KATALÁNSKO

Katalánsko (Catalunya) je španělskou autonomní oblastí, která se rozkládá přibližně mezi řekou Ebre a hlavním hřebenem Pyrenejí. Nejvyšší horou je Pic d’Estats (3145 m). Východ země je omýván Středozemním mořem, jehož zdejší pláže (Divoké pobřeží a Zlaté pobřeží) patří mezi nejoblíbenější turistická letoviska ve Španělsku. Osou země je řeka Llobregat, ne západě vyniká tok Segre a na východě Ter. Katalánsko je země převážně hornatou, za návštěvu stojí národní park Cadí-Moixeró v horních partiích Pyrenejí (hora Pedraforca 2947 m), unikátní rezervace Delty Ebra, členitý mys Cap de Creus, vulkanická oblast v Garrotxe, pohoří Montseny (1706 m) a masiv Montserrat (1224 m). Katalánsko se dělí na čtyři provincie: Barcelona, Lleida, Girona a Tarragona a na 40 okresů (comarques) a jeden autonomní okres Val d’Aran. Rozloha země je 31 426 km2

V Katalánsku žije přes šest milionů obyvatel, z nichž čtyři miliony mluví katalánsky. Katalánština je zde proto spolu se španělštinou úředním jazykem. V Aranském údolí je úřední řečí také místní nářečí gaskonštiny. Katalánština je románský jazyk, nejbližší okcitánštině. Její stávající pravopis byl vypracován roku 1913. V Katalánsku je používán na všech stupních vzdělávání a administrativy. Vychází zde sedm novin v katalánštině, nejvýznamnějšími jsou Avui (od r.1976) a El Periódico (katalánská verze od r. 1997) Největšími městy jsou kromě Barcelony Hospitalet (276 tisíc), Badalona (225 tisíc), Sabadell (192 tisíc) a Terrassa (162 tisíc), která se nacházejí v aglomeraci Barcelony.

Hlavním městem Katalánska je Barcelona (1,7 milionů obyvatel), které je sídlem autonomní vlády (Generalitat de Catalunya) a parlamentu. Do Barcelony láká návštěvníky Gotická čtvrť, ale zejména katalánská secese Dalího, Domenecha a dalších (chrám Svaté rodiny, Parc Güell, La Pedrera, Hospital de Santa Creu...). Lákavé je středověké město Girona se svou katedrálou a kostely (sant Feliu, Sant Pere de Galligants...) a nedaleké Besalú. Atraktivní je rovněž návštěva Muzea Dalího ve Figueres. Milovníci starověku si rovněž přijdou na své. Jsou zde památky iberské (Ullastret), řeckořímské město Empúries, Centcelles, případně jedno z největších sídel římské říše - dnešní Tarragona (divadlo, forum, akvadukt), která se může pochlubit i jedinečnou goticko-románskou katedrálou. Gotické katedrály románského původu se tyčí i v Lleidě, Tortose a Solsoně. Věhlasné je románské umění v katalánských Pyrenejích, kostely, leckdy s visigótskými základy, jsou v horských oblastech téměř v každé vesnici, typickou ukázkou tohoto umění je klášter v Ripoll. Mezi nejvýznamnější kláštery Katalánska patří také Poblet s hroby aragonských králů, Santes Creus nebo Sant Pere de Rodes.

Katalánská literatura má své kořeny v okcitánské poesii, prvním skutečným spisovatelem katalánského jazyka byl však mallorský filosof Ramon Llull (†1316/7). O něco mladší jsou čtyři královské kroniky. Literatura pozdního středověku kvetla hlavně ve Valencii (poesie, rytířský román), ale i v Katalánsku konce 14. stol. se objevují postavy jako F. Eiximenis a Bernat Metge, autor Snu, jednoho z prvních humanistických děl. V období baroka se čím dál více prosazuje kastilština. Z katalánských autorů té doby vyniká satirický básník V. Garcia či dramatik F. Fontanella. Po roce 1714 je katalánština oficiálně nahrazena kastilštinou, literatura se omezuje spíše na lidové písně a vyprávění. Za symbolický začátek Národního obrození (Renaixença) bývá považována publikace básně La Pŕtria od C. Aribauem (1833). Dalším podnětem v básnickém snažení v národním jazyce znamenalo obnovení Květinových her (1859). Ve 2. polovině 19. století se vůdčí osobností obrozenců stal básník Jacint Verdaguer, autor eposů L’Atlŕntida a Canigó. Z dramatiků vyniká Angel Guimerŕ, prozaik  Narcís Oller předznamenává nástup modernismu na přelomu století. Objevují se básník Joan Maragall, malíř a zejména dramatik Santiago Rusiňol a vychází román Samota spisovatelky známé pod jménem Víctor Catalŕ. V další generace (tzv. noucentismu) vystupují talenty jako Eugeni d’Ors (román Ztepilá), básníci J.M. de Sagarra, J. Salvat-Papasseit, později začal publikovat své povídky Josep Pla. Vítězství frankismu způsobilo mohutnou emigraci katalánské inteligence. emigrace. Do Francie se vydali prozaici Carles Riba a Mercč Rodoreda (autorka Diamantového náměstí), v Chile nějaký čas žil satirický básník Pere Quart a v Mexiku prozaik Pere Calders. Atmosféra se začala pozvolna uvolňovat již v 60. letech, ale skutečný rozvoj katalánské literatury mohl nastat až po Francově smrti. Připomeňme prozaičku Montserrat Roig, dramatika J.M. Beneta i Jorneta, básníka a výtvarníka Joana Brossu, básníka M. Martí i Pola a módního autora krátkých povídek Quima Monzó.

