HORATII CARMEN II.20

Vladislav Knoll, řečtina-latina, 3.roč.
A
Báseň se nachází na konci 2.knihy Horatiových Ód a je psána v Alkaiově strofě, která se skládá ze dvou stejných jedenáctislabičných veršů a dvou různých desetislabičných. Autor se v této básni mění v ptáka a získává nesmrtelnost prostřednictvím svých děl. Podobný motiv a možná Horatiova motivace, se nachází ve sbírce Theognidově (237ff), kde však básník nedává křídla a nesmrtelnost sobě, nýbrž svému příteli Kyrnovi a shodně s Horatiem je Kyrnos díky těmto křídlům nošen nad  celou zemí i mořem a jeho sláva bude uchována, dokud bude existovat země a slunce.
Prameny: Kenneth Quinn - Horace: The Odes London 1996
Adolf Kiesling - Horatius: Carmina lib.IV Berlin 1930
Gasparov - Goracij - Moskva 1970
PŘEKLAD:
Nezvykle nejemné peří mne ponese,
básníka dvou tvarů, povětřím jasným.
Déle se nebudu zdržovat na zemi,
povznesen nad závist
opustím města. Já, potomek
ubohých  rodičů. Já, koho často si zveš
drahý Maecenate, Já nezemru -
nebudu pohlcen vlnami Stygy!
Už už se na nohou vytváří drsná
kůže a měním se v bílého ptáka,
na prstech, ramenech rostou
mi lehounká pera.
Rychlejší Íkara Daidalova
navštívím pobřeží řvoucího Bosporu,
Syrty a Gaetuly, severní kraje,
jakožto zpěvavý pták.
Mne bude znát i Kolšan i Dák, jenž skrývá
svůj strach před Martovou kohortou,
i poslední Geloni  - Mne bude číst
i vzdělaný Iber i člověk od Rhodanu.
Netřeba  thrénů na zbytečném pohřbu
Netřeba žalu a nářků.
Ztiš svůj křik,  zanech těch
marných poct mohyle.
 
 
B
KOMENTÁŘ
Nôn űsitâta nec tenuî ferar
pennâ biformis per liquidum aethéra
uâtés nequ<e> in terrîs morâbor
longius inuidiâque maior
Básník se proměňuje v ptáka, ale nikoli v obyčejného. Neobléká si podobné peří, jako měl Íkaros. Je to možná metafora smrti. Tuto báseň je možno chápat jako proroctví básníka, o jeho druhém životě po smrti. Vzpomeňme si na tradici, že duše po smrti vylétne jako holubice. Také z mrtvého těla Medúsy vylétl okřídlený Pegas. V pověsti, zachované v 6. knize Ovidiových Metamorfós se mění sestry Prokné a Filomélé ve slavíka a vlašťovku. Téreus, kterému za Filomélino zneuctění a zohavení uvařily sestry k jídlu jeho vlastního a Proknina syna, se mění v dudka. Ennius měl ve svých Annálech vizi, že se po smrti změní v páva.
Horatius se pak obrátí, jak uvidíme, v labuť. Osvobozuje se od všech lidských trápení, opouští města a hlavně lidi, kteří se pořád o něčem hádají a závidí si. Výraz biformis vates, tedy dvoutvarý, dvourodý básník (také věštec), by mohlo znamenat, že je básník a zároveň pták, tedy opeřenec s duší básníka nebo člověk a básník.
urbis relinquam. Nôn ego pauperum
sanguis parentum, nôn ego quem uocâs,
dîlécte Maecçnâs, obîbô
nec Stygiâ cohibébor undâ.
Básník zde jakoby odkazoval svá poslední slova právě Maecenatovi, se kterým jej pojilo hluboké přátelství, od něhož dostal statek v Sabinsku a ke kterému pravidelně chodil na oběd nebo prostě na návštěvu (quem vocas). Přesvědčuje jej, což je zdůrazněno ještě anaforou in asyndeton, že on skutečně nezemře, ale stane se nesmrtelným. Dalo by se to interpretovat i tak, že zůstane žít věčně, ale pouze změní svou podobu a bude světem putovat s ptačím peřím. V praxi to, jak uvidíme níže, znamená, že se stane nesmrtelným díky svému dílu. Nesmrtelnost je potvrzena závěrečnou metonymií, že ho ani vlna řeky Styx (> Podsvětí) nedokáže spoutat.
Iam iam resîdunt crűribus asperae
pellés et album műtor in alitem
supernç nâscunturque leués
per digitôs umerôsque plűmae.
V této části je realisticky vylíčena samotná fysická proměna básníka v ptáka. A odehrává se právě před našima očima, což umocňuje počáteční geminatio. A mění se právě v labuť, ptáka posvěcenému Apollónovi, bohu umění. V tomto smyslu by se mohlo jednat o alegorii, že básník bude putovat světem jako samo umění (= tedy labuť), prostřednictvím svých knih. Mimochodem, Apollón prý do Delf cestoval právě ve voze, taženém labutěmi.
Iam Daedaleô ôcior Îcarô
uîsam gementis lîtora Bosphorî
Syrtîsque Gaetulâs canôrus
alés Hyperboreôsque campôs.
Místo ocior (rychlejší) bývá v rukopisech také notior (známější). Mohlo by to tedy znamenat, že jeho sláva překoná i velmi známou pověst o Íkarově pádu. Také by mohla obě slova mít nakonec stejný význam - tedy, že jeho sláva proletí svět rychleji, než sláva Íkarova. Bospor, Syrty, Gaetuli (Tuaregové v dnešním Alžíru) a Hyperborejci daleko na severu pak, stejně jako dále, representují nejvzdálenější kouty oikúmeny. S Hyperborejci se opět dostáváme k Apollónovi, který za tímto blaženým národem pravidelně putoval.
Ovidius se ztotožňuje s labutí prý proto, že labuť je právě známa pro svůj hlas, nebo také, že labuť zpívá nejkrásněji před smrtí, protože se těší, že už přichází k bohu. V labuť se také změnil Orfeus, čímž se tento pták stává symbolem básnického génia. I s Orfeem se můžeme dostat k Hyperborejcům, neboť tento pěvec mezi tento národ zabloudil při hledání své ženy Euridiky.
Mé Colchus et quî dissimulat metum
Marsae cohortis Dâcus et ultimî
nôscent Gelônî, mé perîtus
discet Hiber Rhodanîque pôtor.
Básník jmenuje, jak se jeho sláva rozšíří po světě. Budou ho znát i takoví barbaři jako Kolchové nebo Dákové nebo dokonce Geloni (dnešní levobřežní Ukrajina), kteří měli napjaté vztahy s Římem. Mimoto, obyvatelé Hispánie (tedy hlavně východní) a pijáci Rhôny, tedy obyvatelé Provincie, jako obyvatelstvo nejvíce latinisované, se o něm budou učit ve škole.
Absint inânî fúnere nçniae
luctűsque turpés et querimôniae;
conpesce clâmorem ac sepulcrî
mitte superuacuôs honôrés.
Vzhledem k básníkově budoucí nesmrtelnosti není vůbec třeba jakéhokoli smutku na pohřbu - vždyť nezemře. Zmizí pouze tělo, ale duch se bude stále vznášet jako básníkovo umění a bez jakýchkoli prostorových hranic dobude svět.