TRANSFORMACE LATINY

(M.  Banniard: VIVA VOCE, Paris 1992)
Vladislav Knoll, 3.roč., řečtina-latina

Jazyk býval stoiky považován za živého tvora, který se rodí, roste, v určité době dosáhne dospělosti a následně umírá. V případě latinského jazyka však musíme být velmi opatrní ve svém úsudku, protože latina jako jazyk nezmizela, nevymřela jako vymíralo a vymírá stále mnoho jazyků, jejichž vývojová větev se ukázala slepou. Ne, latina se pouze transformovala, dala vzniknout mnoha dalším jazykům a v jistém smyslu slova jí hovoří dnes kolem půl miliardy lidí. Je to dáno právě velkou rozšířeností tohoto jazyka, který byl způsoben ohromnou expanzí Římské říše, která byla nositelem právě latiny.

Latina se však nevyvíjela všude stejně, protože byla užívána v odlišných oblastech Evropy, kde původně žila jiná etnika, která latinu jako svůj nový mateřský jazyk postupně přijala. Je tedy třeba si uvědomit určitou roli jazykového substrátu té dané oblasti, začátek kolonizace této oblasti obyvatelstvem latinského jazyka a případně, odkud byli sami tito kolonizátoři. Vývoj latiny byl pak ovlivněn samozřejmě mnoha dalšími faktory, mezi jinými i jazyky dalších národů, kteří na konci antiky nebo na počátku středověku ovládli mocensky či kulturně původní románské obyvatelstvo, jedná se především o Germány, Slovany a Araby.

Je nutné si ale také uvědomit, že latina se nelišila jen oblast od oblasti, ale samozřejmě i vertikálně mezi sociálními skupinami. Jazyk, z něhož se vyvinuly dnešní novolatinské jazyky, nebyla totiž právě tou, kterou používali vzdělané vrstvy, udržující písemnou tradici. Písemná a mluvená podoba latiny se odděluje už v 1. století př. Kr. a postupem času se rozdíly jen prohlubují. Je jasné, že vývoj jazyka probíhal mnohem progresivněji u vrstev, které neměly přístup k psané podobě, která se snažila, podobně jako na východě, zůstat konservativní. Jiným jazykem tedy mluvili ti, kteří prošli vzdělávacím procesem. Samozřejmě jiným jazykem mluvili lidé ve městech a na vesnicích.

Nabízí se tedy otázka, do jaké doby můžeme v různých oblastech Romanie hovořit ještě o latině a kdy už se jedná o nový lingvistický útvar. Situace je ztížená tím, že, jak už jsem poznamenal, písemný jazyk se snaží zůstat co nejkonservativnější, takže lze skutečný vývoj latiny sledovat hlavně z nápisů, zmínek u některých autorů a v některých literárních památkách, ve kterých se objevuje mluvená forma jazyka (Petronius pol. 1.st., Egeria konec 4.st.). Naopak první památky románských jazyků se pak objevují od 9. století.

Zánik latiny jako mluveného jazyka  bývá kladen do různých období v průběhu 1. tisíciletí po Kristu. Ital Bonfante považoval například za italštinu už nápisy v Pompejích a klade tak přerod latiny do 1. století. Německá škola zejména 19. stol. v čele s E. Pulgramem považuje za reálnou 1. polovinu 1. tisíciletí. Naopak americká škola v čele s H.F.Mullerem považuje za latinu jazyk v Gallii asi do roku 770, v Itálii a v Hispánii ještě pozdější dobu. Zlatého středu se drží Švéd Dag Norberg, který zasazuje zánik latiny do 6.-7. století.

Michel Banniard se ve své práci Viva Voce (Paris 1992) zastává posledního zmiňovaného názoru a snaží se nalézt v samotných dílech autorů inkriminovaného období důkazy (testimonia) o tom, že jazyk, kterým se v té době v různých částech Romanie mluvilo lze stále ještě považovat za latinu. Také se snaží ukázat, jak tito autoři vnímali právě onu odlišnost mluvené a psané latiny a jak se k tomuto problému stavěli.

