehož všeho se v podstatě příliš nezachovalo. Z nejvýznamnějších děl je nutno si připomenout Oi)koume/nhj perih/ghsij od Dionýsia Periégéta z 2. stol. našeho letopočtu a asi o čtyři století starší spis připisovaný Skymnovi z Chiu. Pro oba spisy je charakteristická svázanost metrem, která například prakticky znemožňuje jakékoli vyměřování vzdáleností. V případě Dionýsiově se jedná o hexametr, u Skymna se setkáváme s iamby.

Podívejme se nejprve na strukturu těchto děl a její paralely v periplech. V díle Pseudo-Skymnově nacházíme poměrně rozsáhlý úvod, v němž je dílo věnováno pergamskému králi Nikomédovi II. Stejně jako například v předmluvě k  Pseudo-Skylakovi se zde dostane čtenáři přehled informací, které se ve spisu doví (69 ff.). Podobně jako např. ve Stad. je zde připomenuto i poslání tohoto díla - je určeno pro ty, kteří baží po studiu (toi=j qe/lousi filomaqei=n - 10), ale není pouze pro pobavení, ale i pro poučení a užitek (92-3). Dále jsou v této předmluvě, podobně jako v Mark. zmíněny prameny (109 ff.). Dílo Dionýsiovo je uvozeno popisem celé země, největších oceánů a zálivů - něco podobného jsme spatřili i u Mark. a Pseudo-Skylaka. Zajímavé je, že v následujících verších (58-173) je stručněji popsáno Středozemní (Vnitřní) moře. V díle jsou představeny zvláště jednotlivé tři světadíly, vždy jako úvod pro popis jednoho z nich (174ff., 270 ff., 620 ff.), podobně jako to vidíme u Mark. Zcela zvl᚝ jsou popsány všechny světové ostrovy (450 - 619), v podstatě nezávisle na sobě, ačkoli stejně jako u popisu všech tří světadílů autor postupuje ze západu na východ. Všechny tyto prvky nenacházíme u Pseudo-Skymna, zde děj postupuje plynule rovněž ze západu na východ mezi nějakých velkých předělů či přerušení. Zachovánu přitom máme vlastně jen Evropu, Asie je zlomkovitá.

Poetický charakter děl má rovněž za následek bohatší slovní zásobu než klasické periply a tedy i velmi malou frekvenci ustálených spojení a odkazovacích předložek typu a)po/ a meta/, které jsou v periplech tak časté. Zeměpisný popis oikumeny se sice zabývá v zásadě městy a hlavně pevninou, ale výrazně se nevzdaluje od moře. Samozřejmě v periégési nenacházíme námořnické rady, které se do tohoto žánru prostě nehodí. Úkol periégése je přece sloužit jako jakási učebnice zeměpisu, přehled o tom, jak svět vypadá a není průvodcem pro námořní plavbu a vlastně ani pro pozemní cesty.

Zato bývá periégésis bohatší o další exkursy. Objevují se zde četné i delší mythologické poznámky (např. Pseudo-Skymnos: Dardanos 681 - 693, Athény 559 - 564), mající většinou připomenout založení dané obce nebo místní zvláštnosti (např. Dionýsios: Faethón - jantar 288 - 293). Jsou tu i delší exkursy etnografické (např. Dionysios: Parthové 1040 - 1050, severoafrické kmeny 186 - 194), zmínky o zvláštních přírodních úkazech (např. Dionýsios: Thulé 580 - 586) a zajímavých živočiších (např. Dionýsios: Taprobané - mořské obludy: 596 - 599). Podobné poznámky jsme nacházeli i v mnohých periplech. Poněkud méně typické je odvolávání se na autory, ve kterých by se čtenář mohl o dané oblasti dovědět více (např. Pseudo-Skymnos: Hérodotos 565, Tímaios a Eratosthenés 412). Podobně se odkazoval hlavně na Xenofonta při cestě podél břehů Pontu jen Arriános. Mimořádná obliba mythologické látky u dvou předvedených periégétů může zřejmě souviset i s básnickými či dokonce epickými ambicemi těchto spisovatelů.

