DĚJINY ANDORRSKÉHO POLITICKÉHO SYSTÉMU

I.

 V samém srdci Pyrenejí, schovaná mezi převysokými horami v úzkých údolích se rozkládá malá země, která je odedávna nazývána Andorrou. Jak si mohl ten téměř nepatrný kousek země po dlouhé věky uchovat svou nezávislost, obklopen dvěma mocnostmi? Odpověď nám ukáže daleká cesta napříč staletími, v jejímž průběhu se dovíme, jak se stalo s Andorry to, co spatřujeme dnes.  Zaměřme se ale hlavně na důvody a průběh politického vývoje tohoto kraje, který nakonec vykrystalizoval v přijetí ústavy, jež definitivně ukončila pochyby o označování Andorry jako nezávislého státu.

 Slova andorrské hymny nám připomínají, že za zakladatele andorrské státnosti je odedávna pokládán Karel Veliký, který roku 788 vyhlásil suverenitu obyvatelů údolí Valiry za pomoc proti Arabům. Andorra byla tedy definitivně zahrnuta do největší středověké západokřesťanské říše, islám se v jejích údolích nikdy nezakořenil. Důležitým aktem, který předznamenal celý další vývoj valirských údolí bylo vysvěcení katedrály v Seu d’Urgell (roku 839). V zakládací listině se poprvé objevují názvy všech šesti tradičních andorrských farností: Lauredia (Sant Julià de Lòria), Andorra (Andorra la Vella), Illa Maciana (La Massana), Hordinaui (Ordino), Hencampo (Encamp), Kanillaue (Canillo). Ty byly totiž začleněny do urgellské diecése. Světská moc byla svěřena Karlem Holým, vnukem prvního císaře roku 843 v léno urgellskému a cerdaňskému hraběti Sunifredovi za jeho zásluhy v boji proti Normanům.

 Již v průběhu desátého století se urgellská hrabata zbavovala andorrských majetků ve prospěch církve, například roku 988 vyměnil hrabě Borrell své andorrské pozemky s církví za půdu Berguedà a Cerdani. Definitivně převádí veškerá svá práva (roku 1133) nad Andorrou na urgellské biskupství Ermengol VI., čímž se Andorra stává církevním územím. Biskupové ale nebyli s to zemi v neklidných dobách šarvátek drobných pyrenejských hrabat dostatečně ochránit. Rozhodnou se tedy udělit Andorru v léno světskému pánovi. Roku 1096 tak přísahá biskupovi věrnost Guitard Isarn de Caboet, který se stal vlastně předkem dalších andorrských pánů.

 Roku 1159 slibuje věrnost biskupovi (tehdy Bernatovi Sançovi) Arnau de Caboet. Zachovaly se listiny, ve kterých se andorrští obyvatelé přísahají biskupovi a dávají mu k disposici svůj majetek, vojenské síly a uznávají jeho soudní právo. Zmíněný Arnau měl jedinou dceru Arnaldu, která se roku 1185 provdává za Arnaua de Castellbň. Jejich dcera Ermesinda se stává dědičkou celého rodinného majetku a je provdána za mocného hraběte Rogera Bernata II.(1208) z Foix. Moc jeho potomka Rogera Bernata III je již ale natolik veliká, že se hrabě nemíní podřídit urgellskému biskupovi Petrovi d’Urg. Zvedne proti němu zbraň a vyvolá tak několikaletou válku.

II.

 Tehdejší aragonský král Petr II., který byl na straně biskupově již nechce dále nečinně přihlížet krutým bojům mezi pyrenejskými pány a podaří se mu zprostředkovat mír, který je zpečetěn 8.září 1278 v Lleidě podpisem smlouvy o společné správě andorrských údolí (Pariatge). Podle tohoto dokumentu, který je vlastně také základním kamenem andorrské státnosti, se stávají biskup z Urgell a hrabě z Foix společně rovnoprávnými držiteli této země. Tato skutečnost je konkrétně vyjádřena platbou daní (tzv.questia). Ty jsou totiž od té doby vybírány každý rok (alternis annis) od jednoho z pánů ve stejné výši, která je v listině přesně stanovena. První rok byly daně vybrány hrabětem.

 Listina dále ustanovuje výkonné zástupce obou pánů, jimiž se stávají jimi na neurčitou dobu pověření vikáři (vicaris, veguers), samozřejmě jeden za každého z pánů, kteří po příjezdu do Andorry dostávají domovské právo a stávají se představiteli výkonné moci. Tito jsou také držiteli trestního práva a jsou zastupovány úředníky, zvanými batlles, kteří měli na starosti hlavně soudní záležitosti. Kromě dalších ustanovení dávají Pariatges možnost i sbírat vojsko z Andorry, které ale nesmí být použito pány mezi sebou navzájem. Podmínky spoludržení andorrských území byly potvrzeny ještě ve druhé smlouvě, podepsané 4.října 1288, která navíc ustanovuje pro obě strany notáře, kteří se stali tajemníky vikářů.

