Staré pověsti polské

Vladislav Knoll

Kdo by neznal první ze Starých pověstí českých, kde vystupuje praotec Čech se svým bratrem Lechem. Když Čech stanul na hoře Řípu, naše země se mu tak zalíbila, že se zde rozhodl usadit a založit zde nový národ. Všichni vědí, že měl bratra Lecha. Povězme si tedy, co se dělo s Lechem, jeho potomky a nástupci, jak nám o tom píšou různé české a polské kroniky. Našimi prameny pro mythologické putování do našeho a hlavně polského dávnověku budou kronika Galla Anonyma (†1116), která je současnicí Kroniky Kosmovy. Zalistujeme také v kronice krakovského biskupa Vincenta Kadłubka  (1160-1223) a v Kronice velkopolské (je dovedena do roku 1273). Z Kosmase značně čerpá kronika Přibíka z Radenína (sepsána roku 1374) a z ní a z dosavadních polských spisů monumentální Anály Długoszovy (1415-1480). Zajímavé příběhy nacházíme i v kronice Václava Hájka z Libočan (†1553), který si okrajově všímá i Polska. Tyto spisy, ač historicky velmi cenné, však zejména pro dobu mythologickou nelze brát příliš vážně. Hlavní však je, že podávají určitou představu, upravenou pisateli, kteří se ji leckdy snažili vecpat do historických souvislostí nebo i datovat, o předkřesťanském životě našich dvou západoslovanských národů a představují různé varianty zajímavých příběhů, které inspirovaly tolik pozdějších umělců a spisovatelů.

Čech a Lech

V Kosmasově kronice se, jak známo, Lech vůbec neobjevuje. Toto slovo se v české kronice objevuje až u Dalimila, kde se ale jedná spíše o obecné označení předáka kmene - tedy právě Čecha. Ve středověku bylo zvykem psát tzv. světové kroniky. I národní kronika musela začínat od stvoření světa nebo potopy a nezřídka byly místní události dávány do souvislosti právě s obecně známými dějinami nebo biblickými příběhy. Podle Velkopolské kroniky jsou Slované potomci Jávána, syna Jáfetova, syna Noemova. Jejich pravlastí je Pannonie, jejíž název je odvozován od jejího vládce, Pána. Ten prý měl tři syny: nejstaršího Lecha, prostředního Rusa a nejmladšího Čecha (Kronika velkopolská).

V kronice Długoszově se dočítáme, že bratři Čech a Lech, synové Jávánovi, ovládali Dalmácii, Slavonii, Charvátsko a Bosnu a kvůli rozepřím mezi dalšími potomky Jáfetovými, žijícími v oblasti Pannonie, se rozhodli vydat na sever hledat nové kraje. Charvátská země jako výchozí bod Čechova a Lechova putování je tu tedy brána doslova - asi dnešní Chorvatsko, a ne pás, obývaný charvátskými kmeny od východních Čech přes jih Polska do Ukrajiny. Přibík z Radenína píše (a Piccolomini jej v tom následuje), že Čech opustil svou domovinu nikoli kvůli nějakým vnitřním bojům a nesvárům, ale jako zločinec, který prchl před trestem za vraždu jakéhosi velmože. Slované samozřejmě odešli přímo od babylonské věže a onou Čechovou vlastí bylo dnešní Chorvatsko. Hájek z Libočan si vypočítal i letopočet příchodu Lecha a Čecha. Toto se prý událo léta Páně 644, od stvoření světa 5843 let.

