RECEPCE ŘÍMSKÉ EPITOMY V POLSKU

Vladislav Knoll

 Práce Ignáce Lewandowského Recepcja rzymskich kompendiów historycznych w dawnej Polsce, vydaná roku 1976 v Poznani je zajímavou studii dalšího života kratších latinských dějepisných děl, známých jako epitomé, tzn. výtahy. Ty vznikly většinou jako kompilace z velkých historických spisů a již ve starověku bylo jejich základním cílem co nejpřehledněji informovat o římské historii. Mezi tato díla patří například dvě knihy spisu Historia Romana Velleia Patercula z 1. poloviny 1. století po Kristu, Florovy Epitomae de Tito Livio z 2. století a Breviaria Flavia Eutropia a Sexta Rufa ze 2. poloviny 4. století. Z téže doby pochází i dílo Aurelia Victora De Caesaribus spolu s dalšími spisky, které byly tomuto autorovi připisovány (např. De viris illustribus). Na základě Aureliova díla vznikl o něco později anonymní spis Libellus de vita et moribus imperatorum breviatus. Zachovaly se také stručné obsahy knih Liviových (periochy) a rovněž svým rozsahem tyto překračující Iustinův (3. stol.) výtah ze spisu Historiae Philippicae Pompeia Troga (přelom letopočtů). Kromě posledního titulu se jedná v zásadě o přehledy římských dějin. Iustinova epitomé je zatím jakousi historií světovou, od Asýrie až k Římu, věnující nejvíce pozornosti helénistickému období.

Působnost pozdní římské epitomy nebyla ohraničena pouze antikou, ale tato historická díla byla čtena hojně i ve středověku i později a měla tak vliv jednak na utváření se pohledu jejich čtenářů na starověkou historii, ale také na stylistickou úroveň jejich latinského vyjadřování. Lewandowského práce se zabývá osudem těchto historických děl na území polském.

Nejstarším v Polsku zachovaným rukopisem, obsahujícím nějakou epitomu, je spis Eutropiův ze 14. stol., který je uložen ve Vratislavi. Vlastní kodex obsahuje i Etymologiae Isidora ze Sevilly a dílo Historia Alexandri. Zde uchované Eutropiovo dílo bylo sepsáno podle redakce Pavla Diakona z 8. stol. a obsahuje i vpisky z Orosia, Jeronýma, Jordana, a dalších. Druhým zachovaným rukopisem je pak Iustinus z Jagelonské knihovny v Krakově z poloviny 15. století. Mimo samotnou epitomu lze v kodexu nalézt i Vergilia a rétorické spisy Ciceronovy.  Z dalších zachovaných rukopisů (všechny z 15. stol.) si lze připomenout krakovského Flora a Periochy z Livia  Ve Vratislavi jsou pak uloženy tři rukopisy Florovy a spis Eutropiův z 18. století.

S vynálezem knihtisku se objevila také možnost snadnějšího šíření znalostí římských dějin na základě epitomé. Jako první bylo vytištěno Festovo Breviarium spolu se spisem De viris illustribus a to roku 1468 v Římě. O dva roky později vyšel Iustinus v Benátkách a Florus v Paříži. Roku 1471 opustil římskou tiskárnu Eutropius. Nejvíce byl vydáván Iustinus, do konce 15. století byl na různých místech vydán šestnáctkrát. V Polsku byla v Krakově z podnětu dvou německých právníků vytištěna epitomé Eutropiova roku 1510 (v dílně Jana Hallera). Toto vydání mělo sloužit studentům Krakovské akademie a bylo pořízeno na základě verze Pavla Diakona. Dnes je v Polsku 13 výtisků tohoto vydání. Po druhé byl v Polsku Eutropius vytištěn ve Varšavě až roku 1744 pro použití v piaristických školách. Ve školách se předtím používala vydání ze zahraničí, která však nebyla dostatečně dostupná. Dosti výmluvný je fakt, že dalšího vydání se Eutropius dočkal ještě téhož roku a ještě o rok později bylo dotištěno několik výtisků. Mimo Eutropia byla v Polsku pro učební účely vydána epitomé Florova roku 1515 (také z dílny Jana Hallera) a spis De viris illustribus (roku 1524). Mimoto byly vydány části Flora (1635) a Iustina (v 18. stol.).