  Pariatges daly základ dodnes platnému pojetí hlavy státu a zajistili dodnes neotřesitelnou vážnost urgellských biskupů a nástupců hrabat z Foix. V průběhu staletí a dalekosáhlých reforem si nikdo nikdy nedovolil se dotknout těchto andorrských patronů. Právě dokonalá rovnováha mezi těmito feudálními pány totiž dokázala během tolika let udržet andorrskou svrchovanost. Společné držení Andorry dvěma tzv. spoluknížaty (coprínceps) tak zabránilo připojit malé území v Pyrenejích k Francii nebo Španělsku, protože ani jedna strana nemá a neměla na Andorru větší práva něž ta druhá.

III.

 Obyvatelé Andorry po celá léta platili daně oběma svým pánům a jejich země byla spravována místodržícími. Není proto divu, že i sami Andořané chtěli spolurozhodovat o svých vlastních záležitostech a řešit některé případy bez potřeby odvolání se k vikáři nebo dokonce ke spoluknížeti. V zimě roku 1419 posílají Andořané do Seu d’Urgell Andreua d’Alase, aby panu biskupovi tlumočil vůli založit vlastní volené shromáždění, díky němuž by byly některé pravomoci biskupových a hraběcích místodržících předány do rukou vlastních obyvatel údolí.

 Biskup Francesc de Tovia s návrhem souhlasí a vydává proto 11. února 1419 dekret o zřízení Zemské rady (Consell de la Terra). Do této rady byli od té doby každoročně voleni dva až tři zástupci z každé z šesti farností. Volit a být zvoleni mohli být ovšem jen členové významných a vážených rodin (prohomens), nejčastěji hlavy těchto rodin. Výkonným předsedou rady se stává syndik. Každý ze zástupců musí slíbit věrnost biskupovu zástupci. Je třeba si uvědomit závažnost založení Zemské rady, která se tak stala přímým předkem dnešního zákonodárného orgánu andorrské demokracie.

 Titul andorrského spoluknížete za stranu hraběte z Foix byl samozřejmě dědičný, proto je vhodné si uvést, jakým způsobem zdědil práva nad Andorrou nynější francouzský spolukníže. Jeden z foixských hrabat, Gastó IV. se oženil roku 1434 s Caterinou, královnou navarrskou. Království navarrské, hrabství Foix a Béarn a spolusprávu Andorry zdědil pak jejich syn Gastó V., který přežil svou matku jen o pár měsíců. Z jeho dvou dětí se syn Francesc Febus stal posledním mužským potomkem foixského rodu a dcera Caterina, která se roku 1484 vdala za Joana d’Albret. Jejich vnučka a dědička navarrské koruny Joana d’Albret si bere roku 1548 za muže Antoina Bourbona, vévodu z Vendôme. Jejich syn Enric/Enrique III. je pak roku 1589 korunován jako Jindřich IV. králem Francie. Od té doby je, jak se ostatně píše i v ústavě, světským spoluknížetem Andorry hlava francouzského státu.

Právě z francouzské strany byla po popravě Ludvíka XVI. ohrožena svrchovanost andorrské země a dosavadní rovnováha sil. Konvent republikánské Francie (1793) totiž odmítla uznávat svá feudální práva nad andorrským územím. Sami Andořané si uvědomili, jaké nebezpečí by to mohlo způsobit jejich suverenitě a roku 1806 poslala Zemská rada vyslance k samotnému Napoleonovi do Paříže, aby znovu přijal jejich slib věrnosti jako andorrský spolukníže. Napoleon jejich žádosti vyhověl a starý systém byl opět uveden do provozu.

V polovině 18. století se v Andoře objevilo mimořádná snaha sepsat veškeré zákony, práva a zvyky do jedné knihy. Tak vznikl roku 1748 Manual Digest, napsaný právníkem Antonim Fiterem. Odtud se také dovídáme o nejstarších andorrských dějinách, najdeme zde seznamy spoluknížat, práva a ceremonie, konané při správě Andorry a rozbor funkcí jednotlivých úředníků. Na Fiterovo dílo navazuje Politar d’Andorra, napsaný roku 1763 Antonim Puigem.

IV.