Oba bratři se podle většiny kronik vydali do země zvané Bohemia, podle slova bůh. Vystupují na horu Říp, což má znamenat vrch, a Čechovi se země tak zalíbí, že se rozhodne tu zůstat. Kraj je pak podle něj nazván Čechy. Zajímavostí je, že mluví-li se o věkovém poměrů obou bratrů, v českých kronikách je logicky starší Čech a v polských Lech. Hájek z Libočan píše, že pět let po založení naší vlasti je vybudována pod horou první vesnice, nazvaná jménem Čechova syna Kleneč. Podle Długosze Lech zakládá z Čechova pověření město Prahu a dále Velehrad, sídelní město pozdější Velkomoravské říše. Náš tvůrčí kronikář klade rozloučení obou bratrů do roku 653 a rozehrává příběh nám dobře známý z Jiráska. Lech se se svými věrnými vydává na východ a po třídenním putování postaví tábor. Odtud dá kouřové znamení svému bratru Čechovi, který jej vyhlíží z Řípu. Podle tohoto signálu je sídliště pojmenováno Kouřim. Tato epizoda se v žádné polské kronice nevyskytuje, je asi výmyslem Hájkovým. I většina dalších českých spisů tvrdí, že Lech se svou družinou zamířil ihned přes hory.

Sledujme ještě ale další epizody z Lechova života, vybájené Hájkem. Čech, Lechův samozřejmě starší bratr umírá roku 661 a je slavnostně pohřben na místě, kterému se dále bude říkat Ctiňoves. Poselstvo se vydává za Lechem, aby převzal vládu nad Čechy. Ten ale odmítne s tím, že i tak má starostí dost. Čechové žijí prý po devět let v jakési anarchii a posléze si zvolí za správce moudrého Kroka. O tři roky později (673) Lech posílá průzkumníky za hory, kteří mu popisují, jak vypadá dnešní Polsko. Lech se konečně rozhodne vzdát se svého kouřimského knížectví a dát je nějakému Bořislavovi. Příštího roku se Lech dává se svými lidmi, kteří se podle něj nadále budou nazývati Lechité, a se svou těhotnou ženou  Čimislavou přes hory. Cestou porodí Čimislava svému muži syna, který je zřejmě podle vůdce Čechů a Lechova osobního přítele nazván Krok.

Vraťme se ale k polským kronikám, které Hájek z Libočan znal a čerpal z nich, ale pěkně je překroutil. Lech putuje rovinatou zemí, která je nazvána právě podle svého rovinatého charakteru Polskem. Zalíbí se mu pak jeden kraj a se slovy Zde uvijeme hnízdo založí Hnězdno (Kronika velkopolská). Podle jiné varianty (Długosz) byla pozdější metropole kmene Polanů založena v místech blízko jezer, kde hnízdili orli. Je to možná absurdní připomínka, ale trochu to připomíná založení města Tenochtitlánu (pozdějšího Ciudad de México) na opačné straně zeměkoule. Případně se nové město mělo stát hnízdem (ochranným útočištěm) pro nový lid. Po smrti Lechově vládli Polsku jeho potomci, ale, podle Długosze, jejich osudy, činy a války nebyly bohužel zaznamenány jako u jiných národů, takže upadly v zapomnění. Když prý vymřel rod Lechův, ustanovili si Poláci republiku. Nejprve prý zavládla anarchie, ovšem poté byla vláda svěřena dvanácti vybraným mužům. Brzy ovšem mezi lidmi zavládla nenávist k vládcům a k tomu byla ještě země napadena nájezdníky.

Krok a jeho děti

V té chvíli bylo nutné si opět vybrat jediného vládce. Stal se jím Krok (Krak, Grak, Gracchus), který prý sídlil u pramenů Visly na úpatí Karpat. Podle některých tradic byl potomkem bratří Gracchů, kteří se na konci 2.stol. před Kristem snažili o pozemkovou reformu v Římě a byli zavražděni. Po vítězství nad nájezdníky (podle Kadłubka Gally nebo i Římany) nechal Krok na místě, odjakživa zvaném Vavel založit hrad, který nazval svým jménem - Krakov. Podle Hájka založil toto město (Krokov) ještě Lech, který byl otcem Krokovým. A jaký byl vztah našeho Kroka a toho polského? Přibík z Radenína píše, že se říká, že ten polský Krok byl otcem nebo bratrem našeho. Podle Długosze se jednalo o jednu a touž osobu, která panovala z Krakova Polákům i Čechům. Češi se mu prý podřídili po jeho slavném vítězství nad Gally. Długosz dále uvádí, že existuje názor, podle nějž Krok vládl kolem roku 400 před Kristem.