Jak už bylo řečeno v úvodní části, s periégésí lze spojovat i pozdější výraz chórografie, která užívá v zásadě stejných prostředků a rovněž se v ní jedná o postupné popsání jednotlivých zemí. Bylo by vhodné zde zmínit alespoň dvě díla římská, která nám poslouží jako další ilustrace rozdílů periplu proti periégési, potažmo chórografii. Na prvním místě uvedu spis Pomponia Mely De chorographia z 1. poloviny 1. století po Kristu a dále třetí až šestou knihu díla Naturalis Historia od Plinia Staršího (23 - 79). Vedle nich pak můžeme pro srovnání postavit i Strabónovu Geografii, která byla napsána o století dříve. Zřetelně si všimneme podobností s Mark., který je téměř o čtyři století mladší než nejmladší z těchto autorů a je pochopitelné, že některé jejich prvky a postupy jsou shodné. Oproti Dionýsiovi Periégétovi a Pseudo-Skymnovi postupují tyto tři spisy již čistě podle jednotlivých zemí jakožto celků a nepřidružují se již tolik moře jako Dionýsios a Pseudo-Skymnos. Všechny spisy také začínají, podobně jako většina periplů na západě a postupují na východ. Strabón a Plinius začínají, ve shodě s tradicí, svůj popis Hispánií, Mela ale začíná africkými zeměmi, tedy Mauretánií. Co se týče samotné struktury děl, Strabónovy první dvě knihy jsou zasvěceny samotné geografii, globálnímu pohledu na celý svět a kritice dosavadních zeměpisců. Stručné rozdělení světa a krátký popis tří světadílů nacházíme i v úvodu Pomponia Mely. Mimoto u všech děl se nachází, podobně jako u některých periplů stručná předmluva autorova, v níž uvádí, co čtenář v díle najde, případně své dílo obhajuje.

V díle De chorographia se vůbec nevyměřuje, podobně jako v Dionýsiovi, naproti tomu Strabón měří na stadia a Plinius na kroky. Podobně jako v Markiánovi obsahuje každá kapitolka, věnovaná jedné zemi či oblasti stručný úvod s vymezením, případně vyměřením této oblasti. Římané uvádějí ve svých spisech poznámky k historii, především mající souvislost s historií římskou. Občas svůj spis doplní také o mythologické exkursy (Amazonky, Paris atd. v Melovi). Stejně jako ve většině dosud zmíněných děl je historie či mythologie často spjata se založením konkrétní obce. Podobně jako to bylo rozebráno i u Dionýsia a Pseudo-Skymna, i zde se nacházejí četné exkursy přírodovědné, etnografické a někdy s odkazem na konkrétního spisovatele či cestovatele (např. Mela: Hannón, Eudoxos III.79 ff.). Strabón je pak samozřejmě jakousi encyklopedií tehdy známého světa, s mnoha podrobnými příběhy a popisy. Základní schéma jeho díla však od 3. knihy v zásadě sleduje metodu periégétickou. Díky Strabónovi se nám pak zachovaly i popisy cest některých cestovatelů, jejichž díla se nám nezachovala. Za mnohé uvedu výpravu Strabónova přítele Aelia Galla do Sáby (XVI. 4. 22 - 24) nebo pokus o obeplutí Afriky Eudoxa z Kyziku (II. 3. 4).