Neméně pozornosti si zasluhují také překlady římské epitomy. Samotný jejich vznik napovídá o tom, že tato stručná historická dílka měla sloužit i k samotné výuce starověkých dějin i pro širší veřejnost (tedy hlavně šlechtu a měšťanstvo), která neuměla dostatečně dobře latinsky. Význam těchto překladů však tkví i v něčem jiném. Překladatelé se totiž museli nějak vyrovnat s historickou, politickou a vojenskou terminologií, běžně se vyskytující v dílech římských autorů. Jakési obecně přijímané polské ekvivalenty určitých výrazů totiž ještě neexistovaly, a proto se každý s překladatelů ujal svého úkolu zcela po svém.

První překlady římské epitomy do moderních jazyků se objevily v Itálii (Iustinus v roce 1477, Eutropius 1544). V průběhu 16. století se pak objevují další překlady mimo Itálii ještě v Německu, Francii a Anglii (hlavně Iustina, Flora). Prvním polským překladem je pak Eutropiovo Breviarium z pera lutheránského činitele, spisovatele a kronikáře Erazma Glicznera (1535-1603). Svoje dílo, vydané roku 1581 a znovu 1587 v Grodzisku, věnuje svému mecenáši hejtmanovi Janu ze Zborowa, vlivnému polskému politikovi té doby. Mimo jiné jej chce podle svých slov seznámit s římskými dějinami, aby z nich mohl čerpat morální příklady pro svou politickou činnost. K dílu je přidán i komentář s citáty z mnoho římských historiků.

Autor se snažili dílo co nejvíce přiblížit a soudobému čtenáři, kterému starověké reálie nebyly příliš známy. Proto se překladatel uchýlili i k překladům názvů krajin a zemí (Gallia - Francie, Pannonia - Maďarsko) a úřadů. Některá slova jen přizpůsobil polštině, jako např. condicje, prowincje, jiné přeložil, např. bellum civile - wojna miejska, podle civilis miejski, consul - burmistrz, najwyższy hetman, tribunus plebis - cechmistrz, marszałek ludu, praetor - starosta, wójt, civis - sąsiad, mieszczanin, nobilitas - szlachectwo.

Druhý překlad epitomé do polštiny vyšel roku  1607 v Krakově. Jednalo se o úplný překlad Iustina od administrátora mariánského kostela v Krakově Andrzeje Wargockého (†1620), který mimoto přeložil i díla Caesara, Valeria Maxima a Curtia Rufa. Jak je vidět podle tohoto výčtu, Wargocki se snažil přeložit do své mateřštiny co nejvíce latinských historických děl, částečně i proto, aby se pokusil vyrovnat náskok Itálie, Německa a Francie. K dílu je přidán také přehled panovníků zemí, o nichž se v knize hovoří, a doplňující komentář, ukazující překladatelovy hluboké znalosti antické kultury. Třetím překladem pak byla epitomé Florova, která spatřila světlo světa v Krakově roku 1646. Autorem tohoto překladu byl pak Krzysztof Groth-Falissowski, jehož hlavním cílem bylo, podobně jako u Glicznera, poskytnout tehdejším politikům možnost se při vedení polského státu seznámit se zkušenostmi Římanů.

Neméně důležitou otázkou je také úloha pozdně latinských epitom při vzniku dalších historických děl od raného středověku po renesanci. Eutropius a epitomé Livia tak sloužily jako prameny pro kroniku Cassodorovu. Iustinus, Eutropius a Festus byly využity Isidorem ze Seveliiy při psaní jeho díla Chronica maior. Z těchto děl čerpal i Iordanis či Paulus Diaconus. Epitomé mohla mít také i velký vliv na díla, nepojednávající o starověkých dějinách. Středověcí autoři mohli přejímat také citáty, stylistické obraty nebo dokonce motivy, které se v epitomé objevují. Vliv Iustina byl zaznamenán v díle Einhardově nebo ve spisu Gesta Danorum Saxona Grammatica. Kritikou textů Iustina a Flora se zabýval již v 9. století Lupus de Ferričres.