Krok panoval na Krakově spravedlivě a moudře a dal svému lidu nové zákony. Stalo se však, že pod Vavelem se uhnízdil strašný drak, který ohrožoval celé okolí. Podle Kadłubka mu bylo každý týden dáno stádo dobytka k sežrání, aby se neživil lidským masem. Podle Długosze mu byla denně posílány tři dobytčata. Když už nebylo možné hroznému zvířeti dále vzdorovat, když narůstal strach a ubývalo masa i pro samotné lidi, byla konečně vymyšlena lest, jak draka zabít. Jednoho dne dostal netvor opět svoji porci, lépe řečeno, myslel si to. V kůži býka byla totiž skryta žhavá síra a smůla. Drak svou daň bezmyšlenkovitě spolkl, ale brzy zahynul ohněm, který jej trávil zevnitř. Podle Kadłubka byl Krakov založen až po zabití netvora kolem jeho sluje.

Podle Długosze nechal draka zabít sám Krok, ale Kadłubek píše, že Krok pověřil zabitím netvora své dva syny  - Kroka a Lecha. Mladší Krok při plnění úkolu zabil vlastního bratra, aby se dostal k trůnu, a po návratu do Krakova naříkal, že to učinil ještě drak před svou smrtí. Také ve Velkopolské kronice byl mladším synem a bratrovrahem Krok. Podle Długosze jím byl ale Lech a svého bratra zabil při lovu už po smrti starého Kroka (podle Hájka zemřel roku 724). Poláci mladšímu synovi Krokovu věřili a dali mu do rukou vládu své země (podle Hájka roku 727). Posléze ale vyšlo najevo, že smrt Lechova (nebo Krokova, tedy toho staršího) nebyla náhodná. Hájek píše, že to dosvědčil jakýsi myslivec, který byl náhodným svědkem krvavého činu. Lech (Hájek se drží Długosze) byl každopádně trůnu zbaven a vyhnán ze země po dvou letech svého panování. Skončil pak prý až v Sedmihradsku, kde žalem a hanbou zemřel ve městě Brašově (tolik Hájek).

Starý Krok měl ovšem, jak známo, děti tři. Nejmladší byla kněžna Vanda, jejíž příběh byl zhudebněn Antonínem Dvořákem. Právě Vanda byla jednomyslně vyzdvižena na trůn po vyhnání svého bratra. Její krása byla tak věhlasná, že po ní zatoužil i alamanský vládce Rythiger (Rithogarus, Rythogorus). Vanda se však vdát nechtěla ani za něj, ani za nikoho jiného. Nepomohly ani prosby, hrozby, peníze. Rythiger se odhodlal k válce a Vanda ji přijala. Když se však vojska setkala na bitevním poli, Alamani byli natolik polekáni odhodlaností dívky, nebo byli tak unešeni její nadpozemskou krásou, že zkrátka řečeno opustili bojiště. Sám Rythiger zvolal (Kadłubek, Kronika velkopolská), ať Vanda vládne moři, zemi i vzduchu a obětuje svým bohům. On sám se chce obětovat bohům podsvětním. Po svém projevu se probodl. Podle Długosze tak bylo proto, že nemohl snést zradu svého vojska a představu, že mu bude vládnout žena. Podle Hájka nebyl schopen slova a ihned ukončil svůj život. Vanda pak po návratu do Krakova místo oslav obětovala svůj život bohům skokem do Visly, aby už nikdy polská země kvůli její kráse nebyla ohrožena. Hájek píše, že se jednoduše pomátla. Vanda byla slavnostně pohřbena na místě, kterému se od té doby říkalo Mohyla. Samotné řece bylo dáno podle Kadłubka jméno Vandalus.

