Ztrácení kladské země

ZPĚT, DÁLE nebo na začátek

Pragmatickou sankci Karla VI. nejprve okolní státy uznaly. Císař zemřel 20. října 1740 a na trůn uherský a český skutečně nastoupila jeho dcera Marie Terezie (1717 - 1780), provdaná za Františka Štěpána Lotrinského (1708 - 1765). Toho samého roku, 31. května, nastoupil na trůn pruského království osmadvacetiletý Bedřich II. Ještě 6. prosince tento král ujišťoval Marii Terezii o svém přátelství k habsburskému domu. Ale přesně deset dní poté začal se svými jednotkami bez vyhlášení války pochodovat na Slezsko. 3. ledna 1741 se mu podařilo dobýt Vratislav a neměl přitom žádné větší problémy, neboť jej většina (hlavně protestantská) obyvatelstva nadšeně vítala. Již toho měsíce se jeden z pruských plukovníků, Camas, dostal až ke Kladsku, které oblehl. Prozatím ale musel odtáhnout s nepořízenou. Do konce března měl již Bedřich II. většinu Slezska ve své moci. Na stopu pruských oddílů se ale v té době vydávali Rakušané, kteří teprve nedávno vystřízlivěli z onoho momentu překvapení. Obě vojska se střetli u vsi Mollwitz (nedaleko Břehu) 10. dubna. Rakousko zde bylo poraženo a jeho mezinárodní situace začala být na pováženou. Do protihabsburské koalice v nastávající válce o rakouské dědictví vstoupilo kromě Pruska ještě Bavorsko, Sasko, Francie a Španělsko.
Situace se chopil zejména bavorský kurfiřt Karel Albrecht (1697 - 1745), který do konce roku obsadil část Rakous, Moravu a 19. prosince se nechal korunovat českým králem. Již 4. listopadu pokládal tento státník České království za své, a proto se toho dne dohodl s Bedřichem II. o prodeji Kladska pruské koruně. Tento nevelký, ale nesmírně strategický kousek české země jej měl stát 400 000 tolarů a podpora Karla Albrechta při volbě císaře. Celý obchod byl i se všemi závazky ukončen do tří měsíců. 9. ledna 1742 totiž po dlouhém obléhání vojevůdcem Leopoldem von Anhalt-Dessau se vzdalo Kladsko (nepočítaje posádku podplukovníka de Fontanelly, která se definitivně vzdala až. 26. dubna) a 24. ledna byl Karel Albrecht ve Frankfurtu zvolen jako Karel VII. císařem Svaté říše římské. Rakousko mu na tuto opovážlivost odpovědělo úspěšným útokem na Mnichov.
Bedřich II. cítil, že má všechny trumfy v rukou. On sám okupoval většinu Slezska a ještě měl za zády německého císaře, se kterým se začal v únoru dohadovat o rozdělení českých zemí. Čechy se podle jeho návrhu ze 4. února měly stát součástí Bavorska, Sasku by pak daroval Dolní Slezsko a část Moravy, sám Bedřich by se pak spokojil s Horním Slezskem a Kladskem. V dubnu ho pro změnu napadlo si vybrat raději jen Dolní Slezsko, místo Horního Slezska pak požadoval Hradecko a Pardubicko! A Kladsko, samozřejmě. Toto spekulování Marii Terezii právem uráželo a její vojevůdce Karel Lotrinský (1712 - 1780) zaujal bojový postoj a střetl se s Bedřichem II. 17. května u Chotusic. Rakousko bylo opět poraženo. Bedřichův tlak na českou královnu zesílil. Kladsko bylo v tuto chvíli chápáno pro Čechy jako zcela ztracené.
11. června se zástupci obou znesvářených stran sešli ve Vratislavi, aby zde podepsali smlouvu o odstoupení Kladska a celého Slezska kromě Opavska, Krnovska a Těšínska Prusku. Za měsíc, to jest 28. července se obě strany sešly ještě v Berlíně, kde byla vratislavská smlouva potvrzena s tím, že se čeští stavové navždy vzdávají práva na uvedené země. Do prusko-rakouského jednání se připletla ještě Anglie, která vyslala k Marii Terezii své dva prostředníky, Hynforda a Robinsona. Tito prostředníci ale nakonec prospěli spíše Bedřichu II.
Koncem roku se Karlu Lotrinskému podařilo vypudit Karla Albrechta z Prahy. 29. dubna 1743 vstoupila Marie Terezie se svým manželem triumfálně do Prahy a nechala se korunovat na českou královnu. V Kladsku však v této době docházelo k dosti velkým změnám. Pod pruským vlivem zde byla vyhlášena náboženská svoboda. Vnitřní správa této svébytné země byla však radikálně potlačena. Bedřich II. totiž zrušil kladskou ústavu, sněm i prastarý úřad hejtmana a smazal kladsko-slezské hranice. Již od této doby se Kladsko začíná považovat za nedílnou součástí Slezska, do něhož nebylo nikdy předtím počítáno. Správa kladské země byla přenesena až do Vratislavi, metropoli Dolního Slezska. 16. července schválil český sněm vratislavskou smlouvu.
