VELLEIUS PATERCULUS:

HISTORIAE ROMANAE II.82
práce k semináři z didaktiky
Vladislav Knoll, 3.ročník, řečtina-latina
2002
 

 

 

O autorovi:

C. (Gaius) Velleius Paterculus se narodil roku 19 př. Kristem v Kampánii. Po absolvování vojenské a úřední kariéry působil jako legát legií v Germánii, Pannonii a Dalmacii. Roku 15 n.l. se stal praetorem Roku 30 n.l. dokončil své dílo Historiae Romanae, které věnoval svému příteli M. Viniciovi, který se toho roku stal konsulem. Spis se skládá ze dvou knih, z nichž je v úplnosti zachována pouze ta druhá. Rok smrti tohoto římského historika a rhétora není znám.

Děj následujícího textu se odehrává roku 36 a popisuje nezdařenou výpravu M. Antonia proti Parthům a co následovalo po ní.

Text:

Qua aestate Caesar tam prospere sepelivit in Sicilia bellum, fortuna, in Caesare et in re publica mitis, saeviit ad Orientem. Quippe Antonius cum tredecim legionibus ingressus Armeniam ac deinde Mediam et per eas regiones Parthos petens habuit regem eorum obvium. 2 Primoque duas legiones cum omnibus impedimentis tormentisque et Statiano legato amisit, mox saepius ipse cum summo totius exercitus discrimine ea adiit pericula, a quibus servari se posse desperaret, amissaque non minus quarta parte militum captivi cuiusdam, sed Romani, consilio ac fide servatus est, qui clade Crassiani exercitus captus, cum fortuna non animum mutasset, accessit nocte ad stationem Romanam praedixitque, ne destinatum iter peterent, sed diverso silvestrique pervaderent. 3 Hoc M. Antonio ac tot illis legionibus saluti fuit; de quibus tamen totoque exercitu haud minus pars quarta, ut praediximus, militum, calonum servitiique desiderata tertia est; impedimentorum vix ulla superfuit. Hanc tamen Antonius fugam suam, quia vivus exierat, victoriam vocabat. Qui tertia aestate reversus in Armeniam regem eius Artavasden fraude deceptum catenis, sed, ne quid honori deesset, aureis vinxit. Crescente deinde et amoris in Cleopatram incendio et vitiorum, 4 quae semper facultatibus licentiaque et adsentationibus aluntur, magnitudine, bellum patriae inferre constituit, cum ante novum se Liberum Patrem appellari iussisset, cum redimitus hederis crocotaque velatus aurea et thyrsum tenens cothurnisque succinctus curru velut Liber Pater vectus esset Alexandriae.

Překlad:

Tou dobou, kdy Caesar skončil tak úspěšně válku na Sicílii, na Východě zuřil Osud, který byl k Caesarovi a římskému státu příznivý. Antonius totiž se třiceti legiemi táhl do Arménie a pak do Médie. Když postupoval těmi parthskými kraji, zkřížil mu cestu parthský král. 2 Nejdříve Antonius ztratil dvě legie se všemi zavazadly a válečnými stroji a také legáta Statiana a brzy při největším ohrožení celého vojska čelil takovým nebezpečím, že ztrácel naději, že by jim mohl uniknout. Po ztrátě ne méně než čtvrtiny vojáků byl zachráněn díky radě a důvěryhodnosti nějakého zajatce, původně Římana, který byl po Crassově porážce zajat parthským vojskem. Protože zvrat osudu nezměnil jeho smýšlení, přišel v noci k římské stráži a poradil jim, aby nešli po předem určené cestě, ale dali se jinudy a lesem. 3 Toto M. Antonia a všechny jeho legie zachránilo. Ale z těchto legií a vlastně z celého vojska zbyla, jak už jsme uvedli, ne méně než čtvrtina vojáků, jízdy a otroků chyběla třetina. Ze zavazadel nezůstalo skoro nic. Tento svůj útěk nazýval Antonius vítězstvím, protože vyvázl živý. A tak třetího léta se vrátil do Arménie a jejího krále Artavazda, který jím byl lstí oklamán, spoutal řetězy, a to zlatými, aby bylo jeho důstojnosti učiněno zadost. Plamen Antoniovy vášně ke Kleopatře dále rostl, ale také se zvětšovalo množství chyb, 4 které se rozmáhají kvůli majetku, svévoli a lichocení. Antonius se rozhodl vyhlásit své vlasti válku. Už předtím přikázal, aby jej nazývali novým Otec Dionýsem, potom co byl po Alexandrii vezen ověnčen břečťanem a se zlatou korunou, thyrsem a koturnami jako Otec Dionýsos.