Obecně pak můžeme říci, že periégése je bezpochyby žánr periplu nejbližší a z formálního hlediska se mu dosti blíží, zvláště pokud jde například o zmíněné básnické periégése, u nichž je zřetelně vidět, jak může být hranice těchto dvou žánrů tenká. Vždy v takovém Pseudo-Skylakovi také nenalézáme minimální informace pro námořníky a v podobných případech lze téměř říci, že rozhodnutí, máme-li považovat to které dílo za periplús či periégési, závisí čistě na skutečnosti, je-li z díla patrno, že cesta je vedena po moři. Také všemožné kulturní i vědecké exkursy nalézáme v obou žánrech, i když v periégési ve větším množství. Pro periégési pak není tak důležité vyměřování vzdáleností, protože u většiny z nich se většinou nepředpokládá, že podle ní někdo bude někdy cestovat. Také můžeme konstatovat, že mnohé periply si mnoho svých prvků v postatě půjčují od příbuzných žánrů, pro přehlednost přidávají ryze geografické pasáže či rozdělují plavbu na jednotlivé úseky podle oblastí, jak to vidíme právě v periégésích.

 

 

Vztah periplu a geografie

Již v úvodu jsme si řekli, že rozdíl mezi geografií v antickém smyslu a periégésí s periplem spočívá zejména v hledisku. Geografická metoda pohlíží na zemi, a to nejčastěji na celou oikumenu jako na celek, snaží se co nejpřesněji vyznačit a pochopit tvar a povahu celé země i jejich jednotlivých částí. Není třeba připomínat, že geografie má hodně blízko k matematice a astronomii a právě znalci těchto věd se mohli dostatečně věnovat i vědeckému, přesnému  a globálnímu popisu země.

Předchůdcem této geografie je đĺńßďäďň, žánr, zpočátku pevně připoután k periégési či periplu, ale i k filosofii. Původně se totiž autoři snažili přijít především na to, jak země vypadá jako celek, při čemž ještě, narozdíl od geografů nepoužívali matematických prostředků. Výsledkem takovéto snahy měla být mapa. Ke zhotovení takové mapy bylo třeba zkušeností získaných z periplů a periégésí, případně astronomickým pozorováním. Tuto mapu nebo představu o světě pak mohl upravovat určitý filosofický názor. Tak můžeme sledovat například Aristotelův názor o tvaru země ve 14. kapitole 2. knihy jeho spisu O nebi. Za nejstaršího autora mapy světa (đßíáî) bývá považován filosof Anaximandros (610 - 546), který využil i zkušeností chaldejských učenců. Ze zlomků Hekataiova (5. stol.) a Dikaiarchova (přelom 4. - 3. stol.) shodně pojmenovaných Peri/odoj th=j gh=j  je patrné, že tento žánr skutečně úzce souvisí s periégésí, jelikož kromě popisu samotné mapy celého světa zde spatřujeme zmínky o národech, které obývají jednotlivé oblasti. Zdá se tedy, že tato díla byla dosti blízká i zmiňovaným periégésím či některým periplům, které mají v úvodu rovněž popsán obraz celého světa.

Obrat vzešel z astronomie a geometrie. Otcem geografie je tak uznáván Eratosthenés z Kyrény (275 - 195). Rovnoběžky a poledníky v našem smyslu slova zavádí Hipparchos z Níkaje (2. stol. př.Kr.) a svůj vrchol tento směr poznal v Klaudiovi Ptolemaiovi (asi 90 - 168). Jaký je pak vztah geografie k  periplu a periégési? Všimněme si především základního rozdílu, jímž je relativní vyměřování periplu, kdy jsou uváděny většinou vzdálenosti pouze mezi dvěma místy, oproti snaze o absolutní určení polohy obcí a orientačních bodů. Z toho vyplývá i charakter vztahu mezi periplem a geografií - geografie využívá periplu a v určité míře  periégése  jakožto zdroje pro vlastní výpočty. Porovnáváním jednotlivých relativních údajů, obsažených v periplech a periégésích se snaží určit přesnou polohu a ve svém důsledku i nalézt možnost se dostat do nějakého cíle z více směrů a nikoli pouze z jednoho, jak nabízí většinou periplús.  Tak například polemizuje o přesné poloze některých míst se svým předchůdcem Marinem Klaudios Ptolemaios při rozboru zprávy (tedy periplu) o výpravě cestovatele Diogena do Indie (I.9).

