MENORKA

Druhým největším baleárským ostrovem je se svými 702 km2 Menorca. Ta je také od iberské pevniny nejdále a nachází se na severovýchod od Mallorky uprostřed středozemního moře. Ostrov je ze západu na východ dlouhý 47,8 km, ze severu na jih je široká maximálně 19,5 km. Ostrov je hornatý, nejvyšším bodem je Mont Toro (358 m). Pobřeží Menorky je dlouhé 216 km a její příroda patří mezi biosférické rezervace UNESCO. Nachází se tu přírodní park S'Albufera de's grau.

Menorka je domovem pro více než 65 tisíc obyvatel, jejichž mateřským jazykem je menorské nářečí baleárské katalánštiny. Menorka se dělí na osm obcí: Maó,Ciutadella,Alaior,Es Castell,Sant Lluís,Ferreries,Es migjorn a Mercadal. Menorská kultura se mohla narozdíl od pevniny rozvíjet poměrně svobodně ještě v 18. století. Z této doby vyniká básník Joan Ramis, autor tragédie Lukrécie. Ze současných spisovatelů zmiňme prozaika Paua Fanera nebo básníka Ponçe Ponse.

Hlavním městem Menorky je Maó (asi 24 tis.), nesoucí jméno Hannibalova bratra Magona. Pozornost si zasluhují zbytky hradeb ze 14. stol. (Arc de Sant Roc), kostely Santa Maria, Sant Antoni a Sant Fransesc, kde se nachází Menorské museum. Druhým nejdůležitějším městem je Ciutadella (asi 17 tis.). Na místě původní mešity zde byla ve 14. stol. vybudována katedrála. Za zmínku stojí i kostely del Socors a del Rosari, malebný přístav a četné paláce (např. hrabat de Saura). Dalším historickým městem je Alaior. Menorka je věhlasná i svými archeologickými památkami z doby předřímské.

Celý ostrov je poset památkami z doby bronzové (1600-200 př.Kr.), pro níž je zde typická kultura talaiotů (z arabštiny - strážnice). Ta po sobě, podobně jako na Mallorce, zanechala megalitické stavby, z nichž vynikají obranné věže (např. v Son Catlar, Torre d’En Gaumes), menhiry (Torralba d’En Salort), dolmeny (tzv. taules) a hroby (tzv. navetes, např. Naveta d’Es Tudons). Jako obchodníci se na ostrov dostali i Féničané a Řekové. Roku 123 př. Kr. byly Baleáry dobyty Římany, kteří ostrov nazvali Balearis Minor, později Minorca. Římané zanechali na ostrově spoustu památek. Roku 427 se Menorky zmocnili Vandalové, jejichž říše byla Byzantinci zničena roku 534. Asi v osmém století se na ostrov dostali Arabové. Po dobytí Mallorky (1232) slíbí menorští Arabové králi Jakubovi I. věrnost. Důvěru aragonských králů zklamali o padesát let později a 17. ledna 1287 byla Menorka dobyta Alfonsem III. Menorka je osidlována Katalánci, kteří dostanou od krále Petra IV. právo účasti na sněmech katalánských stavů. Hlavním městem Menorky byla Ciutadella (tedy Městečko narozdíl od Ciutat de Mallorca), kde sídlil i čtyřčlenný menorský stavovský sněm Universitat General. Mimoto byla samospráva i v Maonu, Alaioru a Mercadalu. V 16. století je Menorka sužována nájezdy tureckých pirátů, kteří zničí roku 1535 Maó a roku 1558 obsadí Ciutadellu. Roku 1708 se zmocňují Menorky Britové, což je legálně uznáno až o pět let později. Místodržící Richard Kane přenáší roku 1722 své sídlo do Maonu. Roku 1756 jsou Britové z Menorky vytlačeni Francouzi, kteří zakládají ves Sat Lluís. Pařížskou smlouvou (1763) je Menorka navrácena Britům, kteří jsou však odtud znovu vyhnání roku 1782, kdy se jí zmocní Španělé, kteří ostrov svěřují hraběti Crillonovi. 15. listopadu 1798 je Menorka opět dobyta Brity. Smlouva z Amiens (1802) ale přiřkne ostrov definitivně Španělsku. V druhé polovině 19. století se začíná měnit tvář Menorky, objevuje se první průmysl, jsou strženy městské hradby Ciutadelly a Maonu, začíná fungovat pošta mezi Menorkou a pevcninou (1854) a je postavena silnice napčříč ostrovem (1860). V občanské válce je Menorka na straně republikánů. 60. letech znamenají začátek masové turistiky a Autonomní statut Baleárských ostrovů (1983) přinese Menorce nárok na vzdělávání se ve vlastním jazyce a spolurozhodování o svých záležitostech, čímž je pověřena Menorská rada (Consell de Menorca).