Leškové a Popelové

Polské pověsti, vážící se k dobám po smrti kněžny Vandy nejsou u nás už tolik známy. Pokusme se tedy překlenout onu mezeru, která dělí Vandu a prvního polského křesťanského panovníka. Proto je zase čas se ponořit do prastarých kronik a naslouchat poutavému vyprávění, v němž se prolíná skutečnost s mýtem, historické události s pohádkou.

Po smrti kněžny Vandy byla prý vyhlášena republika a Poláci, podobně jako po smrti Lechově, svěřili své osudy do rukou 12 mužů, zvolených podle dvanácti oblastí země. Země neměla žádného panovníka a utápěla se ve svárech mezi jednotlivými předáky. Této situace pak podle Kadłubka a Kroniky Velkopolské nevyužil nikdo menší než Alexandr Veliký, který přitáhl se svým vojskem do Polska, zemi zpustošil a rozbořil hlavní město Krakov. Podle Długosze byli těmito nájezdníky Maďaři a Moravané. V této v každém případě těžké chvíli v čele polského vojska stanul jakýsi Přemysl (Przemyslaus) a vědom si nepřátelské převahy, rozhodl se bojovat lstí. Jednoho dne nechal sesbírat co nejvíce lesklých předmětů a vystavil je na hoře proti táboru nepřátel. Ti se domnívali, že se jedná o přílby Poláků a zaútočili na ně. Když na hoře nenašli ani živé duše, pomysleli si, že Poláci už boj vzdali a utekli. Pod rouškou tmy pak ale Přemysl zaútočil na jejich tábor a porazil je. Nájezdníci byli postupně vyhnáni z Polska. Přemyslovi se začalo říkat Lešek (Lestco), tj. chytrák, a byl za své zásluhy zvolen polským knížetem.

Lešek byl dobrým vládcem, ale nezanechal po sobě žádných potomků. Po jeho smrti tudíž vyvstala otázka, kdo by se měl stát jeho nástupcem. Přední mužové země se přeli mezi sebou a každý doporučoval na trůn sám sebe. Oficiální volba knížete skončila fiaskem. Proto bylo rozhodnuto, že knížetem se stane ten, jenž zvítězí v koňských dostizích. Závod se měl odehrávat na rovině nedaleko říčky Prądnik a cílem bylo přejet kolem sloupu na druhé straně. Jeden muž jménem Lešek však z touhy po koruně v noci tajně rozházel po rovině kovové trny a označil jen sobě známými značkami jedinou stezku, která jimi nebyla pokryta. Několik dní před závodem se na to místo vypravili i dva kluci, kteří si chtěli udělat svoje vlastní závody v běhu. Hned na začátku cesty si ale pobodali nohy o ty trny a našli i tu bezpečnou cestičku. Nikomu však nic neřekli.

Když nadešel den D, kdy se mělo rozhodnout o budoucím vládci, koně skutečně naráz vyběhli, ale všichni až na jednoho se zastavili o ostré trny. K cíli dojel právě ten Lešek, který nedávno po rovině rozházel ty trny. Zároveň k cíli, doprovázen smíchem přihlížejících, běžel po bezpečné cestě i jeden z těch kluků. Dostal se tedy k cíli jako druhý. Lešek byl jakožto vítěz prohlášen knížetem, ale jeho radost trvala jen do chvíle, než se zjistilo, že jeho kůň má pro jistotu železné podkovy a že to byl on, kdo po závodišti rozsypal ty ostny. Lešek byl tedy odsouzen k smrti a místo něj byl posazen na trůn právě ten mladík, který běžel po svých.