 V druhé polovině 19. století se politická situace v Andoře, kdy o moci mimo biskupských a francouzských úředníků rozhodovala jen malá skupina obyvatel převážně z významných rodů, zdála neudržitelnou. Guillem Plandolit d’Areny navrhuje rozsáhlou administrativní reformu, která byla vyhlášena dekretem o Nové Reformě (Nova Reforma) biskupem Josepem Caixalem i Estradé 22. dubna 1866. O tři roky později ratifikuje Novou Reformu císař Napoleon III.

 Volební právo se tak dostalo všem rodinám v Andoře, každá ale měla pouze jeden hlas, o kterém rozhodovala hlava rodiny (cap de casa), které bylo více než 25 let. Z každé farnosti byli delegováni do nyní definitivně Generální rady (Consell General), nástupkyně Zemské rady, čtyři zástupci. Celkem tedy v radě zasedalo 24 zástupců, kteří volí syndika, předsedu rady. Volby probíhaly každé čtyři roky. Každé dva roky byla přitom vyměněna polovina zástupců. Funkce nebylo možné podle zákona shromažďovat na jednu osobu, což znamenalo definitivní konec dosavadního víceméně oligarchického systému.

 Více pravomocí je uděleno samotným farnostem, v jejichž čele stojí rada, zvaná také comú. Rada farnosti se stará o své území, vybírá daně a může ukládat pokuty. Funkce v rámci farnosti nebyla placená. Mimoto Nová Reforma ustanovila dva úředníky kontrolující práci všech těchto orgánů (comissionats del poble), kteří se případně mohou odvolat ke spoluknížeti.

 Volební právo bylo rozšířeno na všechny muže nad 25 let (pasivní od 33 let) po nepokojích roku 1933. Tehdy totiž vikáři nechali rozpustit Generální radu, do Andorry bylo posláno na 50 francouzských četníků a lidé pak všeobecným hlasováním zvolili novou radu. Ženy dostaly aktivní volební právo až v roce 1970 a pasivní o tři roky později. Roku 1971 se snížila věková hranice přístupu k volbám na 21 let od roku 1985 mohou volit všichni občané obou pohlaví starší 18 let.

 

V.

 Dvacáté století zcela změnilo život i tvář země, která se po staletí téměř neměnila. Ze zapomenutých pyrenejských údolí, kde v několika malých vesnicích žilo nemnoho lidí, věnujících se hlavně zemědělství, se stal malý, ale prosperující a bohatý stát, plně využívající všech výdobytků moderního světa. Proces modernizace předpokládal pozvolné otevírání se světu, širší zájem o dění za hranicemi země a využívání soudobých technických možností.

 Roku 1913 byla slavnostně otevřena silnice z Andorry la Velly úzkým údolím do Seu d’Urgell, která byla o dvacet let prodloužena až na francouzské hranice, čímž byl umožněn bezproblémový průjezd Andorrou a otevřena brána více zahraničním zájemcům o seznámení se s touto krásnou zemí. Důležitým krokem byl bezesporu začátek využívání vodní síly Valiry k výrobě elektrické energie (1929) a první vysílání andorrského rozhlasu (1935).

 Španělé a Francouzi zpočátku na andorrském území vedli jakýsi zápas o zásluhy na modernizaci země. V oblasti vzdělávání, které bylo původně v kompetenci farnosti, případně církve, se přičinili první Francouzi, kteří v Andoře roku 1917 založili školu s francouzským vyučovacím jazykem. O deset let později vzniká škola španělská a andorrská, s vyučovacím jazykem katalánštinou až roku 1982. Co se týče poštovních služeb, tentokrát byli rychlejší Španělé, kteří zde zakládají poštu roku 1928. Francouzská pošta se v údolí objevila o tři roky později.

VI.

 Andorra zaznamenává od 50. let značný hospodářský rozmach. Ten má ale za následek stále se zvyšující počet obyvatel, který se prakticky po staletí příliš neměnil. Důvodem k tomu bylo tradiční uspořádání andorrské rodiny, v níž se majetek zásadně nedělil a dědicem se stával pouze nejstarší syn, případně dcera, zatímco ostatní potomci byli nuceni leckdy opustit kvůli živobytí i svou zemi. Uvědomme si například, že k roku 1176 se odhaduje, že v Andoře žilo kolem 2300 obyvatel. V roce 1932, tedy více než za tři čtvrtě tisíciletí bylo napočítáno 4039 lidí, což není ani dvakrát více. K roku 1944 máme 5291 Andořanů a v roce 1979 (tedy za pouhých 35 let) dokonce 31 274. Většina obyvatel země jsou ale cizinci. Navíc se kolem hlavního města vytváří aglomerace, ve které žije snad až 70% obyvatel státu.

