Jazyk


ZPĚT nebo na začátek


Kladská čeština

Češi začali údajně do Kladska pronikat již v 11. století. Jejich počet postupně slábl, protože bylo Kladsko hojně osídlováno Němci. V posledních sto letech až asi do 60. let tohoto století se česky mluvící oblast Kladska ustálila do tzv. Českého koutku. Ten zahrnoval vesnice Březová, Slané, Žakš, Chudoba, Velká Čermná, Jakubovice, Blažejov, Stroužné, Bukovina, Ostrá Hora a Nouzín, které se nacházejí přímo při hranicích s Náchodskem na západní straně Stolových hor. V této oblasti se vyvinulo zajímavé nářečí českého jazyka, které je celkem blízké nářečí polickému.
Toto nářečí se od obecné češtiny foneticky liší zejména přítomností bilabiálního v (pruni), které je známé i z nářečí podkrkonošských. Tato hláska se mezi samohláskou a souhláskou vyslovuje jako u (nauštivit), na začátku slova před souhláskou se vypouští nebo se jako u váže s předešlým slovem (šak, a(/)ušak.). Díky tomuto jevu existuje v tomto nářečí více dvojhlásek, než v obecné češtině (prauda, neulasni, dřiu (nebo dokonce dřu), cestouni). Skupina -vě- se mění kvůli onomu v na -je- (sjet). Jinou takovou hláskou se zdá být j, které se na začátku slova před i vypouští (í, ídlo). Vypouští se v některých konkrétních případech také uprostřed slova (nebite, poudal, stoí). Někdy se vypouští i před e (esi). Vypouští se často i d ve skupině -dn- (jenou). Samohlásky se často na určitých místech krátí (lepši, veseli, pul), ale někdy naopak dlouží na jiných místech než v obecné češtině (mý, plákala). Kromě těchto obecných změn existuje i mnoho konkrétních, které se váží na určitá slova (hdo, viďal, tach, kerej...). Charakteristickou gramatickou zvláštností je splynutí nominativu a akuzativu ve skloňování podstatných jmen mužského rodu (vidim kluci) a dativ -oj (pánoj, Irkoj). U sloves se v 2. singuláru minulého času vypouští tvar pomocného slovesa a nahrazuje se připojením -s k příčestí minulému (co dělals?).
Čeština zde existovala dlouho vedle němčiny, a proto není divu, že toto nářečí vstřebalo více německých slov než obecná čeština (pruba, vacha). V posledních letech českého nářečí v Kladsku do něj přibyli i některé polonismy (ostatní, teraz). Potomci kladských Čechů jsou ale dnes příliš ovlivňováni okolním prostředím a většinou již mluví běžnou němčinou, češtinou či polštinou. Asi už jen od starých lidí lze slyšet nářečí, které zde bylo stručně popsáno.


Kladská němčina

Němci pronikali do Kladska již od dob vlády českého krále Václava I. Největší vlny německého obyvatelstva sem směřovali zejména z Hesenska a Falce. Němci si sem přinesli své středoněmecké nářečí, které se ale na území celých Sudet dále vyvíjelo. Nářečí v Kladsku bylo podobné nářečím, kterými se mluvilo na Broumovsku, ale i v Orlických horách. Kladské nářečí se většinou dělí na hornokladské a dolnokladské
Charakteristickým znakem kladského nářečí němčiny je časté otevírání krátkých samohlásek, zejména a - o (Wasser - Wossr; was ist das? - wos is dos?), i - e (nicht - ne), u - o (Tisch - Tesch). Je zajímavé, že dlouhé samohlásky se naopak někdy zavírají (schön - schien, stehen - stiehn). Tradiční německá dvojhláska -aj- se v tomto nářečí téměř nepozměněně zachovala (např. Jiráskovým Skalám se říká lidově Bišofštajn a ne Bišofštejn), -au- se v některých případech mění v pouhé -u- (auf - uf) a -oj- někdy zůstává nebo se mění v -ä-. Stejně jako v hesenském nářečí, skupina -pf- se mění v -pp- (Apfel - Appl). V proudu řeči se také některé souhlásky mezi dvěma samohláskami stávají znělými (hinter - hende, hendr) nebo se mění v trochu jiné (Berge - Barche). V germánských jazycích žhavá skupina -lt- se mění na -l-, při čemž se předcházející samohláska prodlouží (alt - ahl, kalt - kahl) Stejně jako v kladské češtině, i zde se vyskytuje plno různých zkomolených slov a vět, na které nelze příliš vymýšlet nějaká pravidla (wir werden sehen - wommr saan), a rozdílných slov (nur - ock). Mezi mluvnické zvláštnosti patří infinitiv a příčestí končící na -a a menší pužívání osobních zájmen (ich kann nicht - konn nee komma; ich habe gebrochen - (ich) hob gebrocha).
Kladská němčina dopadá asi ještě hůře než čeština, protože českou formou se přece jenom ještě trochu mluví na Policku. Kladští Němci se ale rozprchli po Německu, kde se přece jenom ještě v každém kraji mluví jinak. Tito Němci splynuli jistě s jinými nářečími a stejně tak jako u češtiny je možné, že by se ještě našel nějaký starý člověk někde v Bavorsku, který by mluvil kladsky. Ale nářečí v dnešní době kvapem zanikají hlavně kvůli médiím (hlavně televizi), která udávají spisovnou či obecnou formu jazyka.

Závěr

Tímto svým dílkem jsem se snažil upozornit na malé území se složitými dějinami, které se dnes zdá být naprosto nevýznamnou částí polského Slezska. Chtěl jsem upozornit, že toto území kdysi bývalo české, snažil jsem se ale i vyrovnat s tím, že tato zemička byla součástí obrovského Pruska, Německa a Polska. Chtěl jsem se svou historii Kladska dovést až do současnosti a nechtěl jsem se slzou v očích skončit rokem 1779 jako mí předchůdci.Snažil jsem se ve své práci zohlednit zdroje české, německé a polské, abych podal komplexnější obraz dějin tohoto bývalého hrabství. Chtěl jsem ale i upozornit, že ani já nepokládám Kladsko za centrum všeho dění, a proto věnuji velkou část své práce i historii vskutku státní, která ale měla nějaký dopad či souvislost s dějinami Kladska. Chtěl jsem ukázat, že i malé Kladsko má své místo v českých či německých dějinách. Mnohého zřejmě zarazí, že ve svém popisu kladských dějin užívám názvů českých, počeštěných či německých narozdíl od polských, které zná například z propagačních materiálů o Kladsku. Názvy, které užívám, jsou odedávna používány v české literatuře a věřte, nevymyslel jsem si je. Koneckonců, ani v dnešních českých učebnicích dějepisu není o Jiříkovi z Poděbrad napsáno, že byl kníže ziębický (ale v polských běžně), nýbrž minstrberský. Tímto tématem jsem se zabýval rád a jistě jsem nevyčerpal všechny prameny, které bych mohl použít a nevyužil všechny možnosti získání informací. Myslím si však, že jsem o Kladsku ještě nenapsal své poslední slovo.