Lexikální komentář:

Qua aestate (původně léto - fr. été, zde ale použito, stejně jako leckdy v češtině ve smyslu rok) Caesar tam prospere (složeno pro+spero; souvisí se slovy prosperující, prosperita) sepelivit in Sicilia bellum, fortuna (osud > zvraty osudu: štěstí, neštěstí > obecně zvraty, nepokoje > rum. furtună: bouře), in Caesare et in re publica (pův. věc veřejná, označení římského státu, podtrhující účast lidu na vládě > kalk pol. rzeczpospolita) mitis, saeviit ad Orientem (Orient - pův. ze slovesa oriri: tam kde vychází Slunce, totéž řecky Anatolie). Quippe Antonius cum tredecim legionibus ingressus (od slovesa gradior, souvisí s gradus > něm. Grad, rus. ăđaäóń, (stupeň, např. Celsia) ăđaäóńíčę (teploměr); gradatio > gradace - stupňování),  Armeniam ac deinde Mediam et per eas regiones (pův. od regere -řídit > ovládaná země, čes. region - oblast) Parthos petens (zde směřovat, jinak žádat) habuit regem (tj. Fraatés IV.) eorum. 2 Primoque duas legiones cum omnibus (všimněte si: omnibus se stalo názvem pro hromadný dopravní prostředek, tj. všem > autobus, trolejbus) impedimentis tormentisque et Statiano legato amisit, mox saepius ipse cum summo (z tím souvisí summa> suma/souhrn, součet) totius exercitus discrimine ea adiit pericula, a quibus servari se posse desperaret (de+sperare > šp. desperado > desperát), amissaque non minus (čes. mínus, lat. ale minus - krátce) quarta (hudebně interval kvarta) parte militum captivi (od slovesa capere) cuiusdam, sed Romani (od slova Roma, z tohoto slova pak název pro románské jazyky), consilio (rada v obou smyslech: conseil, council...) ac fide servatus est, qui clade Crassiani exercitus captus, cum fortuna non animum mutasset (muto > čes. mutace; mutovat), accessit nocte ad stationem (stráž, podobně: kozácká stanice) Romanam praedixitque, ne destinatum (> osud ang. destiny, it. destino...) iter peterent, sed diverso silvestrique (> Silvestr, od slova silva - les) pervaderent. 3 Hoc M. Antonio ac tot illis (> člen určitý v románských jazycích kromě Sardínie, Mallorky a Costa Brava) legionibus saluti (záchrana; jinak pozdrav>  salut-ahoj > fr. > rum.) fuit; de quibus tamen totoque exercitu haud minus pars (> politická strana party, parti, partido, Partei, ďađňč˙..) quarta, ut praediximus, militum, calonum servitiique desiderata tertia (tercie - interval v hudbě) est; impedimentorum vix ulla superfuit (super - pův. nahoře, nad). Hanc tamen Antonius fugam (fuga - hudební forma vzniklá v baroku) suam, quia vivus exierat, victoriam (>Viktórie) vocabat. Qui tertia aestate reversus in Armeniam regem eius Artavasden (zde řecká koncovka akuzativu) fraude deceptum catenis, sed, ne quid honori (> doctor honoris causa) deesset, aureis vinxit. Crescente deinde et amoris in Cleopatram incendio et vitiorum, 4 quae semper facultatibus (v pl. majetek: finanční možnosti; schopnost, možnost > fakulta) licentiaque (> licence - možnost) et adsentationibus aluntur, magnitudine, bellum patriae (od pater, tj. otčina, fr. patrie) inferre constituit (> konstituce = ústava - základní zákon státu, státní uspořádání), cum ante novum (> fáze měsíce nov) se Liberum Patrem appellari (fr. appeller - jmenovat se) iussisset, cum redimitus hederis coronaque velatus aurea et thyrsum tenens cothurnisque succinctus curru velut Liber Pater (podobně Vater, father) vectus esset Alexandriae.