Analogické situace nacházíme v průběhu dějin až do dneška, kdy se uměle podržuje archaická forma jazyka, mající určitou prestiž. Ne nepodobný případ nacházíme v řecké společnosti, kde se už od hellénismu prosazuje snaha o zachování co nejklasičtější podoby jazyka, jehož vrchol je spatřován na přelomu 5. a 4. století. To vyvolalo známou diglossii, která přetrvala až do 70. let 20. století. Církev dodnes dává přednost archaizujícímu jazyku. Zřetelnější příklad spatřujeme i v Arménii, kde klasický archaický jazyk (grabar) zůstává jazykem liturgickým, ačkoli obyvatelstvo samozřejmě užívá jazyka moderního. A považuje-li se často vývoj řečtiny od mykénských tabulek po dnešek za vývoj jediného jazyka, proč není stejně posuzována i latina, jejíž vývoj se liší pouze v tom, že latina se vyvíjela v různých oblastech z různými podmínkami, ale stejně jako řečtina byla ovlivněna mnoha vnějšími vlivy?

Domnívám se tedy, že vzhledem k tomu, že nemáme dostatečné zprávy o skutečném stavu mluvené latiny z tohoto období, nelze mluvit o jakémsi zániku latiny a vzniku románského jazyka, nýbrž o větším prosazení se postupně se vyvíjející se nižší vrstvy jazyka, i když zatím ne na úkor latiny. Jazyk se přece nevyvíjí skokově, ale postupně a leckdy lze nalézt mnoho jeho fází současně, tj. ve stejné době, ale v různých oblastech. Hledání jakéhokoli bodu zlomu se mi tedy nezdá relevantní.

Tím spíše, že nejsou zcela vyjasněny základní pojmy, totiž jaký soubor rozdílů a změn lze ještě považovat za jeden jazyk. Ano, mluví se o tom, že o nový jazyk se jedná tehdy, kdy třeba u latiny už není možné porozumění mezi vrstvami, věrnými klasickému jazyku a lidovými skupinami. Tedy když jsou si jazyk mluvený a jazyk řekněme klasický nesrozumitelné. Jak ale víme z praxe, ve skutečnosti se je toto posuzováno zcela jinak a nejde tudíž objektivně stanovit, kde začíná jeden jazyk a kde končí druhý. Mnohé jazyky jsou si velmi podobné a dobře srozumitelné, a přesto je nenazýváme nářečími jednoho jazyka, a naopak mnohá nářečí si srozumitelná nejsou, ale přesto je nazýváme pouze dialekty jedné řeči.

Vraťme se ale zpět. Ukažme si podle M. Banniarda pohled na vztah lidové a vzdělané latiny u tří různých kulturních osobností: Augustina, Řehoře Velikého a Isidora ze Sevilly, v různých dobách, na různých místech a také v různém prostředí. Všichni byli významnými církevními činiteli, kteří museli zaujmout nějaký postoj k šíření víry mezi negramotnými, kteří samozřejmě užívali jiného jazyka než oni.

Augustinus Aurelianus (354-430) byl biskupem v Hippo Regia v Africe. V jeho dílech De catechizandis rudibus a De doctrina christiana nacházíme zmínky o tom, jak je třeba postupovat při šíření křesťanských myšlenek mezi různými skupinami obyvatelstva. V centru zájmu se tedy objevuje kazatel, který si musí uvědomit, ke komu bude mluvit a svůj jazyk tomu přizpůsobit. Důležité totiž pro Augustina je hlavně, aby byl výklad pro všechny srozumitelný. Pro komunikaci s nevzdělanými (illetrés) je ochoten i snížit kvalitu latiny: přizpůsobit ji k lepšímu porozumění. Proto je hotov se rozloučit ve styku s nevzdělanými s metrikou a složitými rhétorickými obraty. Uvědomuje si a respektuje nezadržitelný vývoj jazyka. Samozřejmě si ale uvědomme, že ačkoli Augustin užívá ve svých spisech vybroušené latiny, vyslovoval ji už daleko jinak než Cicero.

Augustin ale nevidí, že by již lidé mluvili nějakým novým jazykem, odlišným od latiny (sermo quo vulgus utitur). Nezmiňuje se, že by byla čtení z Písma svatého jakkoli překládána negramotným věřícím. Veřejný čtenář liturgických a jiných textů se má samozřejmě vyslovovat co nejsrozumitelněji, ale přesto nám musí být jasné, že asi ne všechno bylo posluchačům zcela srozumitelné. V této souvislosti doporučuje Augustin nový překlad Jeronýmův před překladem Afra /Itala, který byl do té doby užíván a který se mu nezdál tak srozumitelným pro širší veřejnost.