Původními obyvateli oblasti byli Iberové. Řekové zde založili mj. kolonii Emporion. Po 2. punské válce se země zmocnili Římané. Původně iberské město Tarraco (Tarragona) se stalo roku 24 př.Kr. sídelním městem jedné z hispánských provincií. Mezi 15-10 př.Kr. byla založena budoucí Barcelona (Barcino). Roku 414 obsazují Barcelonu Vizigóti a r. 468 padne do jejich rukou i římská Tarragona. Říše Vizigótů je převálcována Araby, kteří do roku 713 ovládnou celé Katalánsko. Výboje Karla Velikého (785 dobyta Girona, 801 Barcelona) dávají vzniknout Španělské marce. Jiné označení oblasti - Gothalania (Země Gótů) se ve zkomolené podobě užívá dodnes - Catalunya. Mezi katalánskými hrabstvími postupně nabývá moci Barcelona, jejíž vládce Ramon Berenguer IV. si roku 1137 vezme za ženu Petronillu, dědičku aragonského trůnu, čímž dojde ke spojení obou zemí panovníckou osobou. Jeho pravnukovi Jakubovi, zvaném Dobyvatel, se podaří obsadit Baleáry (do roku 1232), Valencii (1238) a celé pobřeží až do Murcie. Jeho nástupci získají moc i na Sicílii (1282), Sardínii (1323) a Neapolském království (1442). Katalánci vládnou na čas i ve středním Řecku (1312-1386). Zákonodárným orgánem Katalánska v této době byl stavovský sněm (Les Corts). Roku 1353 se poprvé sešla dvanáctičlenná exekutivní rada - Generalitat. Po smrti posledního člena barcelonské dynastie Martina (1410) byl králem zvolen Ferdinand Aragonský. V letech 1462-1472 Katalánci proti nové dynastii povstali a volili si vzdorokrále. Sňatkem Ferdinanda II. a Isabely Kastilské (1469) bylo předurčeno spojení Katalánsko osobou panovníka s Kastílií. Kastilská kultura a hlavně jazyk tak začínali nabývat v Katalánsku velkého vlivu. Nespokojenost vyvrcholila povstáním ženců (1640-1652), během něhož vznikla i stávající hymna. Ve válce o španělské dědictví (od 1704) Katalánsko prosazovalo Habsburky. Dobytí Barcelony 11. září 1714 (národní svátek) byl odpor zlomen a následující Decret de la Nova Planta (1716) zrušil veškeré katalánské výsady a samosprávu a prohlásil španělštinu jediným úředním jazykem. V letech 1808-1814 bojují Katalánci s Francouzi. Obrozenecké hnutí nabere na intenzitě ve druhé polovině 19. století, během níž je také Katalánsko silně industrializováno. Snaha o ustanovení vlastní samosprávy vyústí nejprve v ustanovení (1914-1925) ve sdružení katalánských obcí Mancomunitat a ve vyhlášení (1931) Katalánské republiky a obnovení Generalitat. O rok později zahajuje činnost katalánský parlament. Za občanské války (1936-1939) je Katalánsko baštou republikánů. Po dobytí Barcelony (26.1.1939) frankisty jsou postupně katalánská samosprávnost a užívání národního jazyka opět zakázány. Generál Franco umírá roku 1975 Roku 1979 pak byl vydán nový Autonomní statut, jímž se katalánské instituce obnovují a katalánština se opět stává úředním jazykem.