Tak se tento chudý hoch stal knížetem jako Lešek II. Bojoval s Maďary, Moravany, Čechy i Němci. Padl prý v bitvě proti Frankům, Długosz cituje pramen, podle něhož se tak stalo roku 805. Po smrti Leška II. vládl jeho syn Lešek III., který podle Kadłubka a Kroniky velkopolské musel vzdorovat C. Iuliu Caesarovi a podařilo se mu jej i porazit. Byl tak mocný, že prý ovládal i zemi Parthů a v bitvě u Carrh (53 př.Kr.) porazil Crassa. Mrtvému pak nalil do chřtánu roztavené stříbro, aby ho nasytil bohatstvím, po němž Crassus stále tolik toužil. Sám Caesar pak dal Leškovi podle představ těchto polských kronikářů za ženu svou sestru Iulii (ve skutečnosti to byla babička Augustova) a věnem mu daroval Bavorsko. Po narození Leškova potomka dal pak Caesar svému synovci jméno Pompilius podle druhého římského krále (jinak Popel).

Římané prý ale nebyli spokojeni s Caesarovým bratříčkováním se s Poláky. Caesar tedy vzal zpět své dary a Iulia se vrátila do Říma. Malý Popel zůstal u svého otce a Lešek III. se znovu oženil a zplodil 20 synů, mezi něž rozdělil svou širokou zemi, do které patřilo i veškeré území Polabských Slovanů a Lužických Srbů. Ve výčtu Leškových synů se objevuje mnoho jmen historicky doložených knížat těch oblastí. Podle Kroniky velkopolské se za Leška III. narodil Kristus a v době jeho smrti v Římě vládl Nero (54-68).  Nový kníže Popel respektoval úděly svých nevlastních bratrů a oni také uznávali jeho svrchovanost. Popel se přestěhoval z Krakova do Hnězdna, ale nakonec se rozhodl si postavit nové hlavní město, které nazval Krušvicí (Cruszwicia).

 Jednou kníže Popel vzkázal svým bratrům, že je velice nemocný. Všichni se sjeli do Krušvice, ale nalezli jej již mrtvého. Jeho malého synka Popela II. (Popyel, Popieł) pak prohlásili králem a do jeho dospělosti se o něj starali. Vyrostl z něj ale špatný a zbabělý člověk, navíc i jeho vzhled byl odpuzující. Právě tomu, že mu z hlavy trčelo jen pár svazečků vlasů, mu bylo přezdíváno Chvostek (Chwościsko, Chosischo), tedy vypelichaná metla. Oženil se pak s jakousi německou kněžnou, velice krásnou, ale pyšnou a lakomou, která mu povila syny Lecha a Popela. Reálné vládnutí se postupně octlo právě v jejích rukou.

 Popelovým strýcům se nelíbilo, jak jejich chráněnec vládne, kárali ho a prosili, aby dostal rozum, leč marně. Popelova manželka pak vymyslela plán, jak se strýců zbavit, ze strachu, aby nebyla se svým manželem zbavena. vlády. Popel II. tedy, stejně jako jeho otec, posílá zprávu všem svým dvaceti strýcům, že právě leží na smrtelné posteli. Všichni se tedy sjeli do Krušvice. Po mnoha citových výlevech a potocích slz, které nesmírně dojaly Popelovy příbuzné, byl společnosti nabídnut pohár s otráveným nápojem. Sám Popel se jej jakoby napil jako první, ovšem dotkl se jen husté pěny, která zabírala polovinu číše. Jeho příbuzní se však postupně všichni otrávili a zemřeli ve strašných bolestech. Popel vstává triumfálně z lůžka a zakazuje své strýce pohřbít. Tlející těla však vyvolala neobyčejný vzrůst myší populace, která zamořila hrad. Po mnoha pokusech bojovat proti neodbytným hlodavcům se Popel s celou rodinou ukryl v hrádku na ostrova uprostřed jezera. I sem jej však myši dostihly a sežraly jej i s ženou a dětmi. Stalo se tak podle Hájka léta Páně 842.