Rakušané byli pak Prusy poraženi 14. února 1744 u Varty. Tento pokus o znovuzískání Kladska se tedy zatím nezdařil. Za půl roku Bedřich II. vpadl přes Sasko dokonce do Prahy, která se mu 16. září 1744 vzdala. 26. listopadu však byli Prusové opět z Prahy vyhnáni. Rakouské oddíly Karla Lotrinského posléze dobyly Kladsko a navzdory všem dřívějším prohlášením jej znovu připojili k českému království. Ke Kladsku však znovu upjal svůj zrak pruský král a 17. února 1745 zase vyhnal rakouské vojsko on. 25. prosince se Marie Terezie v Drážďanech opět navždy vzdala vlády nad Kladskem a většinou Slezska. Marie Terezie ale naději na znovuzískání Kladska ještě neopustila a začala vyjednávat s Ruskem a dokonce s Francií. Oběma pak slibovala různé územní dary v případě pomoci při dobytí Kladska.
Od 29. srpna 1756 zuřila nová válka mezi Marií Terezií a Bedřichem II. a to tzv. sedmiletá válka. Pruský král v té době táhl českou zemí a 18. června byl poražen u Kolína, čímž byla zachráněna Praha, na kterou se opět chystal. Bedřich II. již v této době plně využíval svého staronového kladského území. Říká se, že si v padesátých letech nechal dovážet minerální vodu z Chudoby až na svůj královský stůl do Berlína. Z těchto a ještě jiných (především strategických) výhod své vlády nad Kladskem se opět neradoval dlouho. Po tradiční porážce u Varty (20. března 1758) se začalo rakouské vojsko opět připravovat na vpád do Kladska.
Právě v této nové válce se dostává do popředí nový rakouský generál, Ernst Gideon Laudon (1717 - 1790). A právě jemu se podařilo 30. května 1760 obsadit Kladsko a opět jej vrátit českému království. Nebylo to samozřejmě jednoduché, protože kladská pevnost zůstávala ještě věrna Prusku a slezsko-kladské hranice byly nechráněny. Laudon proto své jednotky dosadil do Varty a na Silbenberg (vlastně již ve Slezsku) a oblehl pevnost nad Kladskem. Pruská posádka plukovníka d´O se po ostřelování pevnosti 25. července vzdala.
Začala nová mírová jednání mezi Marií Terezií a Bedřichem II. Oba chtěli být vládci nad Kladskem, což sice Marie Terezie nyní zase byla, ale Bedřich II. ji neuznal. Česká panovnice už upustila od Slezska, ale trvala na Kladsku. Byla dokonce za Kladsko ochotna obětovat i Opavsko a Krnovsko. Bedřich II. však byl neústupný a postupně si vynutil příslib o navrácení obsazeného území. Nakonec, 15. února 1763, byla rakouská vojska opět stažena z kladského území, které se tzv. hubertusburským mírem stalo potřetí součástí Pruska.
V roce 1764 byl císařem Svaté říše římské zvolen syn Marie Terezie Josef II. (1741 - 1790). Tuto volbu podpořil i Bedřich II. a za svůj kurfiřtský hlas si koupil Kladsko, které se v sedmdesátých letech snažil přetvořit v nedílnou součást pruského Slezska. Začal proto bourat starý kladský hrad, který býval sídlem kladských hrabat. Na jeho místě pak vybudoval novou pevnost, která stojí dodnes. Této kamenné a mohutné pevnosti, jejíž jižní část se svažuje k hlavnímu kladskému náměstí (dnes náměstí Boleslava Chrabrého), dominuje nejvyšší patro zvané Donjon s nevelkou věží. Pod touto pevností je nebývale bohaté bludiště podzemních chodeb. Na pravém břehu Nisy, naproti Hlavní pevnosti je také již od dob Bedřicha II. umístěna pevnost Ovčí hora na stejnojmenném vrchu.
V roce 1772 vyhořelo téměř celé svažité náměstí v Levíně a tím byla zničena většina zdejších stavebních památek mimo kostel, který je poněkud v ústraní. Tento kostel byl však osm let po onom požáru barokně přestavěn. V Čermné byla v roce 1776 založena při kostelu sv. Bartoloměje známá kostnice, která dnes celkem obsahuje asi 29 000 lebek. Je zde uložena mimo jiné i lebka mlynáře Josefa Martince, který byl v roce 1756 popraven za odboj proti Prusku. Ve stejné době zde existovala česky psaná kronika učitele Jana Šmída, doplňovaná různými pověstmi a pranostikami.
Poslední rakouský útok na Kladsko se odehrál v létě roku 1778. Tehdy česko-rakouské vojsko vedl již generál Dagobert Siegmund Wurmser (1724 -1797). U města Dušníky se mu podařilo porazit pruský oddíl a obsadil skoro celý levý břeh Nisy (vlastně většinu kladské země). Pevnost se mu ale dobýt nepodařilo. Přesto zde rakouské vojsko skoro rok setrvávalo. 13. května 1779 byl však uzavřen mír v Těšíně, který vyzval rakouské vojsko, aby opustilo Kladsko. Již počtvrté a naposledy bylo Kladsko plně připojeno k Prusku a jeho součástí zůstalo až do zániku samotného Pruska. Po míru v Těšíně byla zintenzivněna germanizace obyvatel a čeština byla stahována ze škol a kostelů. Udržela se jen v malém počtu vesnic při hranicích s náchodským panstvím.