Nejstarším kronikářem na polském území je Kosmův vrstevník Gallus, který však pocházel zřejmě z benediktýnského kláštera kdesi v Provence. Podle rozboru jeho stylistiky a narážek na římské dějiny se usuzuje na znalost Iustina, snad Eutropia a Flora. Kronika Vincenta Kadłubka z přelomu 12. a 13. stol. obsahuje spoustu paralel mezi polskými a římskými dějinami. Sám kronikář se ani netají častým používáním a citováním Iustina (ut ait Trogus). Nejzajímavější je jeho snaha umístit bájnou polskou historii organicky do starověkého světa. Byla to právě snaha povznést svůj vlastní národ naroveň antickým vzorům a vzbudit dojem starobylosti polského státu, který by mohl soupeřit se sousední Svatou říší římskou. V díle Iustinově totiž postrádáme myšlenku o národě od počátku vyvoleném k ovládnutí celého světa (tj. římském), naopak je zde představeno jakési stěhování mocí od národa k národu (translatio imperii).

Poláci měli podle těchto představ bojovat s Gally, Alexandrem Velikým a jejich kníže Lešek III. pak měl později porazit C. Iulia Caesara a přijmout jeho sestru Iulii za ženu. Leškův syn pak dostal jméno Pompilius (Popel) podle druhého římského krále. Pro nespokojenost senátu s Caesarovou polskou politikou se pak Iulia vrátila opět do Říma Tentýž Lešek měl prý ovládat i zemi Parthů  a porazit Crassa u Carrh (I.17). Za převzetí antického motivu bývá v literatuře považována pověst o kněžně Vandě, která je přirovnávána k fénické královně Elisse (Didoně). Značný má být i stylistický vliv Iustina na dílo Kadłubkovo, o čemž svědčí téměř doslovné převzetí několika vět nebo obratů. Tak je například Boleslav Chrabrý popisován podobnými přívlastky jako Alexandr Makedonský.

Kadłubkova kronika sama byla základním pramenem pro řadu pozdějších prací, kde se pak objevují obraty či motivy převzaté z Iustina, případně Flora. Je možné zmínit Kroniku tzv. Mierzwy nebo Polskou kroniku z počátku 14. století. Na Kadłubka navazuje a znovu se vypořádává s Iustinem a Florem Kronika velkopolská z 2. poloviny 14. století. Největší polský středověký kronikář Jan Długosz (†1480) pro své Anály využil rukopisů antických děl přivezených ze všech koutů Evropy. Kromě Livia a Sallustia byl tak jeho stylistickým vzorem i Iustinus, jehož slov použil i při popisu některých analogických situací. Pozdější kronika Marcina Polaka se na Pompeia Troga výslovně odvolává.

Polská historiografie raného novověku měla také v oblibě čerpat z pozdně antických epitomé. Jejich přehledný výklad římských dějin využívali k doplnění úvodu ke svým kronikám, které leckdy (M. Bielski) aspirovali na titul světové kroniky. Při popisu polských dějin byly některé starověké národy (Sarmati - S. Sarnicki, Vinidové - E. Gliczner) ztotožňovány s předky Slovanů. Starověká historie mohla být spojena s biblickými rodokmeny, jimiž se měl např. dokázat společný původ Poláků a Litevců (M. Stryjkowski) pro upevnění vztahů mezi oběma státotvornými národy. Díla antiky byla stále chápána jako nezpochybnitelný zdroj poučení a inspirace pro nápravu stávajících politických problémů. Samotná epitomé je ceněna hlavně jako stylistický vzorec stručnosti a didaktičnosti. Nejvíce je tak ceněn ve století sedmnáctém Florus a Velleius Paterculus. Stále jsou hledány analogické události nebo pasáže, které by mohli sloužit jako názorný příklad.