Většina Ptolemaiova díla pak je již rozepsaná mapa s měřítkem, významně se tedy liší od periplu i periégése. Ptolemaios rozděluje své dílo vlastně na mapy jednotlivých oblastí, kde po krátké charakteristice vypíše přesnou polohu jednotlivých orientačních bodů a vyjmenuje zdejší národy a řeky. Není zde tedy místa pro další exkursy a vyprávění. To je právě i rozdíl mezi Strabónem a Ptolemaiem. Strabón totiž používá periégétickou šablonu, která je mu základní osnovou, na niž navěšuje další příběhy a popisy (je vlastně takovým zeměpisným Hérodotem). Ptolemaios konkrétně popisuje mapu, kterou má před sebou. V této souvislosti musí být zmíněno, že ačkoli periplús je jedním z pramenů, který je absorbován geografií, existuje i proces opačný, kdy se dílo geografické stává studnicí vědomostí, na jejímž základě je vytvořen periplús. Jedná se samozřejmě o Markiána, v jehož periplu se tak vlastně zrcadlí vývoj zeměpisné literatury a který tak shrnuje prostředky nacházené v ostatních zeměpisných spisech.

Shrnutí charakteristických znaků periplu

Seznámili jsme se tedy blíže s žánrem periplús a probrali si charakteristické znaky a prvky, které se v něm objevují. Základním posláním těchto spisů je tedy informovat o určité námořní cestě a podat k jejímu popsání co nejvíce především praktických informací, které se mohou případnému uživateli hodit. Adresátem většiny periplů byl tedy pravděpodobně námořník nebo navigátor nějaké lodi, často obchodní, který si díky existenci děl jako periplús mohl naplánovat cestu předem, propočítat si, jak dlouho tato cesta bude trvat, případně čeho se má vyvarovat. Charakteristickým znakem periplús je tak stručné a věcné podávání čistých informací, přičemž se autor zpravidla zdržuje jakékoli rétoriky. Dílo je pojato jako rozpis vzdáleností mezi přístavy a orientačními body podél pobřeží určitého moře, spolu s dalšími námořnickými postřehy a poznámkami, mezi něž patří zejména informace o podmínkách přistávání, možnostech doplnění sladké vody a rady týkající se počasí a větrů. Máme zde příklad periplu, v jehož zájmu jsou i otázky obchodní. Tím se stává periplús  jakousi protiváhou periégése, která  je věnována širší veřejnosti a je určena k poučení nejen o vzdálených zemích. Její užití není tak ohraničeno jako u periplús. Periégése pak obsahuje kromě samotného popisu oblastí a v nich umístěných měst a národů i další exkursy, mezi něž patří zejména pasáže etnografické, mythologické, historické a přírodovědné.  Některé periégése věnují pozornost pamětihodnostem. Tyto prvky se v omezenější míře vyskytují i v mnohých periplech, kde slouží pro zpestření jinak věcné látky. Periply a v menší míře periégése slouží jako základní prameny pro tvorbu geografických spisů, které se jejich relativní poznatky snaží kritickým posuzováním a matematicko-geometrickou metodou přeměnit v absolutní představu o přesné poloze jednotlivých orientačních bodů na zemi. Geografické postupy jsou však využívány i jako doplnění, zpřehlednění či úvod k periégésím, ale i periplům. Periplús obsahuje i četné prvky, které můžeme vzácně objevit i v eposu, historických dílech či románech. V historiografii pak převládá spíše metoda periégétická, která koneckonců na historiografii vyrostla. Autoři mnohých románů byli zřejmě se zeměpisnými díly obeznámeni.