 Bylo zřejmé, že politický stav, který je bližší spíše feudalismu, je neudržitelný. Jediným orgánem zde byla Generální rada s nepříliš jasnými pravomocemi, vliv tu ale mají zástupci obou spoluknížat. Ke konfliktu kompetencí mezi vikáři a radou dochází v létě 1975 kvůli zákonu o přebývání cizinců. Od této chvíle je vedeno třístranné jednání o institucionální reformě, která by měla rozdělit politickou moc jak horizontálně, tak vertikálně. V rámci reforem byla roku 1978 zřízena nová farnost Escaldes-Engordany, čímž byla administrativně rozdělena příliš lidnatá farnost Andorra la Vella. Téhož roku se Andorra připojuje k Deklaraci o lidských právech.

 Generální rada a obě spoluknížata vypracovávají roku 1978 své návrhy reformy, které jsou na konferencích v Seu (1979) a v Paříži (1980) prodiskutovány. Jednání vyvrcholila podpisem Dekretu o vytvoření exekutivní rady (15.ledna 1981). Kromě samotného ustanovení nového orgánu v čele s předsedou, voleným na čtyři roky, dekret zřizuje i kontrolní dvě komise expertů po dvou členech (dva za Generální radu, dva za spoluknížata). Roku 1982 je zvolen Ňscar Ribas Reig hlavou první andorrské vlády.

VII.

 Vytvoření andorrské vlády byl důležitým krokem pro přiblížení Andorry obrazu moderního demokratického státu. Bylo však jasné, že práce není ještě zdaleka u konce. Funkční andorrské orgány se věnují vytváření potřebných zákonů. Od roku 1984  jsou přijaty daňové zákony i zákoník práce. V roce 1990 je vytvořen Nejvyšší soud a v letech 1990-1992 je vytvářen andorrský trestní zákoník. Andorra také zahajuje v roce 1986 jednání s Evropským hospodářským společenstvím, která ústí v podepsání smlouvy (1990) o pravidlech dovozu a vývozu.

 Rada Evropy posílá do Andorry roku 1989 několik svých expertů, kteří vypracují (květen 1990) podrobnou analýzu politické situace v zemi. Z ní vyplyne nutnost dokončit reformní proces v zemi vytvořením ústavy, která by měla projít referendem. V zimě je pak rozhodnuto o ustanovení  komise k napsání ústavy. První schůze komise se koná 12. dubna 1991. Účastní se jí samozřejmě zástupci Generální rady a obou spoluknížat, aby se shodli na všech bodech budoucího základního dokumentu.

 Hlavním úkolem bylo samozřejmě zdůraznit, že je Andorra svrchovaným a demokratickým státem při zachování autority obou spoluknížat. Zástupci všech tří stran se museli shodnout na jejich kompetencích. Bylo třeba také jednat o reformě volby Generální rady, do níž byli dosud voleni čtyři zástupci z každé farnosti. Členové komise se také museli dohodnout o podmínkách andorrského občanství. Zástupci biskupovy strany se také snažili prosadit výsadní postavení katolické víry i v ústavě, což, jak víme, nakonec nebylo prosazeno.

 Ústavní proces byl však zbržděn v důsledku politické krize v Andoře následující zimu. 30. ledna Generální rada byla nucena se sama rozpustit a následujících sedm měsíců musela komise převzít práci za ní. Nová rada byla zvolena v červnu 1992 a tak mohla práce komise opět v klidu pokračovat. Na posledních bodech ústavy se komise shodla 19. prosince. Základní zákon andorrského státu byl pak schválen 2.února Generální radou a 14. března byl schválen andorrskými občany v referendu (75,7%). Tento den se stal andorrským národním svátkem. Ústava pak musela být samozřejmě schválena i oběma spoluknížaty. Téhož roku byla Andorra, definitivně jako nezávislý a demokratický stát přijata do OSN. Pravým triumfem byl projev předsedy vlády Ribase před Valným shromážděním v andorrském státním jazyce - katalánštině. Příští rok byla Andorra přijata do Rady Evropy.

 

VIII.

 Andorra se se svou ústavou z roku 1993 zařazuje mezi moderní nezávislé, demokratické, právní a sociální státy. Nutno podotknout, že tato věta není pouhým klišé, protože ještě nedávno vlastně nebylo mezi politology a právníky zcela jasno, co Andorra vlastně je. Politický režim Andorry je označen jako parlamentní spoluknížectví a jediným úředním jazykem je definitivně uznána katalánština. Skutečností ovšem je, že samotní občané tvoří sotva třetinu všech obyvatel země a ani katalánština není vlastně většinovým jazykem. Je však výhradní řečí veškeré administrativy. V ústavě je zakotveno rozdělení moci na výkonnou, zákonodárnou a soudní i rozdělení moci mezi centrum a jednotlivé farnosti.