V polských školách byly epitomai používány ještě v 18. století jako učebnice starověku. Měly tak spoluvytvářet žákův názor na svět a vychovávat jej prostřednictvím názorných příkladů ze skutečných událostí. Postupně byla tato díla nahrazována moderními učebnicemi. Ve spisu De institutione regii pueri z roku 1502 obzvláště je doporučováno studium výtahu z díla Pompeia Troga zejména pak ceněno jeho morální poslání. Návrh na pořadí povinné četby při studiu starověkých dějin nám podává Jean Bodin v díle Methodus as facilem historiam cognitionem (1566), podle nějž má být při hodinách římské historie započato nejprve se čtením Sexta Rufa a pokračovat dějinami Florovými, Eutropiovými a nakonec se dostat až k dílu Livia a Polybia. Při výuce světových dějin má pak být základem Iustinus, na nějž se naváže četbou Diodóra Sicilského. S. Iłowski klade Iustina jakožto zdroj poznání o starověkých dějinách naroveň Hérodotovi a Diodórovi Sicilskému. V díle De ratione discendi et docendi (17.stol.) jezuity Josepha Jouvancy je rozveden návrh na osnovu výuky na základě starověkých pramenů. Z epitomy by se tak Velleius Paterculus měl číst na hodině rétoriky, Florus na hodině humanistiky a Iustinus ve 3. třídě gramatiky, zatímco Eutropius a Aurelius Victor ve 4. třídě.

Z polských vyšších škol se na Krakovské universitě konají přednášky a cvičení od roku 1505 rovněž na základě Eutropia, od 1506 do 1531 je používán Florus, v letech 1530 -1561 Iustinus a mezi roky 1518 - 1527 Sextus Rufus. Jako učebnice rétoriky je Iustinus používán na Zamojské akademii a v nalezneme jej i v osnovách Akademie Chełmnské. Od konce 16. stol. bylo polské vzdělání povětšinou v rukou jezuitů, ale existovaly i kalvinistické školy, kde se také epitomé uplatňovala. Během výuky byl například Iustinus postupně překládán do polštiny. V gymnáziích býval čten zejména Florus a to i v jezuitských rétorických třídách v Čechách 18. stol. Pozornost věnovali epitomě i piaristé. Tato díla se těšila ve školách takové popularitě zejména pro svou stručnost a poměrně snadnou dostupnost. Jednalo se přece o nevelké knížky nabité informacemi, které navíc sloužily jako stylistický vzorec pro výuku samotného latinského jazyka. Proto se citáty a útržky z nich objevují i v některých antologiích nebo slovnících jako např. Liber glossarum nebo Bibliotheca gnomico-historico-symbolica A. Żeglického.  (1742/3).

Na příkladě života římské epitomy v polském státě si můžeme uvědomit, jaký význam byl přikládán těmto dílům v zemi našeho severního souseda, podobně jako v jiných evropských zemích, vyrostlých na latinské tradici. Tato díla samozřejmě neměla a ani nemohla nahradit velké skvosty latinského dějepisectví, ale jistě je dosti ilustrující, že často se k nám nedostala samotná obšírná a podrobná díla, ale právě výtahy nebo zestručněné verze těchto spisů. Jejich rozsah přece umožňoval nabídnout základní historické znalosti mnohem širšímu publiku, v mnohem kratší době a nezřídka jednodušším jazykem. Již na sklonku starověku byly tyto spisy užívány jako jakési učebnice dějepisu, které mají poskytnout zejména základní orientaci v římských dějinách zejména lidem, u kterých se tyto znalosti předpokládají vzhledem k jejich veřejné činnosti. O to lépe byla epitomé přijata v pozdějších dobách, kdy znalost latiny již značně poklesla a čtenář se tak mohl seznámit s římskou historií poměrně snadným způsobem.

Ve středověku a novověku se tak stalo užití římské epitomy dvojí. Spisy nadále fungovaly jako zhuštěné přehledy římské (příp. světové) historie a nahrazovaly tak pozdější učebnice. Tato jejich role byla podtržena i vydáním překladů těchto knih, jejichž distribuce se mohla notně zvýšit s nástupem knihtisku. Originální texty těchto děl pak měly v mnoha oblastech funkci jakési latinské čítanky, při jejímž užívání mohl být na školách prováděn mluvnický, ale i řečnický rozbor textu. Navíc se pak žáci prostřednictvím těchto textů vzdělávali ve starověkých dějinách a připravovali se ke čtení náročnějších děl. Překlady pochopitelně pro sebe uzurpovaly pouze tuto funkci, a byly zřejmě čteny především soukromými zájemci. Na školách byla totiž dávána přednost právě originálním textům pro jejich širší využití.