Řehoř zvaný Veliký (540-604) byl od roku 590 římským papežem a jeho polem působnosti byla tedy Itálie. Z něho se dovídáme, že v jeho době měli skrze písmo přístup ke klasické vzdělanosti a literatuře prakticky jenom duchovní činitelé. Sami věřící, ač většinou negramotní, se ale museli učit nazpaměť různé formule, modlitby a tak podobně. Není nikde zmínky o tom, že by toto bylo překládáno. Všechno tedy mělo být v latině. Je tu  zmínka o jednom mnichovi Sanctulovi, který číst neuměl a nechal si Písmo předčítat a tak se ho iuxta modum suum naučil nazpaměť. Je otázkou, jaké latiny tento mnich obvykle užíval. Možná tím, že se přeze svou negramotnost pohyboval v jinak vzdělaném prostředí, mohl odposlouchat nebo se pomocí formulek nějak naučit latinu na vyšší úrovni, která mu umožňovala pracovat se svatým textem, že mu dostatečně rozuměl.

Řehoř se zmiňuje i o jiném duchovním, Equitius, který neprošel vzdělávacím procesem, ale byl dostatečně vyučen již v lůně rodiny, dosti vzdělané. Jistě však asi běžně nepoužívali nějakého příliš archaizujícího jazyka. Každopádně se stal tento Equitius jakýmsi prostředníkem mezi vzdělanými vrstvami a negramotným obyvatelstvem jimž kázal.

Je také uváděn případ Sicílie, kam bylo Řehořem posláno vyslanectvo, aby přečetli jeho dopis před obyvatelstvem a opět není zmiňován žádný tlumočník. Je ovšem pravdou, že na ostrovech se jazyk pro jejich relativní isolovanost latina změnila nejméně. Proto je také nutné si uvědomit, že jistě v rámci Itálie byly rozdíly mezi vzdělaneckou latinou a hovorovým jazykem na každém rohu jiné. Jistě byla méně srozumitelná v tzv. galoitalské oblasti, jejíž původní nářečí jsou dodnes bližší francouzštině. Není to dáno ale jen fonetikou, ale i výběrem slov, což můžeme vidět i ze slovní zásoby dnešních románských jazyků. Proto museli kazatelé, obracející se k nižším vrstvám leckdy užít i hovorový výraz. Jak ale víme, v různých oblastech zůstala z klasické latiny v užívání různá slova a například sardština je známa svou archaičností i ve slovní zásobě (magnum > sard. mannu/it. grande; cras > sard. cras/it. domani)

Isidor ze Sevilly (560/70 - 636) byl od roku 599 biskupem Seville (Hispalis), tedy v oblasti zvané ještě tenkrát Baetica (Andalúsie), kde se stýkala visigótská a byzantská sféra vlivu, a také toto území několikrát změnilo svého pána. Hispánie přetrvala až do arabského vpádu definitivně ve visigótských rukou. Ale je nutné si uvědomit, že vládnoucí vrstva byla sice germánského původu, ale už bezmála 300 let se pohybovala v hranicích Říše, takže už byla prakticky plně latinisovaná, i když jistě také zapůsobila na mluvený jazyk.

Isidor považuje latinu za vlastní jazyk Hispánie, za národní jazyk. Je si vědom rozdílů mezi hovorovým a vzdělaným jazykem, ale chápe tyto složky spíše za různé sociální úrovně latiny. V této souvislosti rozlišuje dvojí způsob psaní: sermo scholasticus a sermo apertus. První forma jazyka je určena pro vzdělané čtenáře, kdežto druhá je určena širší veřejnosti a snaží se vyjadřovat co nejprostěji, ale nikoli na úkor samotné latiny, jako nějakého bourání mluvnické stavby apod. I v tomto zjednodušeném jazyku nesmí chybět určitá suavitas, která by uspokojila i vzdělané čtenáře.

Jinou zajímavou kapitolkou je Isidorové vývojové rozfázování jazyka latinského. Za první fázi považuje tzv. Prisca, což je podle něj jazyk carmina saliorum a mluva vlastní králi Latinovi a zkrátka nejstaršímu období. Slovem Latina označuje jazyk doby královské, kterým byli podle něj napsány například Leges XII tabularum. Klasickou latinu nazývá slovem Romana a jemu současnou mluvu Mixta, která už byla zkažena barbarismy. K tomuto dělení by bylo samozřejmě možné namítat mnohé. Ale poslední jeho fází se vrátím vlastně na počátek svého příspěvku. Isidor si uvědomuje vliv jiných jazyků na latinu, rozpad klasické formy. Latina je skutečně již dávno v této době v jakémsi kotli, z něhož pak přidáním různých příměsí, povařením, nebo ulitím vznikne to, co nyní nazýváme románským jazykem. Ale hlavní surovinou pro jeho vznik je stále latina.