Historie a reálie:

Caesar - synovec C. Iulia Caesara C. Octavius (*63) se po smrti diktátora (44) stává podle závěti adoptivním synem Caesarovým a přijímá jeho jméno. Podle svého původního otce mu zůstalo jméno Octavianus. Roku 27 mu byl senátem udělen čestný titul Augustus.

in Sicilia bellum - jedná se o válku na západě proti Sex. Pompeiovi (*75, syn Cn. Pompeia). Sex. Pompeius žil po bitvě u Mundy, v níž byl se svými bratry Caesarem poražen (45), v Hispánii. Po Caesarově smrti postupně ovládl Tyrrhénské moře a ostrovy a ohrožoval zásobování Itálie. Triumvirové se dohodnou se Sex. Pompeiem v Misenu (39) a vlastně ho přibírají mezi sebe. Válka, o níž je zde zmínka, se odehraje v letech 37-36. Octavianův vojevůdce Agrippa Sex. Pompeia poráží u Myl a u Naulochu u Sicílie. O rok později je Sex. Pompeius zabit v Mílétu.

M. Antonius (*82) byl Caesarovým přítelem a vojevůdcem. Po Caesarově smrti (44) uzavírá triumvirát (spolek tří mužů, r. 43) s Caesarovým adoptivním synem a Lepidem. O rok později poráží Caesarovy vrahy u Filipp. Říše je rozdělena mezi triumviry a M. Antoniovi připadá východ, kde se žení s Kleopatrou. Neshody s mladým Caesarem (Lepidus brzy ztratil vliv) vyvrcholí bitvou u Aktia (31), ve které je M. Antonius s Kleopatrou poražen. Při vstupu Octavianově do Alexandrie (30) páchá M. Antonius sebevraždu.

legio (legie): od slova legere - vybírat, tj. vojsko sebrané při odvodu > vojenský útvar, za císařství až o 6000 mužích, který se dělil na deset kohort, 30 manipulů a 60 centurií. K legii patřila ještě jízda a  pomocné sbory

Armenia - do 6.století před Kristem se na území dnešní Arménie rozkládala říše Urartu. Poté byla podrobena Médy, pak se stala částí Perské říše. Historické území se dělilo na Arménii Malou se sídlem v Ani-Kamach u jezera Van (v dnešním Turecku), která se osamostatnila po smrti Alexandra Velikého, a Arménii Velkou, se sídlem v Artašatu a Armaviru (obě na Araksu v dnešní Arménii). Velká Arménie se definitivně dočkala samostatnosti roku 189 př. Kr. po porážce Antiocha III. Římany (Scipionem), kdy se stratég (satrapa) Artašes prohlásil nezávislým na Seleukovcích. Největšího rozmachu (ve starověku) dosáhla za Tigrana Velikého (95-56). Ten ale musel uznat římskou svrchovanost po dobytí Artašatu roku 66, kde se skrýval jeho zeť Mithridatés VI. Pontský, proti kterému vedli Římané válku.

Media - říše, založená podle Hérodota roku 673 Deioklem, který sjednotil místní kmeny a založil hlavní město Ekbatanu (Hamadán v západním Íránu). Největšího rozmachu dosahuje za Kyaxara, který válčil roku 585 s Lýdy, a za jeho syna Astyaga, který byl asi roku 549 poražen svým vnukem Kýrem a Médie byla začleněna do Perské říše.

Parthi - íránský národ, jehož představitel Arsakés založil kolem roku 250 stát se sídlem v Hekatonpylu (severovýchodní Írán). Země byla původně perskou a seleukovskou satrapií, ovšem asi r. 208 musel Antiochos III. uznat její nezávislost. Parthská moc se rozšířila postupně až k Eufratu a sídelním městem se stal Ktésifón (nedaleko dnešního Baghdádu). Dějiny parthské říše končí bitvou na planině Óhrmazdakán (224 po Kristu), kdy byl poslední parthský král Ardaván poražen a zabit Ardašírem z rodu Sasánovců.

impedimenta - souhrnný název pro vozatajstvo a zavazadla, tj. veškeré technický materiál a pomocný personál (i lékaři a kupci), dopravovaný na vozech a soumarech. Název pro vozataje byl pak calo.