Všimněme si také samotného charakteru těchto spisů a jejich oblíbenosti. Z přehledů římských dějin byl nejčtenější Eutropius a Florus, znalosti o světových dějinách byly čerpány z Iustina. Eutropius byl ceněn zejména pro své přehledné zpracování daného tématu do deseti krátkých knih, chronologicky řazených dokonce i s daty od založení města. Četba tohoto díla byla kromě věcného, ale celkem svěžího stylu zjednodušena tím, že kniha je téměř jakýmsi souvislým a relativně rovnoměrně rozloženým vyprávěním (kromě posledních kapitol, blízkých době autora). Bylo možné ji tak zřejmě ve školách číst na pokračování, pro čtenáře bylo příjemné si přečíst knihu od začátku do konce, přičemž se mu dostalo nejdůležitějších historických informací. Nevýhodou spisu Velleia Patercula je fragmentární zachování první ze dvou knih, takže se četla spíše kniha druhá, která však nevyniká Eutropiových kvalit a nezahrnuje příliš dlouhé období.

Florovo dílo představuje rozdělení převyprávěných výpisků z Livia mezi uzavřené stručné popisy válek v římských dějinách. Zde si čtenář nebo učitel ve škole nejspíše vybíral jednu či více uzavřených tématických kapitol. Ještě více je tato tendence vidět u De viris illustribus a De Caesaribus. Jedná se vlastně o jakýsi sborník medailonků o jednotlivých osobnostech, takové malou biografickou encyklopedii římských dějin, ve které čtenář především vyhledával základní informace o určité postavě, než aby četl dílo od začátku do konce. Zcela jiného charakteru je dílo Iustinovo, které se liší rozsahem, tématem i zpracováním dané látky. V díle je možné se dovědět více podrobností o událostech, 44 knih díla je víceméně tématicky rozděleno, objevují se tu různé exkursy do dějin nebo místopisu mnoha různých národů, v díle se nachází i mnoho jinak neznámých faktů nebo událostí, čerpaných z řeckých pramenů. Látka, která je takto zájemci nabízena, je jaksi komplexnější, není to jen základní přehled nejdůležitějších událostí, člověk se při četbě může seznámit i s širšími souvislostmi a zajímavostmi. Dějiny jsou často líčeny jakoby z druhé než římské strany. Čtenář se zde tedy může soustředit na určité dějinné období nebo dějiny jednoho národa, o kterém by se mu například i v podrobnějších římských dějinách dostalo kusé nebo žádné informace.

Vliv těchto latinských spisů je možné spatřovat též v různých latinských počinech pozdějších autorů, kteří se k četbě epitomy dostali díky svému vzdělání či zájmu. Vidíme tak, že na stylu psaní např. středověkých či raně novověkých historických děl se odráží autorova sečtělost nejen v klasických autorech, ale i právě v malých historických spisech. Autor mohl využívat těchto děl jako historického pramene, stylistického vzorce nebo zásobárnu zajímavých motivů. Při čerpání z autora, který při sepisování užíval epitomy, se nový spisovatel snad i nevědomky mohl zasloužit o další rozšiřování dědictví Eutropia, Flora nebo dalších. O stylistickém užití těchto děl také vypovídá přítomnost jejich citátů v některých sbírkách či výborech. Spisovatelé i žáci se na zde učili jasnému a stručnému vyjadřování v latinském jazyce.

Počet rukopisů, vydání a překladů římské epitomy podává svědectví o poměrně širokém rozšíření těchto spisů. Je zřejmé, že po nich byla dostatečná poptávka, která nemohla být pokryta pouze zahraničními zdroji. Doba a místo vydání nám může přesněji ukázat, kdy a kde byla tato díla čtena, případně k jakým účelům a v jakém měřítku. Stává se, že se objeví hned několik vydání po sobě v krátké době, po níž následuje dlouhá pomlka. Hlavními odběrateli a často i iniciátory takovýchto vydání byly většinou různé vysoké školy, případně gymnázia, v jejichž osnovách však jednotlivá díla nesetrvávala konstantně. Po jejich nahrazení moderními učebnicemi byl opět hlavní důraz při latinské dějepisné četbě vyhrazen klasickým autorům.