klasifikace periplu

Jednotlivé periply můžeme klasifikovat podle dvou kritérií. Prvním je přítomnost, nepřítomnost a podíl prvků, které nepatří primárně k hlavnímu zájmu periplu. Tak se dostáváme ke spisům, které mají více či méně společných rysů s periégésí či geografií, případně v nich jeden prvek nad ostatními převládá (např. periply se zaměřením na mezinárodní obchod). Druhým kritériem je autorova perspektiva. Cestopisné periply můžeme chápat buď jako sám žánr (cestopis) či jako samostatný podžánr periplu na základě skutečnosti, že i ony vlastně splňovaly požadavky periplu a mohly sloužit jako popis cesty do méně známých krajin i jako pramen pro velká geografická díla. Rozdíl mezi běžnými periply a periply cestopisnými je v perspektivě, která je nám nabízena autorem. Tato je buď objektivní nebo subjektivní. Můžeme také říci, že cestopisný periplús je vlastně původnější, protože obsahuje popis konkrétní cesty očima samotného autora, běžný periplús se však již tuto perspektivu snaží kvůli snadnější manipulaci se spisem objektivizovat a tím i zestručnit. V některých periplech pak nacházíme jakousi komunikaci se čtenářem, kdy se autor, přející si zaměřit čtenářovu pozornost na určité významné místo, obrací na čtenáře přímo. Z dnešní perspektivy by se dalo hovořit o dvou velice příbuzných žánrech - periplu a cestopisu.

specifika jednotlivých periplů

Viděli jsme, jak se jednotlivé prvky prolínají v dochovaných exemplářích periplů, a mohli jsme tak konstatovat, že přes pokus stanovit jakýsi rámec nebo vymezení tohoto žánru, se setkáváme s díly často dosti odlišnými co do kompozice a přítomností jednotlivých prvků a poznámek. Za typového představitele periplu  si dovoluji označit dílo Stadiasmo_j th=j mega/lhj qala/sshj, v němž je nejvíce patrná snaha o co největší podřízenost účelu napsání díla a jedná se tak jednoznačně o námořnickou příručku pro plavbu ve Středozemním moři. Dílo je charakterizováno také absencí exkursů, týkajících se etnografických, mythologických nebo podobných otázek. Věnování díla bratrovi autora umožňuje lepší kontakt se čtenářem, který je často osobně veden nebo poučován. Širší záběr má Peri/plouj th=j )Eruqra=j qala/sshj, v němž autor používá květnatějšího stylu psaní a přidává k hlavní linii svého popisu četné další poznámky a exkursy. Z předvedených periplů se jedná vlastně o dílo stylem i materiálem nejbohatší a tedy i nejčtivější. To je způsobeno částečně i jistou zodpovědností autora podrobněji popsat málo známé oblasti. Zájem tohoto spisu se navíc soustředí i na otázky námořního obchodu a můžeme proto nahlížet na většinu v díle obsažených poznámek i z tohoto hlediska. V periplu Pseudo-Skylakově se sice setkáváme s mnohými zajímavými exkursy, ovšem narozdíl od předchozích děl tento spis neobsahuje námořnické rady a další cenné poznámky k plavbě. Vyznačování vzdálenosti ve Pseudo-Skylakovi a i v Eryth. není tak důsledné jako ve Stad. Tato díla rovněž spojují poslední kapitoly Skyl., které se svou náplní (hlavně exkurs o životě Aithiopů) blíži obsahu Eryth.