 

První Piastovci

 Stalo se pak ještě za vlády Popela Chvostka, že se v Krušvici objevili dva cizinci, kteří bývali považováni za svaté mučedníky Jana a Pavla (Kronika velkopolská, Długosz). Popel II. tenkrát připravoval postřižiny svých dvou synů. Když k němu ale ti dva poutníci přišli na hrad, nechal je vyhodit. Zašli tedy do skromné chýše manželů Piasta (Pazt, Past, Pyasth) a Řepice (Rzepica, Repca) kteří také chystali postřižiny svého potomka. K hostině měli jen trochu medoviny (Gallus: pivo) a jedno prase. Při hodování však ani pití ani masa neubývalo, ale naplnilo se tím plno nádob. Poutníci dali Piastovu synovi jméno Zemovít (Siemowit, Semouith, Semovitus), což podle lidové etymologie mělo značit už mluví (Kronika velkopolská)

 Po Popelově smrti se Poláci opět nebyli schopni dohodnout o tom, kdo jim bude vládnout. Po mnoha marných pokusech zvolit si panovníka si vzpomněli na Piasta, na jeho dobrotu, skromnost a zázrak s medovinou. Piast byl, jak už předvídali oni dva poutníci, zvolen polským knížetem a na připomenutí svého nuzného původu si s sebou na hrad vzal i dřevěné střevíce. Vláda Piastova byla zlatým věkem pro celou zemi, nevedly se ani žádné války, ačkoli potomci Popelových strýců s nevraživostí hleděli, že místo nich na trůně sedí nějaký rolník. Piast přemístil své sídlo z Krušvice do Hnězdna a zemřel tam prý ve věku 120 let roku 921 (Długosz).

 Po Piastovi, vládl jeho syn Zemovít, kterému podle Kroniky velkopolské bylo pouhých 14 let. Jeho vláda byla plná výbojných válek, které měly vrátit Polsku to, co se ztratilo za vlády Popela II. Bojovalo se proti Němcům, Prusům i Němcům a také proti synům a vnukům Popelových strýců, kteří odmítli uznat svrchovanost Piastových potomků. Zemovít zemřel po 32 letech vlády, zanechav po sobě jediného synka Leška. Lešek IV. pak vládl znovu sjednocené zemi spravedlivě, nebylo třeba vésti další války. Když si jej odvedla Morana (Hájek: roku 918, Kronika velkopolská: 913), stanul na trůně jeho syn Zemomysl (Siemomysł, Zemimizl, Zemomisl), tj. ten, který přemýšlí o zemi.

 Zemomysl se svou ženou dlouho neměli děti. Když se jim konečně narodil jediný syn (Kronika velkopolská: 931), zjistili, že je slepý. V sedmi letech, kdy se konaly jeho postřižiny, mu bylo dáno jméno Měšek (Mieszko, Mescho, Myeszko), tj. potíž (způsobená jeho slepotou pro polský stát). Týž den ale Měšek prohlédl. Když se pak otec zeptal věštců, proč byl Měšek po sedm let slepý, dostal odpověď, že i polský národ byl dlouho slepý, ale brzy nabude zraku. Zemomysl umírá podle Długosze roku 964.

 Nový kníže Měšek, neboli Měčislav měl sedm žen, ale žádná mu nedala potomka. Zavrhl je tedy a poslal posly k českému knížeti Boleslavovi, aby mu dal za ženu svoji dceru Doubravku. Podmínkou sňatku bylo z české strany přijetí křesťanství. Po mnohém přemítání Měčislav svolil a roku 965  se v Hnězdnu oženil s Boleslavovou dcerou, přičemž on a všichni velmoži byli pokřtěni. Tím skončilo pohanské období Polska, ale také mytické období, zahalené od pradávna tajemstvím, které vzbuzuje, stejně jako v našich dějinách, širokou fantazii až dodnes.