 Společnou a nerozdělitelnou hlavou andorrského státu jsou dvě spoluknížata, jimiž jsou hlava francouzského státu jako dědic hrabat z Foix a biskup ze Seu d’Urgell. Ti si podle ústavy mohou určit své zástupce. Prakticky jimi jsou prefekt departmentu Pyrénées-Orientales (Katalánci přezdívané Severní Katalánsko) a generální vikář urgellské diecése, kteří musí přísahat na ústavu. Spoluknížata se po dobu své funkce stávají andorrskými občany, ale jejich význam je hlavně symbolický. Podle ústavy jmenují předsedu vlády, schvalují diplomaty, zákony. Na návrh předsedy vlády svolávají volby a referendum. Hájí andorrské zájmy na mezinárodní politické scéně.

 Generální rada je představitelem zákonodárné moci v Andoře a vlastně andorrským parlamentem. Sestává z 28 (maximálně 42) poslanců, volených na čtyři roky. Polovina rady je volena většinovým systémem podle farností. Z každé ze sedmi je volen stejný počet zástupců (máme-li tedy 28 zástupců, z každé farnosti se volí 2 poslanci). Druhá polovina je volena poměrným systémem celostátní volbou. V Andoře jsou samozřejmě činné také různé politické strany. Podle voleb z roku 2001 dostala z 28 křesel 15 Liberální strana (Partit Liberal), 6 Strana sociálně demokratická (Partit social-demňcrata), 5 Demokratická strana (Partit demňcrata) a 2 Unió Laurediana.

Hlavou rady je syndik a subsyndik, kteří drželi ještě před vytvořením vlády i výkonnou moc. Syndici nemohou dostat mandát více než dvakrát po sobě. Generální rada jedná jako celek nebo v komisích (od roku 1960), je usnášeníschopná při přítomnosti alespoň poloviny zástupců. Radě náleží legislativní iniciativa, i když ta může vzejít i z farností nebo přímo od občana, pokud shromáždí dostatečný počet podpisů. Generální rada kontroluje činnost vlády, volí jejího předsedu a schvaluje jí předložený rozpočet. Schválené zákony nabývají platnosti zveřejněním v Butlletí Oficial del Principat d’Andorra.

Andorrská vláda je orgánem výkonné moci ve státě. Řídí státní administrativu a stará se o mezinárodní vztahy. Může také navrhovat zákony. Vláda je složena z ministrů, kterých bylo po volbách z roku 2001 deset. Vládě předsedá samozřejmě předseda vlády, který může být zvolen pouze dvakrát.

Území Andorry se dělí na sedm farností, v jejichž čele stojí rada farnosti, zvaná comú o 8 až 12 členech. V jejich čele stojí cňnsol major. Tento samosprávný orgán je volen na čtyři roky a má na starosti rozpočet, komunikace, kulturu, census obyvatel a hlasů a další odvětví. Každá ze sedmi andorrských farností tedy požívá značné autonomie. Hranice mezi některými farnostmi však nejsou dodnes pevně stanoveny.

Soudní moc je v Andoře představována jednotlivými soudci (jutges, batlles) a soudy (Tribunal dels Batlles, Tribunal de Corts...). Soudci jsou jmenováni na 6 let a mohou být jmenování znovu. V Andoře je činný také Nejvyšší soud (Tribunal Superior), složený z pěti členů (2 za spoluknížata, 1 za syndika, 1 za předsedu vlády a 1 za batlles). Soudy sledují dodržování zákonů a trestají, pokud se tak neděje. Ústava rovněž počítá s vytvořením Ústavního soudu, tvořeném čtyřmi magistráty, jmenovanými jen na 8 let. Ten má kontrolovat, nejsou-li podnikány protiústavní kroky, vystupovat proti protiústavním zákonům a řešit spory kompetencí mezi politickými orgány.

IX.

 Podívejme se na dnešní Andorru. Během staletí byla otřesena snad nejméně ze všech evropských států. Vývoj zde mohl v klidu a pomalu bez velkých změn směřovat až k současnosti, kdy se z údolí Valiry stal respektovaný nezávislý a ústavní stát. Z minulosti a přítomnosti vidíme, že obyvatelé tohoto kousku země si vždy vážili tradicí své otčiny a dokázali je uhájit i v postmoderním světě, v němž se pohotově zorientovali a vedou svůj stát k úspěšné budoucnosti.