 

tormenta (od slova torquere - točím). Je to souhrnný název pro metací stroje, určené zejména pro dobývání měst a pevností. Šlo vlastně o velké praky. Bylo možné metat šípy (catapulta) nebo kameny (ballista).

legatus - tímto slovem se původně označoval senátor, který byl pověřen zvláštním úkolem. U vojska se jednalo o rádce vojevůdcova, později to byla důstojnická hodnost.

clades Crassiana  Roku 54 se stal M. Licinius Crassus (*115), jeden z triumvirů a vítěz nad Spartakem (71), místodržícím Sicílie. Již téhož roku podnikal menší výpravy za Eufrat a začal připravovat velké tažení. Odmítl jednání s parthskými posly i pomoc od arménského krále Artavazda (vizte). Na jaře roku 53 se vydal přes Eufrat. Po nějaké době narazili na vojsko parthského vezíra Súréna, jehož vojsko ale Římany jen ostřelovalo. M. Crassus  poslal proti Súrénovi svého syna Publia (sloužil i s Caesarem v Gallii), ale ten poražen a nechal se probodnout svým vojákem, aby nepadl do zajetí. M. Crassus se s vojskem stáhl do Carrh (dnes na severní hranici Sýrie), kde byla římská posádka. Po nějaké době Crassus z Carrh vytáhl a byl nedaleko na hlavu poražen. Ve zmatku po podpisu mírové smlouvy byl zabit a jeho hlava se stala rekvizitou pro představení Euripidových Bakchnatek, pořádaných na Artavazdově dvoře parthským vladařem Orodem. V textu popisované tažení Antoniovo mělo být další pomstou (po tažení P. Ventidia Bassa v letech 39-38) za tuto katastrofální porážku.

Artavazdés III. byl synem arménského krále Tigrana Velikého a Kleopatry, dcery Mithridata Pontského. Po smrti svého otce (56) se stal arménským králem, ale musel být potvrzen Římem. Roku 53 nabídl Crassovi pomoc při tažení proti Parthům, po odmínutí se ale sám přidal na parthskou stranu, díky čemuž získal Malou Arménii. Artavazdés byl prý i literárně činný, psal a uváděl řecké divadelní hry. Roku 36 byl Antoniem obviněn z neúspěchu další římské výpravy proti Parthům (o které je zde řeč) a za dva roky byl při Antoniově trestné výpravě do Arménie zajat a odvlečen do Alexandrie. V tamějším žaláři zemřel roku 31.

Cleopatra (*69) byla dcerou Ptolemaia XII., po jehož smrti (51) se stala královnou Egypta spolu se svým bratrem Ptolemaiem XIII. Byla však brzy vyhnána, ale Caesar ji na trůn po Alexandrijské válce (48) opět dosadil spolu s jejím bratrem Ptolemaiem XIV. Od Caesara má syna Ptolemaia XV. Kaisariona. V letech 46-44 je na návštěvě v Římě. Za doby 2. triumvirátu žije na východě s M. Antoniem, s nímž slaví r. 37 svatbu po makedonském způsobu. Oba jsou poraženi v bitvě u Aktia (31) a po dobytí Alexandrie Octavianem páchá Kleopatra 14 dní po svém manželovi sebevraždu.

Liber byl původním zemědělským italským bohem. Roku 494 mu byl (a Libeře a Cereře) postaven v Římě chrám, který se stal centrem plebejců. Svátkem Libera byla Liberalia (17. března), kdy se občané veselili v maskách z kůry a listí a zpívali žertovné písně saturnským veršem. Bůh byl ztotožněn s řeckým Dionýsem (= Bacchus), za hellénismu pak s Osiridem (egyptský bůh Usire, který vládl po svém zavraždění v podsvětí). V této souvislosti je v našem textu zmíněn M. Antonius jako nový Osiris a Kleopatra jako jeho žena Ísis (egyptská bohyně Eset, jejíž kult byl za hellénismu velice rozšířen).

cum redimitus hederis coronaque velatus aurea et thyrsum tenens cothurnisque succinctus - Dionýsovy atributy: břečťan jako symbol vína, thyrsos: tyč ovinutá břečťanem, na jejímž vrcholku byla piniová šiška se stužkami - symbol bakchického nadšení; koturny: vysoké boty, užívané tragickými herci.

Alexandria - město na středozemním pobřeží Egypta, založené Alexandrem Velikým roku 332. Bylo samostatnou polis a vlastně k Egyptu nepatřilo. Ptolemaios I. ji roku 311 volí za své sídelní město. V Alexandrii se nacházelo proslulé Múseion s rozsáhlou knihovnou.