Trochu stranou jako by byla další dvě popisovaná díla. Markiános se svým stylem totiž dosti blíží periégési, případně dílů geografickým. Záměr jeho díla je pravděpodobně bližší spíše těmto spisům, tedy poučit. Věnuje velkou pozornost zejména geografickým údajům a vyměřováním jednotlivých oblastí, zatímco samotný vložený periplús se soustředí pouze na vzdálenosti a soupis měst a dalších orientačních bodů bez dalších poznámek. Výše jsou zmíněny i některé společné znaky s dílem Skyl., u něhož je rovněž popis pobřeží rozdělen do jednotlivých oblastí, které často představují určitý uzavřený celek. Zvláštnost díla Arriánova spočívá rovněž v záměru autora. Jedná se, jak už bylo několikrát zmíněno, o cestovní zprávu, ve které tedy nechybí i určité pracovní  pasáže. Navíc má celý spis v podstatě formu dopisu. Tato formální nerovnováha způsobuje i silnou nerovnováhu ve struktuře. V díle se tedy střídají ryze periplútické pasáže, připomínající styl Stadiasmu, s kapitolami vyprávěcími a popisnými, čímž se přibližuje spíše spisu Hannónovu, který je vlastně rovněž cestovní zprávou. Pozdní přepracování Arriánova spisu (Eux.) se snaží tyto nerovnoměrnosti vyrovnat a je nám důkazem o četbě Arriánova díla v pozdních staletích. Dílo je tak přizpůsobeno ke snadnějšímu užívání při navigaci.

Pro malý počet dochovaných děl nemůžeme zcela objektivně posuzovat charakter tohoto žánru, který byl jistě ve své době dosti oblíben a má samozřejmě své četné pokračovatele i dnes v podobě průvodců a atlasů. I při větším počtu spisů bychom ale museli konstatovat, že jejich obsah se může lišit podle toho, co považoval ten či jiný autor za důležité a za jakým konkrétním účelem tento spis napsal. Jinak ale vidíme zřetelný kontrast mezi pasážemi či celými spisy, které se zabývají méně známými krajinami a jsou svého druhu objevné a spisy, ve kterých se popisuje plavba po relativně známých vodách.

 

 

ZÁKLADNÍ LITERATURA

Vydání

Müller, K., Geographi Graeci Minores I, II, Paris 1855-61

Jacoby, Fragmenta Historicorum Graecorum

Diller, A., The Tradition of the Minor Greek Geographers, Lancaster 1952 (mj. vydání anonymního Periplús Pontú Euxeinú)

Frisk H., La Périple de la Mer Érythrée, Göteborg Paris 1966

Arrien, Périple du Pont-Euxin vyd. A. Silberman, Paris 1995

Nordeskiöld A.E.,  Periplus, Stockholm 1897

Arrian, Der Alexanderzug/Indische Geschichte I., II., Berlin 1985

Avienus F. - Ora Maritima (Ed.Schulter) - Barcelona/Berlin 1955

Souhrnné

Berger, H., Geschichte der wissenschaftlichen Erdkunde der Griechen I. - IV. Leipzig 1887

Horák, B., Dějiny zeměpisu I., Praha 1954

Casson L., Ships and Seamanship in the Ancient World, Princeton 1971

Thomson, History of Ancient geography, Cambridge 1948 , překlad: Toěńoí Äć.O. - Čńňođč˙ äđeâíeé ăeoăđaôčč, Ěońęâa 1953

Kretschmer K., Geschichte der Geographie, Berlin/Leipzig 1912

Aíňč÷ía˙ ăeoăđaôč˙, ńońňaâ. Ě.Ń. Áoäíađńęčé,  Ěońęâa 1953

Studie

Peretti A. - Dati storici e distanze marine nel Periplo di Scilace; v: Studi classici e orientali 37/s.13-137

La piů antica navigazione; v: Studi classici e orientali 18/od s.129

Peretti A. - Teopompo e Pseudo-Scilace; v: Studi classici e orientali 12

Casson L. - The sea route to India, Periplus maris Erythrei; v: Classical Quaterly XXXIV./1984, s. 473-9

Öčđęčí Ţ.Á. - Ďeđâűe ăđe÷eńęče ďëaâaíč˙ â Aňëaíňč÷eńęoě oęeaíe - Âeńňíčę äđeâíeé čńňođčč 1966/98, ń. 116-28